Dvacet let je dost dlouhá doba na to, aby člověk někde zapustil kořeny. Na venkov přijede jako vykulený „lufťák“, který utíká z ruchu velkoměsta, hledá potřebný klid, jiný vzduch a novou životní náplň. A když tomu pomalému běhu času, těsnějším sousedským vztahům a starosvětskému prostředí postupně přijde na chuť, už se mu zpátky do moderní civilizace jaksi nechce. Na­konec zapadne mezi ostatní, nabývá rysů staro­usedlíků a přeje si, aby ho místní lidé nevnímali jako cizí element. Taky mu vůbec nevadí, že mu sláma leze z bot, to prostě k věci patří. Pak se zapomene, že kdysi přišel jako „náplava“ a do hospody chodil v nažehlené košili.

Každý má svou drogu. Někdo se rád dívá skleničce na dno, jiný je nenapravitelný mlsoun a nemine žádnou cukrárnu bez zastavení, další si každý den smotne ne jedno brčko marjánky. Já jsem si také s chutí zapálil cigaretku. K této neřesti jsem přičichl už jako kluk a zcela jsem se jí nezbavil dosud. Samo sebou že i nabídka různých lákadel prochází vývojem, dnešní mládež holduje kratomu a počítačovým hrám, sociálním sítím a virtuální realitě.

Říká se, že nemoc nechodí po horách, ale po lidech. A také, že proti věku není léku. Vědom toho chtěl jsem těmto rčením navzdory dokázat, že nejsme předurčeni ve vyšším věku k fyzickému a duševnímu strádání a postupné degeneraci.

Jednoho krásného rána, je tomu asi deset let, jsem se probudil s přesvědčením, že jako nastávající senior nutně potřebuji motocykl. Že bych se chtěl vrátit do minulosti, kdy jsem na auto neměl a dvě kola s malým motorem byla pořád lepší než nic.

