Čas prý každému odměřuje stejně. A v tom spočívá i největší spravedlnost na tomto světě. Otázkou pak zůstává, kdo s tím „lichvářským lokýtkem času“, jenž je nám přidělen, co vyvede. Podle obecného mínění je tedy neměnnou a objektivní veličinou. Pro buddhisty naopak neexistuje.

Báli jsme se hodně, často a také rádi. Rádi, když jsme jako malí večer co večer usedali k rozhlasovému přijímači a poslouchali dramatický příběh Psa baskervillského. Každý díl klasické detektivky Arthura Conana Doyla začínal hrůzostrašných vytím a při něm jsme opravdu měli oči navrch hlavy. Od té doby sice uběhlo víc než půlstoletí, avšak vzpomínka a pocit z neznámého, blížícího se nebezpečí, zůstaly.

Někdy mám dojem, že zdravení vyšlo z módy. Odcizujeme se navzájem, proč bychom si tedy vyměňovali pozdravy? Zejména mladí jako by dávali ostentativně najevo, že ty druhé mají „na háku“ a předstírají, že v jejich světě starší generace prostě neexistuje, pokud jí rovnou nenaznačí, že obtěžuje nebo překáží.
Mrzí mě to. Ne proto, že mě nepozdraví někdo, s nímž obývám stejný dům, sedím na pracovišti mezi týmiž čtyřmi stěnami, tísním se v téže kabině výtahu. Pomyslím si, že ten druhý se zbytečně a nevědomky o něco ochuzuje. Jako kdyby trpěl jakousi psychickou slepotou a nedokázal vnímat zdánlivě obyčejné, ale krásné a nezbytné, věci, vedle nichž žijeme. Jsem přesvědčený, že absolutním nezájmem se někteří vlastně připravují o to nejcennější, co mezi sebou máme – o pocit určité lidské sounáležitosti, k níž patří i formálně projevit jinému člověku přání být zdravý.

Chápu, že sotva se budeme v metropoli všichni zdravit na ulici, v anonymním davu, když míjíme stovky neznámých tváří. V městském autobusu nebo tramvaji, kde platí, že si k někomu přisednu, aniž bych se ho ptal, jestli je místo vedle něj volné. Ale čím menší a neformálnější skupina, tím víc vyžaduje dodržování určitých společenských pravidel.

Ve vlaku se stále ještě dovolujeme spolucestujícího, když chceme obsadit vedlejší sedadlo. Na vesnici, kde se po sousedsku „vidí druhým do talíře“, vám děti i dospělí obvykle taky popřejí „dobrý den“, i když vědí, že mezi místní nepatříte. Prostě jste jen nějaký starší pán, což k reakci úplně stačí. Rodiče to takhle své potomky dosud někde učí. Vychovávají je k respektu vůči ostatním, nejen pouze k prosazování vlastních práv a sebestřednosti.
Ono s tím zdravením je to mezi lidmi zapeklité. Jsem motorkář, a proto vím, že my se zdravíme zvednutou rukou nebo jen pokynem hlavy. V zimě, kdy jezdí právě ti statečnější a solidárnější, to platí téměř stoprocentně. S oteplením a rostoucím provozem v jedné stopě už vám málokterý pravověrný harlejář pokyne na pozdrav. A pokud dokonce jedete na skútru, zařadil jste se rovněž pod rozlišovací schopnost většiny významnějších motorkářských skupin. Musíte náležitě pocítit, že kolegiální gesto za řidítky má svou cenu a není ho hoden jen tak leckdo, natož nějaký koloběžkář.

Ono zpravidla vždycky potěší, když si s druhým vyměníte pozdravy. Ale někdy mohou být pocity zcela opačné. Když jsem se jako kluk přestěhoval k babičce a začal chodit do nové školy, místo obvyklého „dobrý den“ musel jsem zdravit „čest práci“. Poroučel to učitel matematiky, který spouštěl na žáky hrůzu nejenom vyžadováním obšírných znalostí svého vyučovaného předmětu, ale i truchlivými předpověďmi o budoucnosti mladého pokolení. Pochybnosti, kterých bývá pubescent přeplněn, ještě rád poléval živou vodou. Právě kvůli němu jsem ztratil kuráž pokračovat ze základky na studiích a svoji další cestu nasměroval do dvouletého učňovského zařízení. Aniž jsem tušil – jako vyučený dřevorubec jsem se pak stal ceněným dělnickým kádrem, jemuž se později otevřela i prestižní vysoká škola, a ještě protekčnější profese, ač můj původ ze strany obou rodičů byl naprosto buržoazní, k významnějšímu uplatnění v socialistické společnosti naprosto diskriminující.

