Nevím, proč jsem se narodil jako suchozemec, v zemi, odkud je k nejbližšímu moři tak hrozně daleko. Vodní živly mě totiž lákaly odmalička. Vzpomínám na první setkání s nimi, když mi bylo sotva devět let. Vyrazili jsme na výlet na motorce. Byl jsem přivázaný koženým páskem ke strýčkovi, to aby mě cestou neztratil. Dorazili jsme po slabé hodince jízdy k Velkému Dářku a já, ohromen tím úžasným pohledem, jsem ze sebe vydal slova nesmírného údivu: „Strejdo, moře!“

Nakonec po letech jsem se dostal i k opravdickému moři. U Baltu jsme si chtěli užít radostí léta s celou rodinou, ale i v červenci tam na severu bylo sotva 18 stupňů a nepřestával vanout svěží vítr. Oteplení jsme se za dva týdny nedočkali, ale každodenního koupání jsme si přesto dopřávali co hrdlo a jiné údy ráčily. Se zatnutými zuby, pochopitelně, aby nejektaly. Když už jsme tady, tak to přeci nevzdáme!
Sotva se otevřela hranice na západě, táhlo mě to zase k moři jako k magnetu. V Holandsku jsem se rovněž nenechal odradit zimou a jako jediný z výpravy se na pobřeží odstrojil a pak hrdinně pral s chladnými vlnami. Tam jsem poprvé pochopil, co to znamená příliv. Sebral mi pár osobních věcí, které jsem odložil, podle mého názoru, v bezpečné vzdálenosti od vody. Přepočítal jsem se.
Nemůžu zapřít, že jsem se narodil ve vodním znamení a taky příjmením jsem odkázán na mokrý živel. Ještě jsem neuměl plavat, když jsem poznával rozkoše blízkého potoka. A málem se utopil, protože mě sebral silný proud a unášel do hlubiny. Chuť k vodě mi to nevzalo, aspoň jsem brzy zvládl základní plavecký způsob zvaný prsa. A s ním si vlastně vystačím dodnes. Rozhodně tedy nejsem přeborník v rychloplavbě.
Styl plavání, jak jsem naznačil, není moje silná stránka. Ale o co víc se mi v životě nedostává nejen v této disciplíně správné techniky, o to víc jsem tento hendikep nahrazoval nasazením. Jsem srdcař, který se překážek neleká. To jsem si vždy kladl na paměť, když skončila zima a slunce začínalo prohřívat hladiny řek a rybníků. Nedivte se, že jsem chtěl být po dlouhém abstinování už zase ve vodě.
Zahájit plaveckou sezonu jsem se snažil co nejdřív. Když jsme ještě neměli globální oteplování, bývalo často hrdinstvím ponořit se do vln před letními prázdninami. Pro mě však byl květen měsíc, kdy jsem měl venkovní vodní plochy víceméně jen pro sebe. Pokud jsem se musel s někým dělit, pak to byli obvykle jen pejskaři, respektive jejich mazlíčci, jimž také chladná voda nevadila, ba dělala jim potěšení. Jak se však naše planeta zahřívala, stal se vhodným měsícem k vodním sportům i duben. Nejprv spíš jeho závěr, ale postupně jsem začínal s plaváním dřív a dřív. Po letech stála přede mnou další velká výzva – březen. Už nevím, ve kterém roce jsem se koupal v úštěckém jezeře Chmelař na Velikonoce, ale mám na to dva svědky. Ne samo sebou plavce, jen oblečený doprovod.
V letošním roce už mám první namáčení dávno za sebou. Březen byl studený, musel jsem počkat do druhé poloviny následujícího měsíce. Ale odměnou mi byla voda v lesním oprámu, která mi po chvíli plavání přišla teplá jako kafe. Zase jsem byl ve svém živlu!
Kupodivu nejkrutější podmínky jsem okusil na portugalském pobřeží. Rozpařený z horkého jižního slunce jsem vlétl do azuru Atlantského oceánu. Ale jak rychle jsem se do něj ponořil, tak rychle jsem z něj zase vyběhl ven. Já, téměř otužilec, jsem byl pokořen na nečekaném místě. Navlékl si triko a kalhoty a dumal nad záhadami chladných mořských proudů.
Jsem si jistý, že voda přináší člověku potěšení a očišťuje ho zvenčí i zevnitř. Asi jako oheň. Zároveň je i lék. Bolest zad, které jsem se týdny nemohl zbavit, během minutky uplavala!
Pavel Kačer

