Čím má člověk delší životní cestu za sebou a další perspektiva se mu smrskává, tím častěji a raději se ohlíží přes rameno zpět. Co dobrého vykonal, co pěkně zpackal, čemu se měl spíše vyhnout, jak se měl kdy lépe zachovat, komu ublížil a kdo ublížil jemu... Už nehledí s nadějným očekáváním do budoucnosti, žije převážně ve vzpomínkách. Přítomný okamžik, ten pomíjí.
Doba, lidé a kulisy, do nichž jsme se narodili a s nimiž vyrůstali, to měl být pevný středobod, daná jistota, o kterou se můžeme opřít. Že je to klam, že vše se mění, začneme poznávat brzy. Odejde nečekaně někdo hodně blízký, zmizí to, co jsme měli rádi, naše blonďaté kučery ostříhají a dřív nebo později nám hlavu ozdobí šediny.
Jak rádi bychom se jednou, alespoň na chvíli, vrátili zpět, a mohli zase okusit starých časů! Stali se opět dětmi nevinnými a hloupoučkými, obklopenými nehybností. Ale pokusíme se o to? Zdá se, že lesklý střípeček minula opravdu lze vylovit, když otevřeme krabici s vybledlými fotografiemi a začneme se v nich přehrabovat. Na nich se ještě usmívají tváře těch, kteří tehdy patřili do našeho světa, tvořili jeho opory, konstanty, byli samozřejmou součástí všedního dne, ale kteří z něj pak začali mizet jinam, na druhý břeh.
Chybí hlavně ti nejbližší. Máma! Vzpomínám na ni každý den, už skoro šest desítek let, kdy tu měla být se mnou a není. Její podobu mám před očima, její něžná slova slyším stejně jako poznám její zaklepání na dveře, když se vracela z nákupu nebo z práce domů. Tehdy jsem nepochyboval, že to tak zůstane navždy.
Vzpomínek pár zůstalo, ačkoli časem ztratily pevné kontury. Blížily se Vánoce, přemýšlel jsem nad nejlepším dárkem pro ni a na nic nemohl přijít. Nezbylo než se s ní poradit. Připravit se sice o kouzlo překvapení, ale zase být si jistý, že špatnou volbou netrefím vedle. A tak jsem se dozvěděl, že tím vhodným dárkem pod stromeček může být kolínská. Chat noir, Černá kočka. Tehdy za nějakých 17 korun československých, což nebyla částka, kterou bych nenašetřil.
Máma v zimě nosila temný kožíšek z králičiny. Když jsem do chlupů zabořil nos, jemně to lechtalo. A ta vůně! Vše vonělo Černou kočkou. Co kdybych ji tou vůní přivolal zpátky, napadlo mě. Jenže kde vzít Černou kočku?
Co nenajdeš v hlavě, najdeš na internetu přece! Ano, co se neporadit s panem Googlem, který vše ví, vše zná, všude byl dvakrát? A tak jsem se zatajeným dechem vepsal do vyhledávače ta kouzelná slůvka Chat noir. V počítači cosi zašumělo, projelo jím lehké zavrnění, na zlomek vteřiny obrazovka problikla a pak stroj vyplivl odpověď.
Chat Noir neboli Černý kocour, proslulý pařížský kabaret z období Belle Époque, krásné doby, kdy lidstvo ještě netušilo, že stojí těsně před krvavou lázní, jež dostala jméno první světová válka. Poděkuji, ale chci kočku, ne kocoura, vůni, a nikoli proslulý šantán. Lovím tedy dál. V jedné diskuzi na ženském webu mi náhle cinkne bingo. Černá kočka byl v šedesátých letech minulého století oblíbený ženský parfém, možná jediný, který v chudé nabídce socialistické parfumerie vůbec za něco stál. Ale co dál? Nic, kočičí stopa tady končí. Zřejmě Černá kočka odešla spolu s báječnými a neopakovatelnými „šedesátkami“.
Ale potom, když už člověk nedoufá, najednou trefa do černého! Na Aukru se nabízí neotevřený originální flakón Chat noir. V počítači to významně zamňoukalo. Radost! A pak hned zklamání. Nabídka kolínské je už dva roky stará. Nikdo neprojevil zájem, aukce neúspěšně skončila.
Neváhám a posílám poptávku. Chci Černou kočku za každou cenu! Odpoví? Ano,
e-mail prodávajícího dorazil obratem. „Vážený pane, zboží už je dávno vyprodáno.“
Přesto se ještě nevzdávám a chytám poslední příležitost za pačesy. Jistý e-shop slibuje, že zájemci zašle mýdlo s vůní Černé kočky. Bude ale vonět jako tenkrát?
Náš život je jak prchavý sen. Vyčpí a jeho vůně navždy zmizí. Byla vůbec Černá kočka? Nebo nebyla? Pavel Kačer

Neptejte se mě, které období svého života jsem měl nejraději. Nemohu na to odpovědět. Prožívám vždy přítomnou chvíli s uspokojením. Jasně, mohl bych si stěžovat, že se mi leccos nedaří, že nemám to, po čem jsem toužil, že jsem promarnil nejlepší léta. Ale já si tohle našeptávání nespokojené mysli nenechám zalézt pod kůži, protože vím, že mě chce ošálit a ovládnout.

