Léto budiž pochváleno!, prohlašoval Miroslav Horníček. A lidé mu dávali za pravdu, nikdo neprotestoval. Znám sice pár milovníků zimních sportů, kteří přes školní prázdniny pracují, aby měli dost volna v prosinci, lednu nebo v únoru, ale ani ti v zásadě nic proti letním měsícům nemají.

Jinak se na léto dívají národohospodáři, kterým na rozdíl od zbytku národa vadí, že kola ekonomiky v červenci a srpnu se téměř zastaví, protože pracující lid se válí někde u vody. Hrubý národní důchod se propadá, neboť lidé přestali nejen produkovat, ale i spotřebovávat. Nákupní střediska bývají nezvykle prázdná a jen turisté naplno utrácejí v restauracích, hotelích a přispívají do společné kasy.
Sám k létu mívám ambivalentní vztah. Ano, považuji ho za vrchol roku a těším se na něj už od podzimka, kdy teploty padají k nule a venku zalézá nejen za nehty. Avšak právě proto, že jde o dlouho očekávané období, je mi v létě líto, že ho ubývá, protéká mezi prsty a den po dni se mění v promarněnou nebo nedostatečně využitou příležitost.
Právě z tohoto důvodu favorizuji měsíce, které letnímu vrcholu předcházejí. Únor mám v oblibě nejen pro to, jak rychle proběhne a skončí, ale i pro mrazivé dny plné slunce, které nám neomylně připomínají, že konec zimy je za dveřmi. V dubnu sice máme zůstat za kamny, ale díky globálnímu oteplování a změnám klimatu dokáží udeřit tropické třicítky. Někomu tenhle skok ze zimy do léta nemusí dělat dobře, ale já si ho pochvaluji. „Panečku, takový pařák – a do léta ještě tak daleko!“ lebedím si jako spořivý člověk, který si to nejlepší nechává na vhodnější dobu. Tím myslím pravé léto, na něž se mohu ještě řadu týdnů těšit – opaluji se, aniž bych z něj konzumoval. Pravé léto totiž určitě přijde, ale později.
Jak už jsem se vyjádřil, mívám pocit, že ty drahé týdny vrcholícího léta nedokáži zachytit, podržet a vychutnat. Přeženou se kolem a mizí za obzorem. A to nemluvím o tom, že někdy se červenec a srpen zhola nevyvedou a rázem počasí připomíná podzim. Dřív to bývalo pravidlem. Léto, na něž jsme se tak těšili, propršelo. Kdo na to měl, nečekal na nic a zaplatil si už v březnu dovolenou u jižního moře. Doma se pak předváděl dokonalým bronzem všem nešťastným závistivcům natruc.
Někdy kolem svaté Anny je ve vzduchu cítit už první náznak konce léta. Dny se pomalu krátí, ráno bývá chladnější a houbaři vyrážejí do lesů. Pro ně teprve nastává ta nejlepší část roku. Nepřepadá je nostalgie z odcházejícího léta. Oni teď cítí příležitost k velkému úlovku a přejí si jen, aby padala vláha nebeská. Takový byl i můj táta. Za létem jezdil v červenci do Jugoslávie. Pláž mu docela postačila, do moře nevlezl. Zato od srpna až do zámrzu brázdil borové lesy od Hradce Králové k Borohrádku a nikdy se nevracel s prázdným košíkem.
Samotnou kapitolu tvoří babí léto, které svou umírněností a stálostí dobrého počasí nejvíc vyhovuje důchodcům. I když už se k nim také pomalu řadím, přelom srpna a září mám nostalgicky spojený se školou. Končí prázdniny, opět se scházíme ve třídě se spolužáky. Něco se uzavírá a něco nového začíná. Ten zvláštní pocit mám hluboko pod kůží, ale nedá se přenést na papír ani do monitoru počítače. Je uložen v mém srdci a vždy se spolehlivě přihlásí o slovo, když se na drátech začínají houfovat první vlašťovky. Ohlížím se za uplynulým létem a přepadá mne sladkobolný stesk po něčem, a sám pořádně nevím, po čem. Nic se přece nestalo, o nic jsem nepřišel. Nebo přece? Převalí se další rok a opět budu vyhlížet léto, pak se ho snažit zadržet mezi prsty a nakonec se za ním ohlížet s nepopsatelnou tesknotou.
Nenašel jsem způsob, jak zachytit letní náladu do krabičky a otevřít ji, když se při dlouhých zimních večerech nedostává slunce a tepla. Snad bych ji mohl uzavřít na stránkách deníku, jenže v pravou chvíli se ke psaní nepřinutím. A nejsem si jist, zda se mi podaří perem uchovat alespoň střípek léta. Nezbývá, že spoléhat na to, než se na požádání více či méně neurčitě záblesk léta vybaví.
Chtěl jsem na to jít ještě jinak – odstěhovat se do kraje, kde léto nikdy nekončí. Jednou jsem v prosinci strávil pár dní koupáním na Kanárských ostrovech. A tam jsem pochopil, že tudy cesta také nevede. Jednak tam léto voní úplně jinak než doma; a potom – chyběly by mi jaro, podzim i zima.
Pavel Kačer