Bylo to náhodné setkání s člověkem, kterého léta znáte, ale už si spolu nemáte co říci. A tak si jen vyměníte pár slov, aby řeč nestála. O počasí, vděčné téma. Začínal únor a venku bylo patnáct stupňů, ne pod, ale nad nulou. 

„To přece není normální, aby v tenhle čas byl hic,“ stěžoval si Mirek a mžoural do sluníčka.

„Poslyš, my máme nějaké normy na to, jak má který den být?“ odpověděl jsem.
„Myslím tím jenom zvyk, že únor bude bílý a mrazivý,“ vysvětlil známý. „S tím počasím fakt něco je,“ dodal.
„Máš pravdu, že v zimě bývala zima. Nemuseli jsme se trmácet až na ledovec do Alp, abychom si zalyžovali,“ souhlasil jsem. „Ani bychom nemohli, protože do Rakouska by nás komanči stejně nepustili,“ podotkl jsem ještě.
„Teď jezdit můžeme, ale já bych si přál pořádnou ladovskou zimu doma,“ ujistil mě Mirek.
A s tím konstatováním jsme se rozešli. Jenže mi ten chlap nasadil brouka do hlavy a ten tam
vrtal a vrtal. Jak to tedy doopravdy vlastně je?
Připouštím, že klima se mění. Člověk nemusí žít příliš dlouho, aby zjistil, že za našich mladých let, jak se rozšafně říká, bývalo vše jinak, počasí nevyjímaje. V prosinci mrzlo jen praštělo. Sněhu a zimy jsme se tak nabažili, že jsme v únoru vyhlíželi jaro, které se nám rýsovalo tak vzdálené a neskutečné. O létě se nám mohlo jen zdát. O tom parném, kdy se potíte už poránu a přes poledne se vedrem nedá ani dýchat. Tenkrát se za pravým letním počasím muselo na jih, na Balaton do Maďarska, na Zlaté písky k pobřeží Černého moře. Co bychom dali za týden tropických teplot, za teplou vodu v rybníku nebo řece! Byla to tehdy vzácnost hodná zapamatování.
Dneska to máme jaksi naopak. Horka na padnutí přicházejí zpravidla už v dubnu, květnu a často vydrží několik měsíců v kuse. Dříve nám dovolená propršela. Dnes nás pronásleduje sucho a vyhlídky na to, že bude ještě hůř.
Máme pro to hezký název: klimatická změna. S dovětkem, že proti ní musíme bojovat. Češi sice nejsou válečníci, ale zato umí brblat. Na vše, i na počasí. Dřív nám nešlo pod fousy mokré a studené léto, teď reptáme, protože jsme se po celou zimu nedočkali pořádné sněhové peřiny a hejla na nose. Už jsme taková povaha. Jiný by si ze všeho vzal to lepší. My s chutí bereme příležitost si zanadávat.
S tou změnou je to ale zapeklité. Mělo by podnebí v české kotlině zůstat po věky stejné, na jaké byli zvyklí už naše prabáby a pradědkové? Přát si to můžeme, ale život se projevuje právě neustálými změnami. I naši modrou planetu musíme brát jako živou bytost. Jen v totalitě budeme požadovat, aby klima zůstalo stejné na věčné časy, a nikdy jinak. Pokud by si postavilo hlavu, pak přece poručíme větru, dešti!
Nemám zas tak dlouhou paměť, avšak vím, jak to s věčnými časy a poroučením dopadlo žalostně. Proto jsem přesvědčen, že mnohem lépe učiníme, když přijmeme moudrost východu, moudrost neodporování. Když přijmeme to, co stejně nedokážeme změnit, a dokážeme se přizpůsobit. Ostatně schopnost přizpůsobení je znakem inteligence a my přeci nechceme zajít na hloupost.
Přírodě jsme se hodně vzdálili a odnaučili se jí naslouchat. Přišli jsme o cit, jenž by nám nedovolil ničit to, na čem jsme bytostně závislí. Máme-li skutečně přežít a být v harmonii s celkem, měli bychom se tomu znovu učit. Nikoli bojovat, plýtvat zdroji na nesmyslné projekty, ale chovat se tak, abychom se opět stali nerevoltující částečkou nezměrného organizmu, jímž je vesmír.
Věřím, že se to lidem podaří, nemají ani jinou možnost. Čím dřív to pochopí, tím snadněji se změna, tahle prospěšná změna, uskuteční.
Pavel Kačer