Když jsem poprvé vyjel na Západ, to už ale „čestprácování“ skončilo na smetišti dějin, učil jsem se zdravit slovy „Grüss Gott“. Proč ne? Přesto však nepochybuji, že pánbíček přijme každý pozdrav, nejen v jeho jménu, který jde upřímně od srdce. To jen my lidé stále rozlišujeme na ty správné a méně správné proklamace, na to, co se sluší, a co nikoli.

Má generace vyrostla na prostém „ahoj“. Ten­hle pozdrav jsme doplňovali přátelským oslovením „vole“. Už naši otcové, a snad i dědové, byli „co volové“. Nenajde se jiný národ volů v Evropě ani v celém světě, vznikl však spontánně a s potěšením. Ale jak víme z Formanova filmu Černý Petr, je třeba pozdrav „ahój“ náležitě správně vyslovit. Rozdíl v nedbalé a neznělé odpovědi „hoj“ může leckomu vadit. Nejenom zedníkům, jakým byl Čenda, kterým mistr dovolí zdít roh.

Pavel Kačer

Bylo to náhodné setkání s člověkem, kterého léta znáte, ale už si spolu nemáte co říci. A tak si jen vyměníte pár slov, aby řeč nestála. O počasí, vděčné téma. Začínal únor a venku bylo patnáct stupňů, ne pod, ale nad nulou. 

„To přece není normální, aby v tenhle čas byl hic,“ stěžoval si Mirek a mžoural do sluníčka.

„Poslyš, my máme nějaké normy na to, jak má který den být?“ odpověděl jsem.
„Myslím tím jenom zvyk, že únor bude bílý a mrazivý,“ vysvětlil známý. „S tím počasím fakt něco je,“ dodal.
„Máš pravdu, že v zimě bývala zima. Nemuseli jsme se trmácet až na ledovec do Alp, abychom si zalyžovali,“ souhlasil jsem. „Ani bychom nemohli, protože do Rakouska by nás komanči stejně nepustili,“ podotkl jsem ještě.
„Teď jezdit můžeme, ale já bych si přál pořádnou ladovskou zimu doma,“ ujistil mě Mirek.
A s tím konstatováním jsme se rozešli. Jenže mi ten chlap nasadil brouka do hlavy a ten tam
vrtal a vrtal. Jak to tedy doopravdy vlastně je?
Připouštím, že klima se mění. Člověk nemusí žít příliš dlouho, aby zjistil, že za našich mladých let, jak se rozšafně říká, bývalo vše jinak, počasí nevyjímaje. V prosinci mrzlo jen praštělo. Sněhu a zimy jsme se tak nabažili, že jsme v únoru vyhlíželi jaro, které se nám rýsovalo tak vzdálené a neskutečné. O létě se nám mohlo jen zdát. O tom parném, kdy se potíte už poránu a přes poledne se vedrem nedá ani dýchat. Tenkrát se za pravým letním počasím muselo na jih, na Balaton do Maďarska, na Zlaté písky k pobřeží Černého moře. Co bychom dali za týden tropických teplot, za teplou vodu v rybníku nebo řece! Byla to tehdy vzácnost hodná zapamatování.
Dneska to máme jaksi naopak. Horka na padnutí přicházejí zpravidla už v dubnu, květnu a často vydrží několik měsíců v kuse. Dříve nám dovolená propršela. Dnes nás pronásleduje sucho a vyhlídky na to, že bude ještě hůř.
Máme pro to hezký název: klimatická změna. S dovětkem, že proti ní musíme bojovat. Češi sice nejsou válečníci, ale zato umí brblat. Na vše, i na počasí. Dřív nám nešlo pod fousy mokré a studené léto, teď reptáme, protože jsme se po celou zimu nedočkali pořádné sněhové peřiny a hejla na nose. Už jsme taková povaha. Jiný by si ze všeho vzal to lepší. My s chutí bereme příležitost si zanadávat.
S tou změnou je to ale zapeklité. Mělo by podnebí v české kotlině zůstat po věky stejné, na jaké byli zvyklí už naše prabáby a pradědkové? Přát si to můžeme, ale život se projevuje právě neustálými změnami. I naši modrou planetu musíme brát jako živou bytost. Jen v totalitě budeme požadovat, aby klima zůstalo stejné na věčné časy, a nikdy jinak. Pokud by si postavilo hlavu, pak přece poručíme větru, dešti!
Nemám zas tak dlouhou paměť, avšak vím, jak to s věčnými časy a poroučením dopadlo žalostně. Proto jsem přesvědčen, že mnohem lépe učiníme, když přijmeme moudrost východu, moudrost neodporování. Když přijmeme to, co stejně nedokážeme změnit, a dokážeme se přizpůsobit. Ostatně schopnost přizpůsobení je znakem inteligence a my přeci nechceme zajít na hloupost.
Přírodě jsme se hodně vzdálili a odnaučili se jí naslouchat. Přišli jsme o cit, jenž by nám nedovolil ničit to, na čem jsme bytostně závislí. Máme-li skutečně přežít a být v harmonii s celkem, měli bychom se tomu znovu učit. Nikoli bojovat, plýtvat zdroji na nesmyslné projekty, ale chovat se tak, abychom se opět stali nerevoltující částečkou nezměrného organizmu, jímž je vesmír.
Věřím, že se to lidem podaří, nemají ani jinou možnost. Čím dřív to pochopí, tím snadněji se změna, tahle prospěšná změna, uskuteční.
Pavel Kačer

