Cesty za nákupy jsou někdy nevyzpytatelné. Naplánujete si, co přesně chcete, ale dopadne to zcela jinak. Jako onehdy v mém případě. Dcera oznámila, že se hodlá vdát. Slza v mém oku se objevila, což o to, ale vyvstala jiná, zásadnější otázka, která se k takové události váže: co si vezmu na sebe?

Někdy mne přepadají chmurné myšlenky. Zejména poté, co navštívím lékaře, který mi svým způsobem sdělí, že jsem vlastně já, človíček, zdráv, ale že by bylo dobré, abych byl nemocen a mohl se léčit. Berte mne s nadsázkou. Ale mám pocit, že doktor musí za každou cenu na pacientovi něco najít, čím ho nepotěší. Skrytý úděl prevence. Místo toho, aby ho autorita v bílém plášti povzbudila do života a řekla, že to s ním není ještě tak zlé, tváří se přísně a jen hledá, co je v něm špatně, co je třeba přenastavit, zničit, dát pod kontrolu a vepsat do normovaných tabulek. Místo toho, aby lékařka pohladila zdeptanou duši klienta nebo aby se zasmála vtipu, který utrousí bojácně ku zlepšení komunikace, srazí ho na zem jasnou diagnózou. Máte vysoký tlak. Máte ztučnělá játra. Jste tlusťoch. Jste netvor. Jste ožrala a kuřák, večeříte určitě v deset večer. Co naplat, že se vám snížily tuky v krvi a nemáte osteoporózu, že jste intolerantní k alkoholu a první i poslední cigáro jste kouřili v patnácti.

Pořád si říkám, že nám jízda vlakem nějak zevšedněla. Jako by čas běžel jen na online lince, jako by nabízel cosi mezi realitou a fikcí, jako by se ten na kolejích zastavil při nabídce kávy a bagety. Když jsme byli malí, taky vláčkem procházel „hospodský“ a nabízel horké párky, nanuky a pivo, navíc jsme se těšili na babičku celou cestu, vyhlíželi jsme každou stanici, jestli už na nás nečeká... Bývalo to dobrodružství plné prázdnin, sladkého dobrodružství. Teď jsme dospělí a cestování se stalo běžnou součástí dnů všedních i svátečních.

Určitě jste se s tím setkali. Najednou přišla nemoc a vám bylo souzeno měsíc pobýt v posteli. Co naplat? Museli jste klid na lůžku podstoupit. Přání brzkého uzdravení sice přicházela od všech známých, ale na pohodě vám to nepřidalo. Ba naopak. Podezření se klubalo na svět. Proč se všichni tak starají? To se se mnou děje něco moc zlého? A začali jste přemýšlet o životě jinak než v tom věčném spěchu, kdy pro jednu věc zapomínáte druhou. Najednou se plíživě otevřel prostor, do kterého činorodost nemá šanci nahlédnout. Lapilo vás to. Myšlenka střídala myšlenku a nebylo úniku. Až verdikt lékaře posunul vaše úvahy zase o něco optimističtějším směrem. Přestali jste se pozorovat a začali likvidovat resty, které zatím doma i ve firmě narůstaly nevídaným tempem.

Denně ke každému z nás míří nespočet informací o umělé inteligenci. Jak pomůže ušetřit čas zdravotníkům, protože převezme rutinní operace, vyřizování denní agendy. Kterak bude ku prospěchu rozvoji cestovního ruchu, protože nebudou potřeba recepční. V supermarketech se zákazníci obejdou bez pokladních, protože vše vyřídí s AI. Ta bude vytvářet personalizované plány stravování, užívání výživových doplňků a bude nás vést při volbě životního partnera. Navrhne interiér bez chyby a rychle. A spousty jiných věcí.

Snad poprvé v životě jsme měli klidné Vánoce, a ještě klidnějšího Silvestra. Vážně. Vůbec nechápu, jak se nám to podařilo. Bylo vygruntováno, vypráno, vyžehleno, napečeno, navařeno, dárky čekaly pěkně zabalené. Žádný se nezatoulal a na nikoho se nezapomnělo. Pomohla jsem i se zdobením stromečku, na což jsem ještě nikdy neměla čas a nechávala tento rituál na ostatních členech domácnosti. Zkrátka a dobře, vše probíhalo podle vysněného plánu. Řízky z kapra se nespálily, bramborový salát se povedl, celý dům byl načančaný a těšil se na Ježíška. A ten opravdu přišel a naděloval. Další klid a mír do našich srdcí. Včetně odpolední procházky tak trochu v předstihu...

Dříve to měli lidé jednodušší. Na vánoční čas se chystali, spíš těšili, ale zdaleka je nechytal takový děs jako nás. Určitě neplánovali několik měsíců, jaké dárky komu dají, že je dobré je nakoupit včas, dokud ještě mají kurýři volné kapacity, a také nemuseli kalkulovat s tím, že něco nestihnou. Hostina se konala z toho, co dům dal, a toho nebývalo příliš. A dárky? Skromnost samotná, spíše pospolitost a trocha zastavení.

Listopad má rád málokdo, snad jen Depka z filmu V hlavě nebo moje maminka, která je podobného ražení, asi proto, že se v listopadu narodila. Mně ale tahle doba úplně nevyhovuje. Slunečný podzim je nenávratně pryč a kouzlo Vánoc zase v nedohlednu. Jen neustále prší, prší a prší. Nebo přímo leje, k tomu ještě fouká a zima zalézá až do morku kostí. Musím souhlasit, že bych tento měsíc společně s únorem klidně vynechala. Už roky tedy přemýšlím, jestli se vydat někam do tepla, ale i letos tenhle plán ztroskotal.