I když máme obě ruce stejné na pohled, rovněž uchopovací reflex funguje v pravačce i levačce stejně, pokud jde o šikovnost, rovnocenné si obě končetiny prostě nejsou. Tímto banálním konstatováním vás asi nepřekvapím, na tomto zjištění se jistě všichni můžeme shodnout: Není ruka jako ruka.

Pryč jsou doby, kdy mezi námi žili učenci s širokým renezančním vzděláním, kteří rozuměli všem lidských oborům. Poznatků každoročně přibývá takovým tempem, že nikdo z nás není schopen vstřebat alespoň jejich malý zlomek. Proto jsme si vymysleli počítače, které takový nával nových informací zvládají. Musí se jim jen pravidelně rozšiřovat paměť a přidávat výkon, což na rozdíl od mozku není problém.
Aby člověk obstál v přívalu nových dat, na něj se valících, udržel si náležitý přehled a určitou vážnost ve společnosti, musí se nutně specializovat. Vybere si určitý úsek předmětu svého studia, jemuž se celoživotně věnuje, a když se mu daří, může se jednou stát předním odborníkem, třebas i celosvětově uznávaným.

Je to vlastně chudák. S chutí ho odložíme, nejraději se ho nedotýkáme, utíráme jím špínu, drobky, cákance. Do ruky ho bereme se zápornými emocemi. Nejraději bychom ho ani neviděli, natož použili. Někdy se ho štítíme, rádi ho odhodíme, prostě ho nemusíme.

Praha je krásná, za noci, když se den rozednívá, staletí lidem zpívá nad Vltavou...
Ano, Mistr Stelibský to krásně napsal a není divu, že se právě tohle tango stalo šlágrem nejen jedné sezony... A před ním to byl Karel Hašler, který snad o každé městské čtvrti dokázal napsat písničku, popěvek či vlasteneckou píseň. Také mu to bylo přičteno k dobru... ale to je na jiné povídání.

Když jsem se zamýšlel nad stávkou, již zorganizovaly odborové centrály, dospěl jsem k přesvědčení, že vážné výhrady vůči vládě, poslancům a senátorům, krajským a místním samosprávám mohou mít rovněž podnikatelé a živnostníci. Zároveň disponují dostatečně účinnými prostředky, aby lidem ukázali, že je mají v hrsti.

Jsou věci mezi nebem a zemí, k nimž rozhodně patří jízdní řády, chování opilců a zrcadla ve zkoušecích kabinkách obchodních domů, butiků a nejrozmanitějších prodejen, před nimiž se nakrucujeme, když se snažíme zakoupit nové sukně, kalhoty či šaty. Netrpím klaustrofobií, ale přiznávám, že mi v takových prostorách bývá těsno. Nejen na duši, hlavně po těle. Ba dokonce panikařím a nevěřím vlastním očím. Evo, to jsi skutečně ty? Ptá se moje rozjívené já, když poněkolikáté pozoruji sebe samu. Vyděšeným pohledem zpytuji své dietní programy a nevím, zda se mám smát nad těmi rozpory života, nebo zda mám vlídně přijmout trest osudu - tlusťoch jsem, byla a budu.

Patřím k odnaučeným kuřákům, kteří jsou prý vůči tabákovému dýmu mnohem nesnášenlivější než lidé, kteří neměli nikdy cigáro v ústech. Přesto mi víc než smradlavý kouř vadí mediální hysterie protikuřáckých kampaní. Řekl bych, že škodí víc než nikotin, dehet a čtyři tisíce dalších látek v tabáku obsažených. Čím? Jsou dotěrnější v přesvědčování, že přinášejí tu „svatou“ pravdu, a hloupější v argumentech, jimiž proti kouření bojují. A především se snaží ubít v nás schopnost svobodně se rozhodovat.

Mám rád knihy, které je možno číst, knihy, na které se dá dívat se zalíbením a knihy, které voní...
Nevěříte, že knihy mohou i dnes vonět? Snad je to tím, že v chvatu všedního dne nezbývá čas otevřít, listovat a nechat se unášet fantazií, sněním, vzpomínáním...
Kapitán Nemo přinese závan mořských příbojů, prázdninových dobrodružství a převratných vynálezů...