Když jsem se chtěl na stará kolena stát motorkářem, protože auto mi už připadalo nudné, poradil mi kamarád: „Hlavně musíš mít cíl. Jezdit okolo komína tě brzy přestane bavit.“ A měl pravdu. První mašinu jsem měl na naučení, a když jsem ji bezpečně zvládl, šla z domu. Pak přišly další stroje, ale to už jsem to měl v hlavě srovnané. Věděl jsem, kam s nimi.


Dobýval jsem kopce, hory, vrcholy. Motorka mě dovezla k úpatí a nahoru jsem se drápal po svých. Lovoš, Milešovku, Ronov, Vlhošť, Stolovou horu jsem vyběhl bez problémů, vydýchal se, pokochal výhledem do údolí a nabral opačný kurz. Když jsem pak s kámošem, už jako důchodce, pokořil i nejvyšší bod naší vlasti Sněžku výstupem z Pomezních bud, začínalo být jasné, že s horami dlouho nevystačím. Bylo třeba hledat další cíle, protože i v mototuristice platí, že „opakovaný vtip přestává být vtipem“.
Stalo se to spíše náhodou, že jsem „objevil“ studánky. Pitné vody potřebuje dálkoplaz hodně. V létě, když se potí do vršku, dvojnásobek. A není od věci získat přehled o tom, že se na trase nachází zdroj, kde lze doplnit zásoby provozních kapalin, prostě kde natankovat. Začal jsem Svatým Janem pod Skalou, který spojoval obojí: Strmý výstup ke kříži a pod ním vydatný zdroj léčivé vody, z něhož pil i místní poustevník sv. Ivan. U studánky jsem si připomenul verše Jana Skácela z Modlitby za vodu a pochopil, že nejde jen o to zahnat žízeň:

Ubývá míst kam chodívala pro vodu
starodávná milá
kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinou
aby se napili z dlaní

S mapou v chytrém telefonu lze procestovat zemi křížem krážem, neztratit se a nalézt poklady zrakům skryté. Platí to i o studánkách a pramenech. Nabízejí se jich tisíce. Obyčejné i s léčivou vodou, s fotografií i stručným popisem. A člověk brzy přijde na to, že jít po „mokrých stopách“ představuje zábavu a přináší poznání. Třeba že i v dnešních dobách lze vodu k osvěžení najít na mnoha místech, ale že nelze vždy na to stoprocentně spoléhat. Některé prameny jsou vyschlé, jiné zarostlé a znečistěné, mnohé nabídnou jen problematickou kvalitu vody.
Nerad se domů vracím s prázdnou. Proto jsem vyrazil s ruksakem, do nějž jsem naskládal několik lahví s úkolem naplnit je lahodnou vodou. Pohyboval jsem se po vytyčené trase od jednoho bodu k druhému, tedy od Srnčí k Vílí a Dračí studánce. Byl to krásný zážitek plný dobré vody, čerstvého lesního povětří a jarních trylků ptactva.
Pokud jsem se nemohl správně zorientovat, pomohli místní. „Máte tu pěkně,“ povídám postaršímu občanovi, který se zahradnickými nůžkami stříhal větve jabloně. „Poraďte mi, kde najdu Vílí studánku?“ Ukázal mi směrem k lesu a dali jsme se do řeči. Že studna na jeho zahradě pořád slouží, že ale vodu mu zkazil soused nad ním, a proto se musel připojit k obecnímu vodovodu, a že zima je definitivně za námi...
Však ty časy, kdy měl každý na dvoře pumpu, ještě pamatuji. Co jsem se sám nachodil s konví pro vodu, než k nám natáhli trubky z vodojemu! Jak se, pane, ten život během půlstoletí proměnil. A jak se někdy chce znovu navrátit do doby dětství!
Lidé si už začínají uvědomovat, že domov nedělají jen sídliště s ústředním vytápěním, elektřinou a chlorovanou vodou z městské vodárny. Že k němu patří i to, co leží za humny. A začínají o to pečovat. I studánky se opět probouzejí k životu. Mnohé z nich jsou vyčištěné, upravené a označené. U některých výslovně stojí, že poskytují vodu pitnou. Jiné sice jsou anonymní, ale hrníčky u nich dávají pocestnému najevo, že se nemusí bát do nich smočit rty a uhasit žízeň.
Překvapilo mě mile, jaké bohatství představu-jí. Nejen to hmotné, ale i duševní a mravní. Studánky našeho srdce říkají, že jsme ještě
nezemřeli.