Vzpomínáte na Velikonoce z dob našeho dětství? Tehdy se ještě na venkově udržovaly staré zvyky, které vyvrcholily pondělní pomlázkou. Ani vládnoucí komunistická strana se neodvážila tyhle oblíbené svátky zrušit. Jenom se z nich snažila odstranit zpátečnický církevní charakter. Slavilo se nikoli zmrtvýchvstání ukřižovaného Krista, ale příchod jara. Jako kluk jsem chodil od domu k domu koledovat s pomlázkou, kterou jsem si sám upletl, pokrokově, z umělohmotné bužírky. Vysloužil jsem si malovaná vařená vajíčka, později i skleničku něčeho ostřejšího. Vzpomínky jsou to milé, už proto, že od jistého věku jsem pochopil, že je lépe přenechat pomlázku mladším. A více méně z povzdálí jsem sledoval, jak lidové zvyky postupně upadají a zvrhávají se v oslavu alkoholu a přejídání.

Líbí se mi, že původní tradice, zejména na moravském venkově, ještě nevymřela. Mnozí lidé tam stále žijí podle liturgického kalendáře. Dodržují dlouhý půst a v domácnosti udržují slovanské rituály, nezanedbávají ani domácí zvířectvo, zahradu a uctívají probouzející se přírodu. V době, kdy se miliardy lidí dívají na stejnou televizi, pracují se stejným počítačem a komunikují se stejným mobilním telefonem, je dobré znát vlastní kořeny. Vědět, v čem se lišíme od sousedů, a co nás spojuje.
Křesťanské Velikonoce, jak je dnes vnímáme, však navazují na ještě starší pohanské obřady. Některé zvyky jsou jimi stále poznamenány. Mám na mysli zejména prohánění děvčat a jejich výplatu březovými pruty, na Moravě a Slovensku polévání studenou vodou. Ženy je vítají, protože vyšlehání pomlázkou a ledová koupel odnepaměti omlazuje. A ony chtějí být věčně mladé, krásné a plodné.
Ano, ani církev svatá ani komunistická internacionála nemohly vykořenit velikonoční tradice, které se na našem území dodržují už tisíce let. Ale co se nepodařilo prelátům a soudruhům, může teď dokázat politická korektnost. Už jsem slyšel, že mlátit příslušnice slabého pohlaví březovou pomlázkou je výrazem mužské nadřazenosti, a proto v Evropské unii vysloveně nevhodné. Zvedají se hlasy, že tento hrubý pohanský zvyk může působit ženám bolest, byť jen symbolicky, a nepatří do moderní společnosti, v níž se vyznává genderová rovnoprávnost. A co teprve, až to dojde Američankám, které se angažují v kampani #MeeToo! Pak se Česká republika rázem octne na černé listině zemí, kde se oficiálně podporuje ponižování žen. Co je pak ale nevinná velikonoční pomlázka proti pálení čarodějnic o Filipojakubské noci? Tady si naváděním k rituálním obětem opravdu koledujeme o velký malér. Dějiny by se neměly opakovat. Nepomohou nám ani trapné výmluvy, že po vítězném únoru 1948 už nepálíme osoby posedlé ďáblem, ale pouze rozněcujeme mírové ohně.
Ač se dostávají přežívající pohanské zvyky mlácení a upalování do nemilosti, pro mě jsou odrazem života předků. A dokud ještě nemáme uzákoněnu vymahatelnou právní normu, která je zakazuje, chci se jich aktivně účastnit. Možná mám letos poslední příležitost a rozhodně ji nehodlám promarnit. Na velikonoční koledu jsem vyrazil s vlastnoručně spletenou pomlázkou, i když měla k dokonalosti daleko. A na pálení čarodějnic jsem už postavil hranici suchého dříví, která je vidět na hony daleko. Jen ty opotřebované pneumatiky, které jsme jako kluci kouleli do ohně, nechám na pokoji. I tak bude hořet jasným plamenem a spálí všechno na troud.
Abyste mi rozuměli: Nejsem násilník a nemám rád, když lidé, zvířata nebo příroda trpí. Přeji si, abychom žili všichni společně na této planetě šťastně, a nikoli jen na úkor druhého. Ale někdy se člověk postaví na zadní, když cítí, že se děje něco nesmyslného. Že se zabíjí něco živého, v tomto případě neškodné lidové zvyklosti, a podsouvá něco nepřirozeného, umělého, hloupého. A to si myslím, že hrozí.