Vzpomínám na časy, kdy reklama v televizi byla vzácná a vítaná. Pan Vajíčko se uklonil, smekl svůj klobouček a servíroval nám střídmou nabídku výrobků a služeb socialistického Československa. Dozvěděli jsme se, že Vitana vaří a Osvobozená domácnost uklízí, čistí a žehlí za nás. A to nás, vděčného diváka, pěkně uklidnilo a vhodně připravilo na další hodnotný program ČST. Byla to, aniž jsme to však tenkrát tušili, zlatá doba, kdy se zboží nenakupovalo, ale shánělo a bony byly za pět (nebo pět padesát). Prodejce se nám nesnažil vnutit to, co nepotřebujeme. Naopak nám ostentativně dával najevo, že zákazník není pán, ale obtěžuje personál. Mládež vůbec netuší, o co přišla a je zbytečné to vysvětlovat či obhajovat.

Když si dnes pořídíte motocykl, neděláte to proto, že nemáte čím dojíždět do práce, na nákupy a cestovat o dovolené. Nezískáte dopravní prostředek, protože stejně už máte auto v garáži nebo před domem, ale „hračku“ pro velké kluky, a stále častěji i děvčata. A stáváte se, ať vědomě, či mimoděk, členem klubu. Nikoli dárcem orgánů, jak motorkáře často posměšně nazývají „plechovkáři“, ale někým, kdo získal nového kamaráda. A nedivte se, že velmi rychle vzniká mezi člověkem a strojem pevná citová vazba. Stačí se podívat na web motorkari.cz a v mžiku pochopíte, o co v takovém případě vlastně jde. Tady si vzal zdravý rozum (?) náhradní volno a srdce buší v divokém omamném rytmu pod přívalem adrenalinu.

Patřím k chalupářské generaci. Pohodlí velkoměsta mám rád a s rostoucím věkem ho dokáži ocenit stále víc. Moderní technologie mě vždy okouzlovaly a novinkám jsem se snažil vycházet vstříc. Ale také vzpomínám na staré dobré časy, kdy jsme žili jednodušeji, bez elektronických asistentů a neustálého dohledu kamer.

Novinář pracuje se slovy. Český jazyk představuje úžasný nástroj, s nímž je radost nakládat. Většina slov přesto bývá tuctová, obyčejná, všední, teprve v jejich spojení, ve větách a myšlenkových celcích se projevuje velkolepý účinek. Úkolem a ctižádostí autora je vtisknout slovům pozoruhodný smysl, vytvořit jimi žádoucí obrazy a představy čtenáře. Někdy se mu to podaří lépe, jindy hůř, tak jak už to novinářský život přináší. 

Na škole nás učili, že v žurnalistice má své místo i fráze. Redaktor po ní sáhne spíš v nouzi, v časové tísni, kdy musí splnit určitou zpravodajskou povinnost a na dveře už klepe uzávěrka. Ale opravdu frázovitý projev nudí, chybí mu inspirativní myšlenka.

Slova si v sobě nesou určitou energii, která spojuje tvůrce s příjemcem psaného nebo mluveného sdělení. Některé projevy se vyznačují až výbušnou energetickou hodnotou a mohou pozvednout jednotlivce i celé národy k činům. Připomínám jenom Dva tisíce slov Ludvíka Vaculíka, která dokázala pohnout v roce 1968 i spřátelenými armádami Varšavské smlouvy při invazi do Dubčekova Československa.

Když jsem nedávno poprvé zaznamenal termín „digitální dvojče“, hned jsem zbystřil pozornost. Zalíbil se mi a vtiskl do mozku, jak se říká, na první dobrou. A samozřejmě mne zaujal i význam, který se za tímto slovním spojením skrývá.

Pojem digitální dvojče k nám dorazil s jiným, dnes často používaným, výrazem Průmysl 4.0, tedy s tím, co souvisí s právě probíhající čtvrtou průmyslovou revolucí. O ní se mimochodem tvrdí, že nepředstavuje revoluci průmyslu, ale revoluci mozků.
Ve výrobě dnes digitální dvojče předchází vzniku samotného trojrozměrného produktu. Vzniká jako jeho předobraz ve virtuálním prostředí. Na počítačích se formuje, testuje, předělává a finalizuje, pochopitelně s nižšími náklady, rychleji, levněji, dokonaleji, než kdyby se vývoj uskutečnil tradičními metodami ve fyzickém světě. A když je dítko hotové, překlopí se do konečné 3D podoby.

