Mám ráda nebeský humor, který dělá člověka člověkem a přivádí ho k poznání, že jsme si v jistém slova smyslu všichni rovni... Ctím lidi, kteří se dokáží zasmát nad prohřešky všedního dne, jež činíme, aniž o tom přemýšlíme. Ctím každého, který ví, že i ten druhý může být omylný.

Snažím se poučit z vlastních chyb, ale nějak to nefunguje. Zkrátka nevím, jak to udělat, když chce být člověk v poho. V marném úsilí vybojovat si klid, úsměv a mít vše pod kontrolou dopouštím se stále většího počtu omylů, zmatků a nepořádků, průšvihů a malérů.
Tak třeba – urychleně jsem potřebovala vyřídit jistou obchodní nabídku. Bylo to dosti delikátní, jinými slovy, šlo o hodně peněz. Telefonicky to bude rychlejší než psaním e-mailu, pomyslela jsem si a vymáčkla příslušné telefonní číslo. Ozval se hlas, no, moc mi to nesedělo, tak jsem se zeptala: nejste nachlazená? Zdá se mi... Ne ne, ozvalo se, všechno je v pořádku. A tak jsem přednesla své přání a bylo mi divné, že se hlas na druhém konci nevzpínal, neoponoval a tak... Poslední věta a ticho. Pochybnost začala hryzat – jejda, s kým tedy vlastně mluvím, zeptala jsem se pro jistotu rovnou. No se mnou, ozvalo se. Ještě chvíli klid před bouří. Jasně, spletla jsem dvě křestní jména a konkurenci vyžvanila to, co neměl nikdo jiný než ten někdo slyšet. Z druhého mobilu se posléze mile ozvalo: no, já jen, jestli jsem se někde neopila a neslíbila... Jasná tečka za tím, co se nemělo stát.
No nic, řekla jsem si, soustředím se příště více a budu jednat rozvážně, důstojně svému věku i zkušenostem. Večer mne navštívil přítel, prožili jsme spolu krásné chvíle, totiž vyřešili budoucnost. Abych ho potěšila, poslala jsem mu druhý den sms ve znění: Moje letosni prvni prani jsi ty. No – kdo může za to, že mám mobil, který píše ještě bez diakritiky a že slovo přání je v sms stejné jako praní prádla. Můj milý nevěděl, co ten vzkaz měl znamenat, proto raději opatrně odpověděl: jsem na příjmu, potřebuješ koupit Ariel?
Ono s těmi sms, no, není to nakonec nic veselého, když doputují, kam nemají. Člověk se přetípne a je to. Díky tomu vím, proč mě jistá hlídací služba velebí a bude mne mít navždy ráda, i když bych uvedla všechna zabezpečovací zařízení světa v houkání jako o závod. Zavinila to jediná sms, která nedomířila k očím mého protějšku, leč omylem do systému hlášení pro mé bodyguardy. Její obsah nezmíním, to je totiž jen moje a jejich krásné tajemství. Dodnes vím, že stojí za to. Jednomu finančnímu řediteli jsem odeslala vzkaz určený mému bratrovi, který přislíbil pomoc chlapa na zahradě – je pravdou, že už mi pan ředitel zdálky jen mával, ale nikdy neprojevil zájem prezentovat s v našem časopise. 
Zákony schválnosti jsou neomylné. A život každého z nás plný příběhů. Faktury s nesmyslnými texty, částkami i daty zdanitelného plnění, maily s překlepy, jež by se jeden styděl zveřejnit. Příhody, kdy je generální ředitel zaměněn za WC s otázkou, kde je, sakra, ten hajzl? Mailík kolegyni, který končil větičkou: ahoj, ostatní zítra, já už musím prchat – jenže v posledním slovíčku chybělo písmeno h... A tak by se dalo pokračovat jako v Decameronu.
Ať chceme, nebo ne, rozvernost okamžiků nás provází na každém kroku. Vzpomínám, jak jsem před lety sáhla v lese pro nádherný hříbek a... Pod kloboukem byl stočený slepýš. Tanec rozlícené indiánky by se popisoval lépe než moje křepčení v úleku.
Kdysi dávno mne přišel požádat jeden úchvatný muž o ruku. Žel, netušil, že jsem již týden vdaná. Ronila jsem slzy s vědomím, že to tak zůstane.
Když jsem se před několika desetiletími chystala řádně nastoupit k obhajobě diplomky, zazvonil na kolejní chodbě telefon: haló, sháníme studentku Evu... Ano, u telefonu, ohlásila jsem se zrovna já. No, víte, nechoďte dnes k obhajobě, váš vedoucí práce dostal mrtvici... A náhradní termín se dovíte časem...
Když jsem tehdy chtěla pokračovat prací rigorózní a navázat na onu hlavní kapitolu, po níž se celá diplomka jmenovala, zjistila jsem, že tahle část v práci vlastně chybí.
Před pár roky jsem jela metrem, pozorovala jsem nápisy na dveřích. Mnula jsem si oči, nemohla jsem to vstřebat. Normální nápis je: Neopírejte se o dveře. Jenže on tam nebyl. Znělo to jinak: ve slově prvém chybělo p a nahrazeno bylo písmenem s. Dále ve větě zmizelo slovíčko se a předložka o. Nenápadně krutý šprým. Od té doby pozoruji dveře tohoto dopravního prostředku, ale marně...
Chci být totiž v pohodě... Nad věcí, nad sebou samotnou.
Eva Brixi