Ten strom se bude muset pokácet. Vzrostlá jabloň, vznešená součást naší zahrady. Rozložitý vysokokmen, stará odrůda. Hýčkali jsme si ten klenot. Má přenádherné plody, ta chuť se nedá ničím nahradit. Prořezávali jsme, hnojili, uvedli jsme kdysi skomírající kousek rostlinné říše do síně slávy. Začal plodit jak o závod. Letos má jablka, nikoli jablíčka, ale pořádné macky, snad největší ve své letité historii. A taky vymalovaná, nejšťavnatější, prostě pohádková.

Za pět dní vdávám dceru. Malá svatbička, pár lidí. Brnkačka. Teoreticky. Nikdy bych neřekla, jak složitá je to záležitost, když si okolnosti s vámi dělají, co chtějí. Ale vezměme to popořádku. Ať se do těch zákonů schválnosti nezamotám. Jsou od toho, aby nás provázely celý život, a zejména tehdy, když to nejméně potřebujeme.

Popíjím svého oblíbeného dopoledního turka a přikusuju banán. Je to asi zvláštní kombinace, ale mně vyhovuje. Taková moje nehmatatelná vnitřní slast, okamžiky neznatelného uvolnění, očista duše.

Trpím. Začátek léta nám nadělil vedra a sucho. Nevím, jak vy, ale mě vyprahlá půda dostává do fáze šílenství. Jakmile včas nezaprší, je mi líto usychajících trsů trávy, vadnoucích listů malin, zmenšujících se plodů muchovníku, třešní, které se na stromech vaří ve vlastní šťávě. Když vidím tu bezmoc, je mi z toho nanic.

A je to tady. Kdo zasel, sklízí. Ale snahy zahrádkářek o pořádnou úrodu mají svá úskalí. Věčný stres z toho, co kdy sklidit, spotřebovat, sníst, zavařit, zamrazit a jakkoli řádně uskladnit. To, co nás, nadšené pěstitele všeho možného, provází po celý rok, to není radost z vášně, neobvyklých výsledků, nadměrných výnosů, krásy tvarů a barev. Naopak. Stálá hrůza z nestíhání. Totiž aby se podařilo vše, co je k mání, rozumně zkonzumovat. Nebo máte jiný názor?

Cesty za nákupy jsou někdy nevyzpytatelné. Naplánujete si, co přesně chcete, ale dopadne to zcela jinak. Jako onehdy v mém případě. Dcera oznámila, že se hodlá vdát. Slza v mém oku se objevila, což o to, ale vyvstala jiná, zásadnější otázka, která se k takové události váže: co si vezmu na sebe?

Někdy mne přepadají chmurné myšlenky. Zejména poté, co navštívím lékaře, který mi svým způsobem sdělí, že jsem vlastně já, človíček, zdráv, ale že by bylo dobré, abych byl nemocen a mohl se léčit. Berte mne s nadsázkou. Ale mám pocit, že doktor musí za každou cenu na pacientovi něco najít, čím ho nepotěší. Skrytý úděl prevence. Místo toho, aby ho autorita v bílém plášti povzbudila do života a řekla, že to s ním není ještě tak zlé, tváří se přísně a jen hledá, co je v něm špatně, co je třeba přenastavit, zničit, dát pod kontrolu a vepsat do normovaných tabulek. Místo toho, aby lékařka pohladila zdeptanou duši klienta nebo aby se zasmála vtipu, který utrousí bojácně ku zlepšení komunikace, srazí ho na zem jasnou diagnózou. Máte vysoký tlak. Máte ztučnělá játra. Jste tlusťoch. Jste netvor. Jste ožrala a kuřák, večeříte určitě v deset večer. Co naplat, že se vám snížily tuky v krvi a nemáte osteoporózu, že jste intolerantní k alkoholu a první i poslední cigáro jste kouřili v patnácti.

Pořád si říkám, že nám jízda vlakem nějak zevšedněla. Jako by čas běžel jen na online lince, jako by nabízel cosi mezi realitou a fikcí, jako by se ten na kolejích zastavil při nabídce kávy a bagety. Když jsme byli malí, taky vláčkem procházel „hospodský“ a nabízel horké párky, nanuky a pivo, navíc jsme se těšili na babičku celou cestu, vyhlíželi jsme každou stanici, jestli už na nás nečeká... Bývalo to dobrodružství plné prázdnin, sladkého dobrodružství. Teď jsme dospělí a cestování se stalo běžnou součástí dnů všedních i svátečních.