Pavel Kačer

Podnikání je zvláštní disciplína. Nespočívá zdaleka jenom ve vytváření zisku, výrobě zboží a poskytování potřebných služeb či v zaměstnávání lidí. Je celospolečenským fenoménem, formuje naši kulturu, ukazuje na naše silná místa i skryté slabiny, charakterizuje tuto dobu i český národ. Abych ale vysvětlil, co tím myslím. Naše chalupa sousedí s truhlárnou. Nedá se přeslechnout, když stroje běží naplno. Pak hluk znepříjemňuje soužití, ne moc, ale ani málo. To se nám nelíbí. Avšak zase z dřevního odpadu máme prospěch. Je příjemné, když si v zimě můžeme zatopit briketami z lisovaných pilin a hoblin. Prostě něco za něco, jak už to na vesnici mezi dobrými sousedy bývá.

Je to dost nepříjemný pocit, když zjistíte, že nejste v domě sami. Že se u vás zabydlel nezvaný návštěvník. Pokud víte, kdo to asi může být, alespoň trochu vás to uklidní. Ale když se dotyčný objevuje jako přízrak a jako přízrak mizí, slabší povahy obestře bázeň. Žena v takovém okamžiku může hystericky vykřiknout varovnou větu „buď on (ono), nebo já!“, což jednoznačně znamená ultimátum, že tu pro oba není místo pod jednou střechou.

Život neustále překvapuje. Přináší nečekané, nutí nás měnit své pevné zásady podle pravidla, že odříkaného chleba největší krajíc. Sám život je tou nejlepší školou, vychovatelem i arbitrem. Nikdy nevíte, co nám právě chystá za zavřenými dveřmi. Proto je otvírejme opatrně a buďme předem připraveni na vše. To pak přijímejme s pokorou, protože největší duchovní moudrost praví, že nic není ani dobré, ani špatné. To jen nám něco zrovna nevoní, nebo nám to hraje do noty, aniž bychom tušili všech důsledků.

Když se vám přehoupne šedesátka a ze sociálky vám počnou pravidelně zasílat důchod, (jehož název starobní by měl příjemce vyléčit ze všech iluzí, že je ještě Jura), můžete si uznale poklepat na ramena. Dosáhli jste totiž životního milníku, který není pro každého, a chtě nechtě se vynoří otázka, co dál. Uvelebit se v teplíčku zaslouženého odpočinku, jak se také penzi říká, nebo ještě profesi nepověsit na hřebík a dále se nějaký čas podílet na tvorbě hrubého domácí produktu?

Když se vám přehoupne šedesátka a ze sociálky vám počnou pravidelně zasílat důchod, (jehož název starobní by měl příjemce vyléčit ze všech iluzí, že je ještě Jura), můžete si uznale poklepat na ramena. Dosáhli jste totiž životního milníku, který není pro každého, a chtě nechtě se vynoří otázka, co dál. Uvelebit se v teplíčku zaslouženého odpočinku, jak se také penzi říká, nebo ještě profesi nepověsit na hřebík a dále se nějaký čas podílet na tvorbě hrubého domácí produktu?