Čím má člověk delší životní cestu za sebou a další perspektiva se mu smrskává, tím častěji a raději se ohlíží přes rameno zpět. Co dobrého vykonal, co pěkně zpackal, čemu se měl spíše vyhnout, jak se měl kdy lépe zachovat, komu ublížil a kdo ublížil jemu... Už nehledí s nadějným očekáváním do budoucnosti, žije převážně ve vzpomínkách. Přítomný okamžik, ten pomíjí.
Doba, lidé a kulisy, do nichž jsme se narodili a s nimiž vyrůstali, to měl být pevný středobod, daná jistota, o kterou se můžeme opřít. Že je to klam, že vše se mění, začneme poznávat brzy. Odejde nečekaně někdo hodně blízký, zmizí to, co jsme měli rádi, naše blonďaté kučery ostříhají a dřív nebo později nám hlavu ozdobí šediny.
Jak rádi bychom se jednou, alespoň na chvíli, vrátili zpět, a mohli zase okusit starých časů! Stali se opět dětmi nevinnými a hloupoučkými, obklopenými nehybností. Ale pokusíme se o to? Zdá se, že lesklý střípeček minula opravdu lze vylovit, když otevřeme krabici s vybledlými fotografiemi a začneme se v nich přehrabovat. Na nich se ještě usmívají tváře těch, kteří tehdy patřili do našeho světa, tvořili jeho opory, konstanty, byli samozřejmou součástí všedního dne, ale kteří z něj pak začali mizet jinam, na druhý břeh.
Chybí hlavně ti nejbližší. Máma! Vzpomínám na ni každý den, už skoro šest desítek let, kdy tu měla být se mnou a není. Její podobu mám před očima, její něžná slova slyším stejně jako poznám její zaklepání na dveře, když se vracela z nákupu nebo z práce domů. Tehdy jsem nepochyboval, že to tak zůstane navždy.
Vzpomínek pár zůstalo, ačkoli časem ztratily pevné kontury. Blížily se Vánoce, přemýšlel jsem nad nejlepším dárkem pro ni a na nic nemohl přijít. Nezbylo než se s ní poradit. Připravit se sice o kouzlo překvapení, ale zase být si jistý, že špatnou volbou netrefím vedle. A tak jsem se dozvěděl, že tím vhodným dárkem pod stromeček může být kolínská. Chat noir, Černá kočka. Tehdy za nějakých 17 korun československých, což nebyla částka, kterou bych nenašetřil.
Máma v zimě nosila temný kožíšek z králičiny. Když jsem do chlupů zabořil nos, jemně to lechtalo. A ta vůně! Vše vonělo Černou kočkou. Co kdybych ji tou vůní přivolal zpátky, napadlo mě. Jenže kde vzít Černou kočku?
Co nenajdeš v hlavě, najdeš na internetu přece! Ano, co se neporadit s panem Googlem, který vše ví, vše zná, všude byl dvakrát? A tak jsem se zatajeným dechem vepsal do vyhledávače ta kouzelná slůvka Chat noir. V počítači cosi zašumělo, projelo jím lehké zavrnění, na zlomek vteřiny obrazovka problikla a pak stroj vyplivl odpověď.
Chat Noir neboli Černý kocour, proslulý pařížský kabaret z období Belle Époque, krásné doby, kdy lidstvo ještě netušilo, že stojí těsně před krvavou lázní, jež dostala jméno první světová válka. Poděkuji, ale chci kočku, ne kocoura, vůni, a nikoli proslulý šantán. Lovím tedy dál. V jedné diskuzi na ženském webu mi náhle cinkne bingo. Černá kočka byl v šedesátých letech minulého století oblíbený ženský parfém, možná jediný, který v chudé nabídce socialistické parfumerie vůbec za něco stál. Ale co dál? Nic, kočičí stopa tady končí. Zřejmě Černá kočka odešla spolu s báječnými a neopakovatelnými „šedesátkami“.
Ale potom, když už člověk nedoufá, najednou trefa do černého! Na Aukru se nabízí neotevřený originální flakón Chat noir. V počítači to významně zamňoukalo. Radost! A pak hned zklamání. Nabídka kolínské je už dva roky stará. Nikdo neprojevil zájem, aukce neúspěšně skončila.
Neváhám a posílám poptávku. Chci Černou kočku za každou cenu! Odpoví? Ano,
e-mail prodávajícího dorazil obratem. „Vážený pane, zboží už je dávno vyprodáno.“
Přesto se ještě nevzdávám a chytám poslední příležitost za pačesy. Jistý e-shop slibuje, že zájemci zašle mýdlo s vůní Černé kočky. Bude ale vonět jako tenkrát?
Náš život je jak prchavý sen. Vyčpí a jeho vůně navždy zmizí. Byla vůbec Černá kočka? Nebo nebyla? Pavel Kačer

Neptejte se mě, které období svého života jsem měl nejraději. Nemohu na to odpovědět. Prožívám vždy přítomnou chvíli s uspokojením. Jasně, mohl bych si stěžovat, že se mi leccos nedaří, že nemám to, po čem jsem toužil, že jsem promarnil nejlepší léta. Ale já si tohle našeptávání nespokojené mysli nenechám zalézt pod kůži, protože vím, že mě chce ošálit a ovládnout.

Letos jsme měli, spolužáci základní školy v městě H, opět výročí. Při takové příležitosti jsme vždy uspořádali setkání v restauraci s dobrým pohoštěním, reprodukovanou hudbou, která hrála k tanci i poslechu. Dopoledne kladl výbor kytice u hrobů těch, co se nedožili, odpoledne jsme měli obvykle příležitost navštívit školní budovu, usednout do lavic a pak se před vchodem společně vyfotografovat. Na poslední sraz po půlstoletí přišli dokonce dva staří kantoři a od nich jsme si mohli vyslechnout, jaká jsme to tenkrát byla povedená třída.

Hledám Kliku, další trampský kemp nedaleko Máchova jezera. Mobilní aplikace v chytrém telefonu mě tentokrát vede neomylně. Na rozdíl od většiny nocležišť na Roverkách a okolí vypadá Klika jako solidní srub. Uvnitř se nacházejí dřevěné lavice a v úrovni hlavy na přespání palandy, uprostřed jediné místnosti stojí bytelný stůl. Na něm leží balíček mariášových karet.