Když jsem dostala jako vysokoškolačka pod vánoční stromeček objemnou Kuchařku české vesnice, zaskočilo mne to. Zklamání jsem nezvládla nahradit lepší emocí poměrně dlouho. Cože? Já u plotny? Moje duše se bouřila, moje já protestovalo. Na řadu let jsem tolik užitečnou publikaci odložila do nejméně dostupného místa knihovny. Jo, kdybych bývala obdržela dílo o českém kubizmu... Ale vaření? Byla jsem plná ambicí a kariérních představ o tom, jak změním svět, ale ne s vařečkou v ruce!

Měla jsem úplně jiný plán než ten, který se hodí k vánočním svátkům. Vedlo k němu datum operace karpálního tunelu. Je to za pět minut dvanáct, nechte si to odoperovat, dokud je čas, znělo mi v uších dobře myšlené doktorské doporučení. Listovala jsem kalendářem termínů lékaře, některé byly velmi lákavé. Co třeba 23. prosince, těsně před Štědrým dnem? To už by mohla být většina prací spojených s chystáním významného okamžiku roku za mnou, to bych mohla risknout, pomyslela jsem si. Polévka, salát, řízky, to by vzali na starost syn nebo dcera. A já bych se konečně dostala k vytouženým chvilkám: mohla bych se dívat na televizní pohádky od začátku do konce, pojídat linecké a perníčky, popíjet skořicový čaj. Alespoň jednou v životě. Mohla bych odpočívat. Členové rodiny by mi posluhovali, dopřávala bych si svého vlastního já. Vůbec totiž netuším, jak takové já vlastně chutná. Možná jako vanilkové rohlíčky, možná jako vlahá vinná klobáska jen tak bez přílohy, možná jako kyprá vánočka plná mandlí a ořechů... Možná jako milé SMS, které přicházívají ze všech konců republiky i širého světa. Možná.

Čas vánoční bývá také o nejrůznějších laskominkách, dobrotách, specialitkách, na které se těšíme po celý rok. Nemám tím na mysli jen vánoční cukroví nebo tučnou vánočku, rybí polévku či ten nejvánočnější bramborový salát a nejkřupavější řízky. Myslím tím všechno, co milujeme, dostaneme pod stromeček jako „jedlý“ dárek, co ochutnáme u sousedů či u známých. Jenže má to háček. Můžeme se vůbec zakousnout do takového pokušení?

Ten strom se bude muset pokácet. Vzrostlá jabloň, vznešená součást naší zahrady. Rozložitý vysokokmen, stará odrůda. Hýčkali jsme si ten klenot. Má přenádherné plody, ta chuť se nedá ničím nahradit. Prořezávali jsme, hnojili, uvedli jsme kdysi skomírající kousek rostlinné říše do síně slávy. Začal plodit jak o závod. Letos má jablka, nikoli jablíčka, ale pořádné macky, snad největší ve své letité historii. A taky vymalovaná, nejšťavnatější, prostě pohádková.

Za pět dní vdávám dceru. Malá svatbička, pár lidí. Brnkačka. Teoreticky. Nikdy bych neřekla, jak složitá je to záležitost, když si okolnosti s vámi dělají, co chtějí. Ale vezměme to popořádku. Ať se do těch zákonů schválnosti nezamotám. Jsou od toho, aby nás provázely celý život, a zejména tehdy, když to nejméně potřebujeme.

Popíjím svého oblíbeného dopoledního turka a přikusuju banán. Je to asi zvláštní kombinace, ale mně vyhovuje. Taková moje nehmatatelná vnitřní slast, okamžiky neznatelného uvolnění, očista duše.

Trpím. Začátek léta nám nadělil vedra a sucho. Nevím, jak vy, ale mě vyprahlá půda dostává do fáze šílenství. Jakmile včas nezaprší, je mi líto usychajících trsů trávy, vadnoucích listů malin, zmenšujících se plodů muchovníku, třešní, které se na stromech vaří ve vlastní šťávě. Když vidím tu bezmoc, je mi z toho nanic.

A je to tady. Kdo zasel, sklízí. Ale snahy zahrádkářek o pořádnou úrodu mají svá úskalí. Věčný stres z toho, co kdy sklidit, spotřebovat, sníst, zavařit, zamrazit a jakkoli řádně uskladnit. To, co nás, nadšené pěstitele všeho možného, provází po celý rok, to není radost z vášně, neobvyklých výsledků, nadměrných výnosů, krásy tvarů a barev. Naopak. Stálá hrůza z nestíhání. Totiž aby se podařilo vše, co je k mání, rozumně zkonzumovat. Nebo máte jiný názor?