Kdo už řeší toto dilema, prokázal alespoň minimální schopnost umění žít. Dožil se více či méně fyzicky a duševně zdráv věku, kdy se začíná bilancovat a ohlížet víc zpět než hledět s nadějemi kupředu.
Panuje přesvědčení, že stáří není sexy, že není o co stát. Omyl! Záleží jen na vás, zda na vejminku budete oplakávat mládí a bědovat nad každou vráskou a nad tím, že už neskáčete přes kaluže. Anebo si cenit hodnot, které se vám nabízejí teprve s víc než šesti křížky na hřbetě. Svobody, kdy si můžete myslet a dělat, co se vám zlíbí, a kašlat na mínění lidí blízkých a vzdálených. Nemají už na vás páky, jak vás přimět k poslušnosti, jak vás manipulovat. Samozřejmě však pouze tehdy, když jim je sami nevložíte do rukou.
Chci se však zmínit o jiném aspektu, co senioři musí brát v potaz – o umění včas odejít. Může se totiž stát, že promarníte ten správný okamžik, anebo to vzdáte příliš brzy. Každý má kritický bod zlomu jinde, ať už subjektivně, či nahlíženo z cizí perspektivy.
Předčasně odejít, k naší velké lítosti, se vyvedlo mnoha géniům z různých oborů. Spisovatel, dramatik a také kolega novinář Karel Čapek umřel před padesátkou a nechal na stole rozepsaný román Život a dílo skladatele Foltýna.
Také slavná opera Turandot by zůstala nedokončena, kdyby ji nedokomponoval jiný skladatel. Fenomenální Giacomo Puccini totiž odešel na věčnost, aniž dopsal v partituře poslední notu svého díla. Příkladů bych mohl uvést celou řadu, ale nesmím zapomenout alespoň na Hynka Máchu, v jehož kraji teď žiji. Autor slavného Máje skonal v 36 letech a vědci se dodnes přou, zda to bylo v důsledku zápalu plic po požáru, který pomáhal hasit, nebo jiné choroby. A připomeňme ještě dalšího českého básníka, Jiřího Wolkera, jenž o blízké smrti dokonce složil své poslední rýmy:
Zde leží Jiří Wolker,
básník, jenž milovat svět,
a pro spravedlnost šel se bít.
Dřív než moh srdce k boji vytasit,
zemřel mlád 24 let.
Smutný pohled však bývá i na ty, co promarnili svou šanci na opuštění profesionální scény v pravou chvíli. Ano, herci si přejí zemřít na jevišti, jako se to nedávno podařilo miláčkovi publika Milanovi Lasicovi: Dozpíval na jevišti píseň, uklonil se, uslyšel potlesk, a to byl poslední vjem, než ho zradilo srdce. Mnoho jiných se nedokázalo s divadelní scénou rozloučit a působili trapně. Eduard Kohout, který v mládí ztvárnil na prknech Národního divadla nezapomenutelného Hamleta, měl poslední vystoupení poněkud neslavné. Naposledy se na scéně objevil v němé roli, kterou do inscenace připsal dramaturg ze soucitu. O zbožňovaných filmových milovnících, zestárlých a už nepotřebných, by mohlo být napsáno mnoho. Oslavovaný Kristián Oldřich Nový ke konci života přijímal v soukromí návštěvy za plentou, aby nebylo vidět zestárlou tvář bývalého idolu žen.
Ale stejně obtížné odcházení ze světel reflektorů mívají velcí sportovci. Motocyklový bůh Valentino Rossi, vítěz mnoha velkých cen a držitel stále platných rekordů, uzavřel letos závodní kariéru mnoha pády, a pokud uviděl cílovou pásku, pak mezi posledními. Zatímco však v kultuře se i méně vydařené představení odmění alespoň vlažným potleskem, slabý výkon někdejších sportovních hvězd odměňují nespokojení fanoušci obvykle pískotem, bučením, ponižujícími výkřiky, a někdy fyzickým napadením.
Nedávno mne přepadl pocit, že moje chvíle nastala a poslední řádku rukopisu jsem už dopsal. Autor by měl ovládat nejen umění slova, ale i právě to vzácné koření správného timingu, česky načasování. Jeho čtenáři obvykle mívají nedostatek příležitosti a dostatek taktu, aby mu připomněli, že jaksi přesluhuje a o jeho další působení v publicistice jaksi není zájem. A proto prosím: Neostýchejte se a dejte mi jasně najevo, když moje práce bude už jen příslovečným mlácením prázdné slámy. Protože i grafoman může být roztomilý, když si píše jen do šuplíku.

