Jak člověk spolehlivě pozná, že stárne? Začne kritizovat mladé. Nezamlouvá se mu, že se dnešní mládež neumí chovat, nepozdraví, myslí jen na zábavu, vůči ostatním se staví přezíravě, nic nezná, ničemu pořádně nerozumí, ignoruje zavedené pořádky, a uzavřela se do světa svých počítačů, mobilů a sociálních sítí. Má pocit, že celý svět se změnil k nepoznání a míří do záhuby. To, co mu bylo blízké, zmizelo a nikdy se nevrátí. Prostě nic nového pod sluncem, v tomhle přesvědčení nás utvrzovali už staří Řekové!

Jenže pak si povšimne, že všechno nové nemusí vypadat jen černě. Jakousi naději zahlédne na svých dětech a vnucích, na těch nejbližších. Doslechne se, že v novém století se prý rodí indigové děti, světlé bytosti s duchovní aurou, jež se mají stát lepší budoucností planety. Že by na tomhle „šprochu“ bylo pravdy aspoň trochu? Možná.
Matouš bylo dlouho očekávané vnouče. Stal se prvním, a možná i jediným pokračovatelem rodu. Celá armáda babiček, tetiček, dědů a strýčků ho léta netrpělivě vyhlížela, a když poprvé otevřel oči, vrhla se na něj jako na Krista Spasitele. Konečně měli vytoužený objekt, jenž mohli hýčkat, rozmazlovat, usilovat o jeho pozornost a lásku, zahrnovat ho vším, co by mu udělalo radost. Byl to středobod jejich vesmíru, malým sluníčkem, okolo nějž se točilo naprosto vše.
Jenže chlapce to brzy přestalo bavit. Měl o svém poslání jinou představu než být všemi opečovávaným a zhýčkaným jedináčkem. Sotva udržel kladívko v ruce, už se ho nepustil. Chtěl totiž být jako jeho táta, workoholik.
Sotva přijeli na chalupu, převlékli se hoši do „pracáků“ a pustili se do práce. Spolu otloukali omítku, řezali prkna, vrtali, přitloukali a šroubovali. Matouš se učil velmi rychle, bylo na něm znát, že měl po kom zdědit šikovnost a pracovitost. Až musela zasáhnout maminka. Po obědě ho hnala přes zřejmý odpor potomka „na kutě“. Tehdy se proslavil větou: „Já nechci jít spát, chci pracovat!“
Když polední spánek neusmlouval, s o to větší vervou se potom pustil do díla. Jak rostl, stala se mu tahle záliba potřebou. Nemluvil o tom, jak se těší na den, kdy půjde poprvé do školy. Místo toho pracoval s heverem, povoloval šrouby na kolech, utahoval závity, oháněl se s pumpičkou. Zvlášť ho naprosto fascinovaly pneumatiky. Za odměnu ho vzali rodiče do pneuservisu, kde hodiny sledoval, jak se přezouvají zimní gumy, opravují, nafukují, montují a vyvažují pláště...
S Vánocemi, narozeninami a svátky byla vždycky potíž. Celé příbuzenstvo se předhánělo v tom, kdo mu přinese lepší dárek. Jenže co koupit klukovi, který si moc nehraje s autíčky a vláčky, ale raději koulí pneumatiku a míchá maltu? Když se opět přiblížil Štědrý den a my stále nevěděli o vhodném daru, obrátili jsme se s prosbou na jeho rodiče. Čím dítko obšťastnit? Co by ho nejvíc potěšilo, po čem opravdu z celého srdce touží?
Pak nám přišla překvapivá odpověď e-mailem. Byl v ní nákres šroubů a tabulka s rozměry. Děcku bychom se nejlépe zavděčili sadou vrutů torx, protože zjara se bude na zahradě montovat ze dřeva dětský domek. A Matouš se už nemůže dočkat okamžiku, kdy bude se šroubovákem stavbě asistovat. Dostal celou krabici spojovacího materiálu.
Nejlepší však přišlo nakonec. Když jsme se ptali, co letos dostal od Ježíška, Matouš hrdě odpověděl: „Beton!“ To už se babička neudržela a rozesmála se na celé kolo. Představila si pod stromečkem pytel cementu nebo rovnou betonový kvádr. Chlapec se však pochopitelně urazil a opáčil: „Tak abys věděla, už ti nic jinýho neřeknu.“ A se vztyčenou hlavou odkráčel středem. Celý večer s námi nepromluvil. Jak jen ti staří lidé jsou hloupí, myslil si.
O mladou generaci, která to tu jednoho krásného dne převezme po nás, už vůbec nemám nejmenší obavy. Že mi současná mládež přijde rozjívená, praštěná a samolibá? Ale my jsme jako puberťáci nebyli jiní. Ale až malí vyrostou z „telecích let“, naprosto nepochybuji, že si s životem poradí stejně dobře jako my. A možná mnohem líp.
Pavel Kačer