Vzpomínám na časy, kdy reklama v televizi byla vzácná a vítaná. Pan Vajíčko se uklonil, smekl svůj klobouček a servíroval nám střídmou nabídku výrobků a služeb socialistického Československa. Dozvěděli jsme se, že Vitana vaří a Osvobozená domácnost uklízí, čistí a žehlí za nás. A to nás, vděčného diváka, pěkně uklidnilo a vhodně připravilo na další hodnotný program ČST. Byla to, aniž jsme to však tenkrát tušili, zlatá doba, kdy se zboží nenakupovalo, ale shánělo a bony byly za pět (nebo pět padesát). Prodejce se nám nesnažil vnutit to, co nepotřebujeme. Naopak nám ostentativně dával najevo, že zákazník není pán, ale obtěžuje personál. Mládež vůbec netuší, o co přišla a je zbytečné to vysvětlovat či obhajovat.

Když si dnes pořídíte motocykl, neděláte to proto, že nemáte čím dojíždět do práce, na nákupy a cestovat o dovolené. Nezískáte dopravní prostředek, protože stejně už máte auto v garáži nebo před domem, ale „hračku“ pro velké kluky, a stále častěji i děvčata. A stáváte se, ať vědomě, či mimoděk, členem klubu. Nikoli dárcem orgánů, jak motorkáře často posměšně nazývají „plechovkáři“, ale někým, kdo získal nového kamaráda. A nedivte se, že velmi rychle vzniká mezi člověkem a strojem pevná citová vazba. Stačí se podívat na web motorkari.cz a v mžiku pochopíte, o co v takovém případě vlastně jde. Tady si vzal zdravý rozum (?) náhradní volno a srdce buší v divokém omamném rytmu pod přívalem adrenalinu.

Patřím k chalupářské generaci. Pohodlí velkoměsta mám rád a s rostoucím věkem ho dokáži ocenit stále víc. Moderní technologie mě vždy okouzlovaly a novinkám jsem se snažil vycházet vstříc. Ale také vzpomínám na staré dobré časy, kdy jsme žili jednodušeji, bez elektronických asistentů a neustálého dohledu kamer.

