Dříve to měli lidé jednodušší. Na vánoční čas se chystali, spíš těšili, ale zdaleka je nechytal takový děs jako nás. Určitě neplánovali několik měsíců, jaké dárky komu dají, že je dobré je nakoupit včas, dokud ještě mají kurýři volné kapacity, a také nemuseli kalkulovat s tím, že něco nestihnou. Hostina se konala z toho, co dům dal, a toho nebývalo příliš. A dárky? Skromnost samotná, spíše pospolitost a trocha zastavení.

Listopad má rád málokdo, snad jen Depka z filmu V hlavě nebo moje maminka, která je podobného ražení, asi proto, že se v listopadu narodila. Mně ale tahle doba úplně nevyhovuje. Slunečný podzim je nenávratně pryč a kouzlo Vánoc zase v nedohlednu. Jen neustále prší, prší a prší. Nebo přímo leje, k tomu ještě fouká a zima zalézá až do morku kostí. Musím souhlasit, že bych tento měsíc společně s únorem klidně vynechala. Už roky tedy přemýšlím, jestli se vydat někam do tepla, ale i letos tenhle plán ztroskotal.

Pro někoho je krizový začátek nového roku, pro mě je to začátek září, a to i 18 let po ukončení povinné školní docházky. V mém případě totiž nikdy nešlo o školu, respektive o práci. Na pravidelný režim spojený s povinnostmi jsem se po neproduktivním létě spíš těšila. Z podzimního ochlazení jsem už tak nadšená nebyla, ale největším problémem byly moje narozeniny, ze kterých mám „depku“ už od útlého věku a moc tomu nepřidaly ani další „slavnostní chvíle“, které následují v říjnu a prosinci. O jakých mluvím? K tomu se dostanu.

Miluji mrkvovou šťávu. Sem tam tedy naláduji odšťavňovač a vymačkám z mrkve i duši. Je to lahoda. Jenže co s odpadem? Co s tou krásně oranžovou drtí, která by mohla ještě můj jídelníček nějak obohatit? Zkoušela jsem polévky, přidávat do karbanátků, do pomazánek, ale nikdo si nepřidal. Drcená mrkev obsadila poslední místo v mrazáku.

Klimatologové a meteorologové předpovídají, že bude hůř. Nejen že se do srdce Evropy čas od času přivalí úmorná vedra, ale že je člověk bude také obtížně zvládat. Už tím nám nahání strach. A když se člověk bojí, je to všechno ještě horší. Stává se mi, jakmile teploměr vystoupí na víc než 25 stupňů, že se hrůzou z toho, že pošplhá ještě výš, začnu horkem potácet. Mám pocit, že se nejen moje tělo, ale i moje duše přehřívá. Dříve než z objektivních příčin. Že přestávám vidět, slyšet i myslet. Vedro je totiž prevít, ale ne tak velký, jako bývá strach.

Byl to neuvěřitelný zážitek. Brzy dopoledne jsem se ocitla v Praze na Národní třídě. Nebyla přetížena turisty ani lidmi, kteří spěchají do práce. Dělníci stavební firmy, která rekon­struovala významný objekt, ještě sálali pozitivní energií, necítili únavu a sem tam poplašený bloudící chodec je nemohl vyvést z míry. Jedna z tepen a promenád naší metropole žila svěží pohodou v čase, který zpravidla nemám možnost vnímat. Jelikož v tu dobu většinou pádím hlava nehlava na schůzku, jednání, tiskovku. Zcela výjimečně mi jely všechny autobusy a tramvaje přesně podle jízdního řádu, takže čtvrthodinka k dobru, kterou jsem získala, se ukázala být vítanou pobídkou k dobré náladě. Ale nejen dobré, spíš rozverné, úžasné, neobvyklé. Prostě to byla bašta. Procházela jsem se a nic jsem nemusela.

Bývaly doby, kdy člověka potěšilo, že mu vyvezli popelnici, neb touto operací si nebyl nikdo jist. Popeláři vládli městům podobně jako psi vesnicím. Čas a nároky obyvatel však pokročily. Dnes se radujeme jen z velkých, životně důležitých věcí. Třeba když se potomek dostane na vysněnou fakultu lékařskou či multimediální komunikace a roste z něj věhlasná osobnost. I já jsem ráda v minulosti provokovala svými úspěchy, schopnostmi i vnadami. Ale jak tak moudřím, říkám si, že nejdůležitější je zachovat si zdravý rozum. A co víc, poslechnout ho společně s intuicí. Nehrnout se do všeho, co svody hříšné nabízejí.

Láska na první pohled je ta pravá. Nikdo mi to nevymluví. Přelétne jiskra a je to. A nejen v případě přitažlivosti dvou lidí. Platí to třeba o nakupování oblečení, bot nebo kabelek. Aspoň v mém případě. Když se rozhodnu, že si pořídím něco na sebe, a vyrazím nasměrovaná přesně k tomuto účelu, dejme tomu se rozhodnu pro novou džínovou sukni, přicházím domů většinou s prázdnou. Prošmejdím několik obchodů, ale nepořídím. Je to hledání za každou cenu. A to nefunguje. Naopak koupím vždy, když mi něco jen tak nahodile padne do oka. Je jedno, jestli se tak děje v obchodě kamenném, nebo na e-shopu.