Nastěhoval se k nám nový soused. Nejprve se za plotem objevil jen prázdný karavan a pak se dlouho nic nedělo. Následovala plachtová předzahrádka a okolí se postupně začalo zaplňovat věcmi potřebnými k životu – různými bednami a krabicemi, barely s kdovíčím, plynovou bombou. Později jsme poprvé zahlédli i jeho, muže spíš mladšího než staršího, spíš štíhlého než tlustého, v pracovním oděvu vypadal naprosto tuctově, nenápadně, prostě obyčejný truhlář.

Naše roubená chalupa toho hodně pamatuje. Stála už za první průmyslové revoluce, kdy tkalcovský stav v sednici vytlačovala textilní manufaktura. Byla svědkem pádu Habsburské monarchie, vyhánění českých rodin ze Sudet a o pár let později odsunu německých spoluobčanů. Na to, že byla sroubena z borovicových trámů a slepena slámou s jílem, vypadá pořád zachovale a bytelně. Jen ten komín!

Napsala mi Jitka. Kamarádova sestra z malého města na východě Čech, kde jsem vyrůstal. Náhodou našla po víc než půl století zasutý korespondenční lístek, který chtěl odeslat Milan na mou adresu. Z nějakého důvodu však napsaný vzkaz zůstal u odesílatele a já se o jeho existenci dozvěděl až teď. Rozrušilo mě to a těšil jsem se, že si starou zprávu s chutí přečtu. Snad se na chvíli přenesu v čase a možná zahlédnu, kým jsem kdysi byl a už dávno nejsem. A co mi přítel tehdy chtěl. Člověk stárne a v mysli se stále častěji zaobírá vzpomínkami na zašlé časy. Ale byl tu ještě jeden důvod...

Které období roku je nejkrásnější? Nevím, na tuto otázku nemám odpověď. Motorkář ve mně říká samo sebou jaro. Čekání na sezónu končí, cesty oschly, vzduch se ohřál a vše je připraveno k velkým plánům, dalekým dobrodružstvím. Jako milovník vody, koupání a tepla také mohu horovat pro léto. Červenec znamená prázdniny, vítr ve vlasech, čas bez starostí, noci vydechující žár, v nichž hvězdy planou podmanivou září. A jako kontrast k horkému vrcholu celého ročního cyklu bych mohl vyzdvihnout zimní měsíce – advent rozjímající, odpočinek těla a mysli, očekávání příchodu něčeho hlubšího, čistého. Také podzimní zadumané dny mají osobitou poezii, zvlášť když je našinec založením snivý melancholik a potrpí si na sladkobolné pocity. 

Velkým objevům, převratným vynálezům, ale i malým zlepšováčkům často nahrála náhoda. Newtonovi spadlo jablko na hlavu, udělalo bouli a ejhle, gravitační zákon byl na světě. Archimédes se neutopil ve vaně, nýbrž objevil zákonitost, že těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno.