Pavel Kačer

Škoda, že pravou hodnotu mnoha lidí, událostí a věcí poznáme, až když nenávratně zmizí. Nelze je přivolat zpět, jenom ve vzpomínkách.
Můžete to výrostkovi připomínat dnes a denně, oč tu běží, stejně nic nechápe. Teď mluvím o sobě a své babičce, jíž jsem byl svěřen do výchovy. Protože jsem se její laskavé moudrosti a výchovným metodám vzpíral, jistě jsem jí přivodil mnohou strázeň a na čele vrásku, připomínala mi častokrát slova básníka: „Dluh chce se splatit, není věřitele.“
Ano, tehdy jsem si její slova nebral osobně. Teprve po letech, kdy dávno bábinka odešla na věčnost, mi to pomalu docházelo. To já byl tím dlužníkem, který si nedělal hlavu s tím, kdy lásku, péči a životní ponaučení vynahradím stejnou mincí nebo dobrým skutkem. Až nyní se snažím alespoň krapítek přispět k umoření obrovského dluhu tímto připomenutím.
Člověk někdy nabude dojmu, že rány boží se snášejí právě a jen na jeho hlavu, jako by svět nebyl slzavé údolí, v němž někdy prokmitnou prchavé záblesky slunce. Musí si připomenout, že jeho bližním se žilo mnohem hůř. Babička se narodila do rodiny s jedenácti sourozenci jako neduživé dítě. Vrozené astma ji v noci nedovolilo usnout, a tak seděla u otevřeného okna a povídala si s měsíčkem. Ani na školu ji nedali, protože prý stejně brzy umře. Dožila se jako jediná z celého rodu osmdesátky, i když k záduše se přidaly revma a nemocné srdce. Odmítla operaci žlučníku, kameny vyléčila přísnou dietou.
Na svoji babičku ale vzpomínám nejen proto, že mi osobním příkladem předvedla, co je noblesa, hrdost a slušnost, ale i humorem, jemuž se říká, že je lidový. Nikdy neztratila glanc, za žádných okolností se neponižovala, vše přijímala se vztyčenou hlavou, někdy s úsměvem, jindy s úsměškem, vždy byla dáma.
Jako malá zdravila způsobně „Pozdrav pánbůh!“ A místní učitel-volnomyšlenkář ji odpovídal: „Pozdrav tě kozí bobek, holčičko!“
Patřila k maloměstské smetánce, když se provdala za továrníka. Poté, už mladá vdova po neárijci prožívala s dvěma malými kluky těžkou dobu německé okupace. A po vítězství pracujícího lidu byla uvržena na úplné společenské dno, když árizovaný podnik podruhé znárodnili – komunisté ji poslali do už ne své fabriky živit se jako pomocná dělnice.
Vyprávěla mi historku z té budovatelské doby, kdy její mladší syn odešel studovat na keramickou školu do Bechyně a ona za ním na prvního máje přijela na návštěvu. Stáli na chodníku a sledovali jásající prvomájový průvod. Okolo právě šli kantoři a žáci se svými studenty, provolávali hesla o práci, o KSČ, o Gottwaldovi a Stalinovi. Když však zahlédli ve stojícím davu spolužáka, začali spontánně skandovat: „Ať žije Honza Kačer, ať žije Honza Kačer!“ Babička strnula hrůzou, obdivuhodná oblíbenost svého potomka ji vůbec nepotěšila. Zatáhla Jendu za rukáv a rozčileně mu šeptala: „Pojď honem pryč, nebo nás zavřou!“
Vykládala mi, jak jeden den jedla na stří­brném servisu v karlovarském grandhotelu Pupp jako čestný host filmového festivalu a druhý den dostala v závodní jídelně laciný oběd na pobryndaném tácu. „Tak to prostě v životě chodí, milánku,“ poučila mě, „jednou stříbro a pak ušmudlaný umakart.“
Když se chceme zasmát, připomínáme si její historky. Například jak ji v Benátkách coby štíhlou blondýnku pronásledoval turecký paša s celým doprovodem. Manžel šílel, měl strach, že mu ji unesou, ona z toho měla povyražení. Nebo vykládala, jak gondoliéři večer skákali nazí ze svých gondol do kanálu La Grande a v měsíčním odlesku „představte si, všechno všecičko bylo vidět“. K dobru dávala, co se stalo její starší sestře Vice. Dostala běhavku zrovna když cestovala na Slovensko v přeplněném rychlíku. Na záchod se tehdy včas neprobila a aby od sebe odpoutala pozornost, vykládala spolucestujícím, jak ti vojáci se vůbec nemyjí a pak smrdí.
Vlastičce už táhlo na osmdesátku, přesto se o mne a sestru dál starala, jak jen mohla. Teprve, když jsem dospěl do kmetského věku, jsem začal chápat, čeho se v náš prospěch musela vzdát. Dělala to ráda, bez jediné výčitky. Pevně doufám, že se jí při tom alespoň něco podařilo vložit do našich nevděčných duší. Když si čtu o Babičce Boženy Němcové, říkám si, že nebyla sama. Bylo jich víc, a možná ještě někde stále jsou takové. I když ta moje, ta byla ze všech nejlepší. Pavel Kačer