Letos jsme měli, spolužáci základní školy v městě H, opět výročí. Při takové příležitosti jsme vždy uspořádali setkání v restauraci s dobrým pohoštěním, reprodukovanou hudbou, která hrála k tanci i poslechu. Dopoledne kladl výbor kytice u hrobů těch, co se nedožili, odpoledne jsme měli obvykle příležitost navštívit školní budovu, usednout do lavic a pak se před vchodem společně vyfotografovat. Na poslední sraz po půlstoletí přišli dokonce dva staří kantoři a od nich jsme si mohli vyslechnout, jaká jsme to tenkrát byla povedená třída.

Hledám Kliku, další trampský kemp nedaleko Máchova jezera. Mobilní aplikace v chytrém telefonu mě tentokrát vede neomylně. Na rozdíl od většiny nocležišť na Roverkách a okolí vypadá Klika jako solidní srub. Uvnitř se nacházejí dřevěné lavice a v úrovni hlavy na přespání palandy, uprostřed jediné místnosti stojí bytelný stůl. Na něm leží balíček mariášových karet.

Teď vám prozradím jedno velké tajemství. Nebojte se zestárnout! Čeká vás totiž nejlepší životní období, nejkrásnější věk. To, co vám bylo dřív zakázané, anebo nedosažitelné, máte najednou po ruce. Mluvím o skutečné svobodě, která patří k těm hodnotám, pro něž stojí za to žít.

Strhla se mediální šarvátka o poslední trampský ráj. Roverky tvoří skalnaté a lesnaté území na okraji Kokořínska, které si od padesátých let přivlastnili čundráci, vandráci, tuláci, darmošlapové a jiné podvratné živly jako azyl před dotěrnou civilizací. Teď by oň měli přijít. Přitom jejich kempy, totemy a ohniště odolaly likvidačním útokům Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí za totality, kdy se svobodně toulat krajinou v kanadách a s teletem na zádech bylo považováno za výtržnictví a projev nepřátelství k socialistickému státnímu zřízení. Pořádkové sbory, které po trampech šly, sice skončily po sametové revoluci na smetišti dějin, avšak nebezpečí se nikam neztratilo.

Když jsem se chtěl na stará kolena stát motorkářem, protože auto mi už připadalo nudné, poradil mi kamarád: „Hlavně musíš mít cíl. Jezdit okolo komína tě brzy přestane bavit.“ A měl pravdu. První mašinu jsem měl na naučení, a když jsem ji bezpečně zvládl, šla z domu. Pak přišly další stroje, ale to už jsem to měl v hlavě srovnané. Věděl jsem, kam s nimi.


Dobýval jsem kopce, hory, vrcholy. Motorka mě dovezla k úpatí a nahoru jsem se drápal po svých. Lovoš, Milešovku, Ronov, Vlhošť, Stolovou horu jsem vyběhl bez problémů, vydýchal se, pokochal výhledem do údolí a nabral opačný kurz. Když jsem pak s kámošem, už jako důchodce, pokořil i nejvyšší bod naší vlasti Sněžku výstupem z Pomezních bud, začínalo být jasné, že s horami dlouho nevystačím. Bylo třeba hledat další cíle, protože i v mototuristice platí, že „opakovaný vtip přestává být vtipem“.
Stalo se to spíše náhodou, že jsem „objevil“ studánky. Pitné vody potřebuje dálkoplaz hodně. V létě, když se potí do vršku, dvojnásobek. A není od věci získat přehled o tom, že se na trase nachází zdroj, kde lze doplnit zásoby provozních kapalin, prostě kde natankovat. Začal jsem Svatým Janem pod Skalou, který spojoval obojí: Strmý výstup ke kříži a pod ním vydatný zdroj léčivé vody, z něhož pil i místní poustevník sv. Ivan. U studánky jsem si připomenul verše Jana Skácela z Modlitby za vodu a pochopil, že nejde jen o to zahnat žízeň:

Ubývá míst kam chodívala pro vodu
starodávná milá
kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinou
aby se napili z dlaní