Pavel Kačer

Letošní zimy už vidíme jen ocas. Jistě s potěšením, vždyť nám dala co proto. Ne, že by nás potýrala krutými mrazy, závějemi sněhu a uhelnými prázdninami jako za starých časů, ale přesto se nám dostala pod kůži. Přišla totiž s obzvláště nepříjemnými souputníky – nemocemi.

V jistém věku začne člověk vzdorovat novinkám. Chce mít všechno tak, jak bývalo kdysi. Nejlépe se cítí ve světě, do něhož se zrodil, v němž vyrůstal, kde si budoval vztah k lidem, věcem, událostem, jimiž byl obklopen. 

Pro současné seniory představují tu elementární etapu života slavná šedesátá léta. Tam jim bývalo nejlíp, ač tehdy to tak nemuseli chápat. To poznání přišlo až později, kdy už se hrálo podle jiných not a na návrat nebylo pomyšlení, jako tomu bývá vždycky. 
Šedesátá léta utekla jak voda v potoce. Co se zdálo být tehdy samozřejmé a neměnné, zmizelo navždy v zapomnění, ztratilo hodnotu, prostě vyčichlo. Skrylo se pod hromadu toho, co přináší každý nový den. Zůstávají jen stále méně zřetelné stopy minulých časů, tváře lidí na starých fotografiích, kteří už nežijí nebo se změnili k nepoznání. Filmy pro pamětníky, vyvolávající nostalgii, když na chvíli vyplní velkou televizní obrazovku. Gramofonové desky, které šelestí, pokud se snaží zprostředkovat povědomé tóny tehdy oblíbených melodií a hlasy tehdy populárních zpěváků.
Každý člověk potřebuje nějakou jistotu, na níž může stavět, odvíjet od ní nové příběhy, odmotávat svůj osud. Nepochybuji o tom, že Archimédés ze Syracus tuto potřebu vyjádřil slovy: „Dejte mi pevný bod ve vesmíru a pohnu Zeměkoulí!“
Do minulosti se můžeme vracet ve vzpomínkách. Navštěvovat krajinu dětství, i když už vypadá poněkud jinak, vyhledávat lidi, s nimiž jsme ji obývali, přestože rovněž vypadají jinak. Ale ať jsou ty návraty sebečastější a sebedelší, dnešek vás stejně dostihne a pohltí. Bránit se mu je stejně pošetilé jako vyčerpávající. Někdo to vzdá hned, jiný později. 
Říká se, že mladý zůstane ten, kdo dokáže čelit novým výzvám. Proto odmítání změn neklamně znamená, že už patříme do starého železa. Věk se nehlásí degenerativními změnami orgánů, nedostatečnými funkcemi organizmu, výpadky krátkodobé paměti, takzvanými „okny“, ale naskočí v hlavě jako film. 
Jak snadno a rychle zestárnout? Naordinujete si nějakou chronickou nemoc. Nejprve jako představu, co vás už brzy čeká a nemine. Nemusíte na ni čekat dlouho, ohlásí se spolehlivě. První příznaky je třeba vzít s náležitou vážností a nic nezanedbat. Pomoc už čeká. Obvodní lékař vás rád přivítá a potvrdí novou diagnózu, která se hodí k pokročilému datu narození. A pacient je na světě. 
Polykáte po ránu hrst prášků, místo procházky se vymluvíte na počasí nebo prostě na stáří, a začnete dumat, kdy bude vhodné přesídlit se do domu seniorů se stálou ošetřovatelskou péčí. S radostí zjistíte, že okolí vás pak přijme s otevřenou náručí. Jsou lidé, kteří se jen třesou, aby se mohli o někoho nemohoucího starat. Že to s vámi ještě není tak zlé? Ale prosím vás, šetřete se a nechte 
se hýčkat! 
Dřív se ze starých rodičů stávali výměnkáři. Jejich ambicí bylo nepřekážet mladým, naopak jim podle svých sil co nejvíc pomáhat s dětmi, v hospodářství, být aspoň trochu ku prospěchu. 
Moderní doba zatočila s výměnkem. Stvořila pečovatelské domy pro seniory. Tam se můžete naplno věnovat svým zdravotním potížím, bilancovat uplynulý život a nechat se zahrnovat dokonalou péčí. Práce na sobě a pro sebe tam není vhodná a potlačuje se, o vše se postarají profesionálové. Vy si můžete v pohodě vyměňovat pocity s těmi, kteří jsou na tom stejně, se spolubydlícími. No řekněte, není to dokonalé?!
Pavel Kačer