Novinář pracuje se slovy. Český jazyk představuje úžasný nástroj, s nímž je radost nakládat. Většina slov přesto bývá tuctová, obyčejná, všední, teprve v jejich spojení, ve větách a myšlenkových celcích se projevuje velkolepý účinek. Úkolem a ctižádostí autora je vtisknout slovům pozoruhodný smysl, vytvořit jimi žádoucí obrazy a představy čtenáře. Někdy se mu to podaří lépe, jindy hůř, tak jak už to novinářský život přináší. 

Na škole nás učili, že v žurnalistice má své místo i fráze. Redaktor po ní sáhne spíš v nouzi, v časové tísni, kdy musí splnit určitou zpravodajskou povinnost a na dveře už klepe uzávěrka. Ale opravdu frázovitý projev nudí, chybí mu inspirativní myšlenka.

Slova si v sobě nesou určitou energii, která spojuje tvůrce s příjemcem psaného nebo mluveného sdělení. Některé projevy se vyznačují až výbušnou energetickou hodnotou a mohou pozvednout jednotlivce i celé národy k činům. Připomínám jenom Dva tisíce slov Ludvíka Vaculíka, která dokázala pohnout v roce 1968 i spřátelenými armádami Varšavské smlouvy při invazi do Dubčekova Československa.

Když jsem nedávno poprvé zaznamenal termín „digitální dvojče“, hned jsem zbystřil pozornost. Zalíbil se mi a vtiskl do mozku, jak se říká, na první dobrou. A samozřejmě mne zaujal i význam, který se za tímto slovním spojením skrývá.

Pojem digitální dvojče k nám dorazil s jiným, dnes často používaným, výrazem Průmysl 4.0, tedy s tím, co souvisí s právě probíhající čtvrtou průmyslovou revolucí. O ní se mimochodem tvrdí, že nepředstavuje revoluci průmyslu, ale revoluci mozků.
Ve výrobě dnes digitální dvojče předchází vzniku samotného trojrozměrného produktu. Vzniká jako jeho předobraz ve virtuálním prostředí. Na počítačích se formuje, testuje, předělává a finalizuje, pochopitelně s nižšími náklady, rychleji, levněji, dokonaleji, než kdyby se vývoj uskutečnil tradičními metodami ve fyzickém světě. A když je dítko hotové, překlopí se do konečné 3D podoby.

Představil jsem si, že bych dostal také svého dvojníka. Rodiče by mě nejdřív modelovali na displeji počítače, tabletu nebo možná v chytrém telefonu, jenž se do postele zřejmě hodí nejlépe. Svá přání, jak bych měl vypadat, by vykreslili stylusem na skleněnou plochu elektronického zařízení a společně by vylepšovali a vylepšovali jednotlivé tvary obličeje, rukou, nohou, dalších tělních partií, až by došli k požadovanému ideálu.

Potom by digitálního potomka rozhýbali a znovu vychytávali „mouchy“. Jistě bych nebyl tak neohrabaný, tak nešikovný a málo elegantní v chůzi i běhu, jaký ve skutečnosti jsem. Mohli by se inspirovat idolem z filmového plátna nebo z počítačové hry, nebo vložit algoritmus z virtuální půjčovny vzorů na internetu. Věřím, že by s tím měli méně starostí a doha-dů než při formování správného charakteru a chování. Psychický profil dvojčete bude jistě prubířským kamenem manželského páru.

Každý rodič si přeje mít povedené dítě. Mnozí jsou přesvědčeni, že ho dokonce už zplodili. Výjimkou nejsou ani ti, kteří nepochybují, že doma vychovávají génia.

S digitálním dvojčetem by všechno šlo mnohem snadněji. Při jeho vytváření lze stále mazat a překreslovat, cizelovat k dokonalosti, případně začínat opět znovu s čistým stolem. A kdyby se výsledek přece jen úplně nezdařil, nemuselo by to tak mrzet. Když nejde o život, jde o prd, praví české přísloví.

Zatím tedy tak daleko ještě nejsme. Plození potomků ve formátu 4.0 funguje pouze v mé fantazii. Jsem ale rád. Zatím si vystačím takový, jaký jsem.

Pavel Kačer