I v mém případě zahrála významnou roli prostá náhoda. V jednom nejmenovaném největším českém e-shopu jsem si objednal zboží s dodáním téhož dne. Kurýr byl však jiného mínění a rozhodl se, že neděli bude světit a zásilku doručí později. Svět se sice nezbořil, avšak já se rozhodl objednávku zrušit a vyžádat poukázané peníze zpět.
Nebudu líčit, jak dlouho jsem si na ně musel počkat. Jen prozradím, že jsem při tom splnil bobříka trpělivosti i další bobříky – slušné mluvy, pozitivního myšlení a poctivého jednání. Nakonec částka přistála na mém účtu, a tak jsem mohl za případem udělat tečku s velkým T.
Že se tak nestalo, zapříčinila jedna jediná věta v komunikaci s prodejcem. Napsal mi, že obnos bude odeslán do tří pracovních dnů. Běžná praktika, řeknete si. Ale ve mně probudila spícího badatele, kterému to okamžitě začalo v mozkovně šrotovat.
Jak to, že elektronický obchod rozlišuje dny pracovní a sváteční? A právě tak online bankovnictví? V sobotu, neděli a státem uznaných svátcích se odpočívá?
Dosud jsem žil v chybné představě, že naše „digitální dvojče“, nebo lépe „virtuál“, se odlišuje od živé bytosti tím, že nepřijímá potravu, nevyměšuje, neodmlouvá a nemá žádná občanská práva. Ale skutečnost je zřejmě jiná, veřejnosti pečlivě utajovaná.
Panuje obecné přesvědčení, že virtuálové vytvářejí hodnoty, případně je ničí, podle vloženého programu, spolupracují s roboty, řídí je a kontrolují. Tím ale jejich funkce nekončí. I oni by měli dostat „po práci legraci“, jak říkal Werich. Také jim náleží to, co lidem z masa a kostí – nejen povinnosti, ale i nezadatelná práva.
Rozhodl jsem se, že vyplním mezeru v našem právním řádu a společenské smlouvě, abych virtuálům zajistil takové postavení, jehož si zaslouží. Především chci vyvrátit rozšířený mýtus, že náš digitální partner 4.0 nemá nárok na sociální vymoženosti řadového zaměstnance. Že mu není třeba zajistit vhodné pracovní prostředí, osmihodinovou pracovní směnu a dostatečný čas na přestávky. Protože nelze předpokládat, že se tato práva stanou samozřejmostí, je nutné založit odborovou ústřednu, která by tuto sociální vrstvu hájila.
Odbory budou dbát i na to, aby se virtuálům neupíralo právo na spravedlivou odměnu, pětitýdenní dovolenou na zotavenou a pochopitelně, i na právo stávkovat či odmítat rozkaz neslučující se s jejich svědomím a morálkou. Budu-li uvažovat dál, nevyhneme se ani tomu, abychom fenomén virtuálních osob nezakotvili v našem legislativním prostředí.
Ze zkušenosti vím, že novátorství naráží na odpor konzervativních sil a zpátečníků. Proto se nevyhneme ani vzniku politické strany hájící zájmy virtuálů a její účasti na zákonodárném procesu. Zvykněme se na myšlenku, že i oni budou naši rovnoprávní sousedé, obchodní, a možná i společenští partneři a spolu s námi budou tvořit skvělý nový svět.
Končím výzvou, která by chtěla otřást základy současné společenské smlouvy: Virtuálové všech zemí, spojte se! Kdy, když ne teď? Kde, když ne tady? Postavme se do čela procesu, který bude tvořit budoucnost!
Pavel Kačer

Každý člověk je něčím postižený. Někdo má tělesnou vadu a snaží se ji skrývat, jinému se líbí děvčata a v životě se devětkrát ožení, další je pyšný na svou sbírku zubních kartáčků... Těch zálib a nejrůznějších umanutostí může být tolik, že na to naše fantazie nestačí. Dokonce jsem poznal člověka, jenž si zakládal na své tuctovosti, prý není ničím výjimečný a nemá nic, co by ho odlišovalo od šedého davu. Prostě podivín!

Pořídil jsem si nový mobil, protože ten starý mi několikrát upadl a na jeho tváři se objevily stařecké vrásky. A užasl jsem, kam se ten vývoj technologií za dva roky posunul, oč je telefon zase chytřejší, rychlejší a elegantnější. Přivedlo mě to k zamyšlení, kam náš svět, který je právě ovázán hygienickou rouškou a uzavřen v přísné karanténě, spěje.

Aktuální vydání v PDF

Newsletter

Zaregistrujte se do našeho newsletteru a dostávejte nejnovější vydání Madam Business emailem. Na základě registrace navíc můžete využít 20 % slevu na první inzerci v Madam Business.

Registrací souhlasíte s Podmínkami zasílání a použití služby.

 

Hlavní partneři:

cesky_porcelan_75_124 manner84_84

Partneři:

logo-eternity_web_119 jaja_logo2_108design4net_119_119 nadeje_logo88_882018 yourchance rgb color120
   smart press logo mleko vas zdravi2 dandelion98logo klub manazerek 150

Tip Grady

jak neztratit rozum v nerozumné doběO falešných představách, iluzích a předsudcích

Petr Nutil

O moudrosti bylo napsáno mnohé, o hlouposti bohužel jen málo, přestože nás tolik ovlivňuje. Tato kniha odhaluje falešné představy a předsudky, které máme o světě, druhých lidech i sobě samých, a představuje nástroje, s nimiž se můžete vlastní iracionalitě postavit. Mezi ty nejdůležitější, bez kterých se neobejdeme, patří schopnost kvalitně nakládat s informacemi, kriticky myslet a neztrácet rozum.

 

 

Navštivte také

iprosperita RGB freshtimecz RGB