S mapou v chytrém telefonu lze procestovat zemi křížem krážem, neztratit se a nalézt poklady zrakům skryté. Platí to i o studánkách a pramenech. Nabízejí se jich tisíce. Obyčejné i s léčivou vodou, s fotografií i stručným popisem. A člověk brzy přijde na to, že jít po „mokrých stopách“ představuje zábavu a přináší poznání. Třeba že i v dnešních dobách lze vodu k osvěžení najít na mnoha místech, ale že nelze vždy na to stoprocentně spoléhat. Některé prameny jsou vyschlé, jiné zarostlé a znečistěné, mnohé nabídnou jen problematickou kvalitu vody.
Nerad se domů vracím s prázdnou. Proto jsem vyrazil s ruksakem, do nějž jsem naskládal několik lahví s úkolem naplnit je lahodnou vodou. Pohyboval jsem se po vytyčené trase od jednoho bodu k druhému, tedy od Srnčí k Vílí a Dračí studánce. Byl to krásný zážitek plný dobré vody, čerstvého lesního povětří a jarních trylků ptactva.
Pokud jsem se nemohl správně zorientovat, pomohli místní. „Máte tu pěkně,“ povídám postaršímu občanovi, který se zahradnickými nůžkami stříhal větve jabloně. „Poraďte mi, kde najdu Vílí studánku?“ Ukázal mi směrem k lesu a dali jsme se do řeči. Že studna na jeho zahradě pořád slouží, že ale vodu mu zkazil soused nad ním, a proto se musel připojit k obecnímu vodovodu, a že zima je definitivně za námi...
Však ty časy, kdy měl každý na dvoře pumpu, ještě pamatuji. Co jsem se sám nachodil s konví pro vodu, než k nám natáhli trubky z vodojemu! Jak se, pane, ten život během půlstoletí proměnil. A jak se někdy chce znovu navrátit do doby dětství!
Lidé si už začínají uvědomovat, že domov nedělají jen sídliště s ústředním vytápěním, elektřinou a chlorovanou vodou z městské vodárny. Že k němu patří i to, co leží za humny. A začínají o to pečovat. I studánky se opět probouzejí k životu. Mnohé z nich jsou vyčištěné, upravené a označené. U některých výslovně stojí, že poskytují vodu pitnou. Jiné sice jsou anonymní, ale hrníčky u nich dávají pocestnému najevo, že se nemusí bát do nich smočit rty a uhasit žízeň.
Překvapilo mě mile, jaké bohatství představu-jí. Nejen to hmotné, ale i duševní a mravní. Studánky našeho srdce říkají, že jsme ještě
nezemřeli.

Pavel Kačer

Podnikání je zvláštní disciplína. Nespočívá zdaleka jenom ve vytváření zisku, výrobě zboží a poskytování potřebných služeb či v zaměstnávání lidí. Je celospolečenským fenoménem, formuje naši kulturu, ukazuje na naše silná místa i skryté slabiny, charakterizuje tuto dobu i český národ. Abych ale vysvětlil, co tím myslím. Naše chalupa sousedí s truhlárnou. Nedá se přeslechnout, když stroje běží naplno. Pak hluk znepříjemňuje soužití, ne moc, ale ani málo. To se nám nelíbí. Avšak zase z dřevního odpadu máme prospěch. Je příjemné, když si v zimě můžeme zatopit briketami z lisovaných pilin a hoblin. Prostě něco za něco, jak už to na vesnici mezi dobrými sousedy bývá.

Aktuální vydání v PDF

Newsletter

Zaregistrujte se do našeho newsletteru a dostávejte nejnovější vydání Madam Business emailem. Na základě registrace navíc můžete využít 20 % slevu na první inzerci v Madam Business.

Registrací souhlasíte s Podmínkami zasílání a použití služby.

 

Hlavní partneři:

cesky_porcelan_75_124 manner84_84

Partneři:

logo-eternity_web_119 jaja_logo2_108design4net_119_119 nadeje_logo88_882018 yourchance rgb color120
   smart press logo mleko vas zdravi2 dandelion98logo klub manazerek 150lazne teplice v cechach

Tip Grady

135585 Kniha od napadu k neuspechu Tamsen webster Grada 600 0 fitOd nápadu k úspěchu
Jak nadchnout lidi pro své myšlenky

Tamsen Webster

Jestliže máte nápad tak dobrý, že by dokázal změnit něčí život, trh, nebo dokonce celý svět, ale ostatní si ho pořád ještě nějak nevšimli, pak je tato kniha přesně pro vás!
Je pro lidi, kteří chtějí, stejně jako vy, aby jejich myšlenka něco ovlivnila. Je to kniha pro ty, kterým stejně jako vám nechybí motivace a ochota pracovat, ale nedaří se jim vyjádřit, jak neodolatelný jejich nápad je…

 

 

Navštivte také

iprosperita RGB freshtimecz RGB