Život je plný paradoxů. Máme pocit, že nám nic zajímavého nenabízí, že jsme se ocitli na nesprávném místě mezi nudnými lidmi, že splétáme šňůrku osudu ze samých šedých korálků. V přítomnosti neshledáváme nic pozoruhodného, chceme být jinde a sdílet zážitky a vztahy s úspěšnými osobnostmi, celebritami. Světýlko šťastné naděje nám občas problikne na horizontu příštích týdnů, měsíců a let.

Aktuální vydání v PDF

Květen 2022

Otevřít PDF | Prosperita | Fresh Time

Newsletter

Zaregistrujte se do našeho newsletteru a dostávejte nejnovější vydání Madam Business emailem. Na základě registrace navíc můžete využít 20 % slevu na první inzerci v Madam Business.

Registrací souhlasíte s Podmínkami zasílání a použití služby.

 

Hlavní partneři:

cesky_porcelan_75_124 manner84_84

Partneři:

logo-eternity_web_119 jaja_logo2_108design4net_119_119 nadeje_logo88_882018 yourchance rgb color120
   smart press logo mleko vas zdravi2 dandelion98logo klub manazerek 150lazne teplice v cechach

Tip Grady

jak odhalit skryte narcisty madam business 2022 05

Jak odhalit skryté narcisty a bránit se jim

 Mirza Debbie

 Máte pocit, že se vám do života připletl narcista, ale jeho chování není zcela typické? Možná vám zkřížil cestu skrytý pasivně agresivní narcista – ten nejzákeřnější typ. Zjistěte, jaké povahové rysy mají skrytí narcisté a jaké manipulativní techniky používají, a naučte se, jak se můžete bránit. Skrytý narcismus je neuvěřitelně rafinovaný, takže ho často přehlédnou i odborníci na duševní zdraví, kteří v tomto ohledu nebyli vyškolení.

 

 

Navštivte také

iprosperita RGB freshtimecz RGB