Někdy mám dojem, že zdravení vyšlo z módy. Odcizujeme se navzájem, proč bychom si tedy vyměňovali pozdravy? Zejména mladí jako by dávali ostentativně najevo, že ty druhé mají „na háku“ a předstírají, že v jejich světě starší generace prostě neexistuje, pokud jí rovnou nenaznačí, že obtěžuje nebo překáží.
Mrzí mě to. Ne proto, že mě nepozdraví někdo, s nímž obývám stejný dům, sedím na pracovišti mezi týmiž čtyřmi stěnami, tísním se v téže kabině výtahu. Pomyslím si, že ten druhý se zbytečně a nevědomky o něco ochuzuje. Jako kdyby trpěl jakousi psychickou slepotou a nedokázal vnímat zdánlivě obyčejné, ale krásné a nezbytné věci, vedle nichž žijeme. Jsem přesvědčený, že absolutním nezájmem se někteří vlastně připravují o to nejcennější, co mezi sebou máme – o pocit určité lidské sounáležitosti, k níž patří i formálně projevit jinému člověku přání být zdravý.
Chápu, že sotva se budeme v metropoli všichni zdravit na ulici, v anonymním davu, když míjíme stovky neznámých tváří. V městském autobusu nebo tramvaji, kde platí, že si k někomu přisednu, aniž bych se ho ptal, jestli je místo vedle něj volné. Ale čím menší a neformálnější skupina, tím víc vyžaduje dodržování určitých společenských pravidel.
Ve vlaku se stále ještě dovolujeme spolucestujícího, když chceme obsadit vedlejší sedadlo. Na vesnici, kde se po sousedsku „vidí druhým do talíře“, vám děti i dospělí obvykle taky popřejí „dobrý den“, i když vědí, že mezi místní nepatříte. Prostě jste jen nějaký starší pán, což k reakci úplně stačí. Rodiče to takhle své potomky dosud někde učí. Vychovávají je k respektu vůči ostatním, nejen pouze k prosazování vlastních práv a sebestřednosti.
S tím zdravením je to mezi lidmi zapeklité. Jsem motorkář, a proto vím, že my se zdravíme zvednutou rukou nebo jen pokynem hlavy. V zimě, kdy jezdí právě ti statečnější a solidárnější, to platí téměř stoprocentně. S oteplením a rostoucím provozem v jedné stopě už vám málokterý pravověrný harlejář pokyne na pozdrav. A pokud dokonce jedete na skútru, zařadil jste se rovněž pod rozlišovací schopnost většiny významnějších motorkářských skupin. Musíte náležitě pocítit, že kolegiální gesto za řídítky má svou cenu a není ho hoden jen tak leckdo, natož nějaký koloběžkář.
Ono zpravidla vždycky potěší, když si s druhým vyměníte pozdravy. Ale někdy mohou být pocity zcela opačné. Když jsem se jako kluk přestěhoval k babičce a začal chodit do nové školy, místo obvyklého „dobrý den“ musel jsem zdravit „čest práci“. Vyžadoval to učitel matematiky, který spouštěl na žáky hrůzu nejenom vyžadováním obšírných znalostí svého vyučujícího předmětu, ale i truchlivými předpověďmi o budoucnosti mladého pokolení. Pochybnosti, kterých bývá pubescent přeplněn, ještě rád poléval živou vodou. Právě díky němu jsem ztratil kuráž pokračovat ze základky na studiích a svoji další cestu nasměroval do dvouletého učňovského zařízení. Aniž jsem tušil, jako vyučený dřevorubec jsem se pak stal ceněným dělnickým kádrem, jemuž se později otevřela i prestižní vysoká škola a ještě protekčnější profese, ač můj původ ze strany obou rodičů byl naprosto buržoazní, k významnějšímu uplatnění v socialistické společnosti naprosto diskriminující.
Když jsem poprvé vyjel na Západ, to už ale „čestprácování“ skončilo na smetišti dějin, učil jsem se zdravit slovy „Grüss Gott“. Proč ne? Přesto však nepochybuji, že pánbíček přijme každý pozdrav, nejen v jeho jménu, který jde upřímně od srdce. To jen my lidé stále rozlišujeme ty správné a méně správné proklamace, hledíme na to, co se sluší, a co nikoli.
Má generace vyrostla na prostém „ahoj“. Tenhle pozdrav jsme doplňovali přátelským oslovením „vole“. Už naši otcové, a snad i dědové byli co-volové. Nenajde se jiný národ volů v Evropě i v celém světě, vznikl však spontánně a s potěšením. Ale jak víme z Formanova filmu Černý Petr, je třeba pozdrav „ahój“ náležitě správně vyslovit. Rozdíl v nedbalé a neznělé odpovědi „hoj“ může leckomu vadit. Nejenom zedníkům, jakým byl Čenda, kterým mistr dovolí zdít roh.
Pavel Kačer
Otevřít PDF