 

Populární herec Jaroslav Dušek tvrdí, že není žádný důvod, abychom byli nemocní. Naše tělo i mysl jsou naprogramovány tak, aby dokonale fungovaly. Pokud dojde k nějaké „poruše“, způsobili jsme si ji sami. Místo, abychom v takovém případě jednoduše probudili jejich spící inteligenci, tedy obrátili se k vnitřnímu zdroji, vydáme se k lékaři. A ten nám předepíše nějaký lék, pro nějž si dojdeme do lékárny. A pak se pustíme, v případě nasazení antibiotik, do zabíjení všeho živého, podobně jako bychom šli na komára s minometem.

Tak jsem se přiblížil ke stovce! Věkem sice ještě ne, ale po deseti letech jako fejetonista jsem se pomalu dopracoval k tomu milníku na stránkách Madam Business. Možná si při té příležitosti budu něco přát. Nebude to dort ve tvaru knihy, kuličkové pero s osobním věnováním ani poukázka na kurz tvůrčího psaní. Pokud bych při té slavné příležitosti mohl vyslovit přání, pak by znělo: Už žádný další fejeton!

S určitým věkem se člověku dostaví nostalgie. Co mu dříve otravovalo život nebo dohánělo k depresím, na to po létech s dojetím vzpomíná a přeje si návrat starých časů. Odcházejí mu do nenávratna kamarádi, a teprve v tom okamžiku mu opravdu začínají chybět. 

Věřili byste, že je ochutnávání dobrot docela složitá disciplína? Nikdy bych neřekla, jak těžké to ve skutečnosti bude, když jsem ještě předtím kývla na možnost zdvořilostně okusit něco ze sortimentu jisté pekárny. Nabídku jsem bez rozmyslu a s nadšením přijala a těšila se na to, kdo a co z našeho redakčního týmu ohodnotí jako jedničku, který výrobek jednoznačně zvítězí, který bude propadák, co bude lahodit chuťovým vjemům žen a co mužům. Střemhlav jsem se vrhla do propasti možností netuše, že objektivní výsledek našeho upřímného snažení nebude hoden žádného podstatného závěru.
Už však vím, jak zodpovědné je napsat, že ten a ten chléb je mému vkusu blízký, že bych ho dokázala snídat či večeřet každý den, nebo že ten či onen bych si už nikdy nekoupila. Jak těžké je nezarmoutit, ale potěšit a povzbudit, a jak důležité je vážit slova! Hodnotit není maličkost.

Aktuální vydání v PDF

Newsletter

Zaregistrujte se do našeho newsletteru a dostávejte nejnovější vydání Madam Business emailem. Na základě registrace navíc můžete využít 20 % slevu na první inzerci v Madam Business.

Registrací souhlasíte s Podmínkami zasílání a použití služby.

 

Soutěže

Hlavní partneři:

cesky_porcelan_75_124 manner84_84

Partneři:

forme-logo_119_119 logo-eternity_web_119 jaja_logo2_108design4net_119_119 nadeje_logo88_88 yourchanceinca collagen 3 250

Tip Grady

media mozek lzi duben 2018Spoluzakladatel webu Manipulátoři.cz vám ukáže cestu k nezávislému a kritickému myšlení, se kterým se naučíte odhalovat falešné zprávy, rozpoznat pravdu od lži a nepodléhat konspiračním teoriím. Seznámíte se s častými argumentačními fauly a s manipulativním pozadím v politice i médiích.

Instagram

Navštivte také

iprosperita RGB freshtimecz RGB