Představil jsem si, že bych dostal také svého dvojníka. Rodiče by mě nejdřív modelovali na displeji počítače, tabletu nebo možná v chytrém telefonu, jenž se do postele zřejmě hodí nejlépe. Svá přání, jak bych měl vypadat, by vykreslili stylusem na skleněnou plochu elektronického zařízení a společně by vylepšovali a vylepšovali jednotlivé tvary obličeje, rukou, nohou, dalších tělních partií, až by došli k požadovanému ideálu.

Potom by digitálního potomka rozhýbali a znovu vychytávali „mouchy“. Jistě bych nebyl tak neohrabaný, tak nešikovný a málo elegantní v chůzi i běhu, jaký ve skutečnosti jsem. Mohli by se inspirovat idolem z filmového plátna nebo z počítačové hry, nebo vložit algoritmus z virtuální půjčovny vzorů na internetu. Věřím, že by s tím měli méně starostí a doha-dů než při formování správného charakteru a chování. Psychický profil dvojčete bude jistě prubířským kamenem manželského páru.

Každý rodič si přeje mít povedené dítě. Mnozí jsou přesvědčeni, že ho dokonce už zplodili. Výjimkou nejsou ani ti, kteří nepochybují, že doma vychovávají génia.

S digitálním dvojčetem by všechno šlo mnohem snadněji. Při jeho vytváření lze stále mazat a překreslovat, cizelovat k dokonalosti, případně začínat opět znovu s čistým stolem. A kdyby se výsledek přece jen úplně nezdařil, nemuselo by to tak mrzet. Když nejde o život, jde o prd, praví české přísloví.

Zatím tedy tak daleko ještě nejsme. Plození potomků ve formátu 4.0 funguje pouze v mé fantazii. Jsem ale rád. Zatím si vystačím takový, jaký jsem.

Pavel Kačer

O dnešní době se říká, že je povrchní. Nabízí to, co se leskne, vábí, žádá o pozornost, ale nevyžaduje osobní angažovanost, vlastní názor a cit. Nerozlišuje podstatné od marginálního, vnucuje nekončící zábavu a vytváří závislosti. 

Nedávno jsem si připomněl, jak moc chceme mít svět podle ideálních představ. Pokud jim něco neodpovídá, nevadí. Změníme si ho, přebarvíme, vyměníme kulisy, naženeme ochotníky do Potěmkinovy vesnice. Že to bude nápadné a nepatřičně provokativní? Ale vůbec ne, všichni to rádi akceptují, nebo alespoň „mlčící většina“ to očekává a zatleská.
Nakupoval jsem onehdy dopoledne v jednom tuctovém hypermarketu. Protože byl pracovní den, nedivil jsem se, že zákazníci jsou mého věku, nebo ještě starší. Důchodci vyrazili do obchodu, pro chleba, čerstvé housky a mléko, pro kus masa a pár kousků ovoce a zeleniny. Koho nevidím? Jenom postarší manželské páry, osamělé babičky, a sem tam i nějakého dědka. Kdybych se jim chtěl vyhnout, jakože nechci, vybral bych si jinou prodejní dobu, a ne všední den mezi sedmou ráno a polednem, kdy zbytek národa vytváří hrubý domácí produkt. A na tyto kupující se z plakátů usmívaly mladé rodiny s dětmi. Prý jídlo je radost, tvrdili a cenili do okolí svůj perfektní chrup. Z těch lidí opravdu vyzařovalo až živočišné potěšení, že mohou konzumovat skvěle vypadající potraviny.
Tu mě něco úplně dostalo. Z barvotiskových plakátů na mě civí ti, pro něž se stalo jídlo radostí. Úplná galerie dokonalých obličejů, jiskrných očí, hladké pokožky! A spousta lákavých dobrůtek k tomu, na nichž si s gustem pochutnávají! Sliny se sbíhají, ale očima sklouznu na pevnou zem a musím přeostřit. Uhrančivé, živočišně chtivé mládí z reklamních bannerů se „tluče“ s kulhajícími postavami, rukama plných vrásek a stařeckých skvrn, ohnutými zády a zatrpklými výrazy – realita, jež se pomalu posunuje od jednoho regálu k druhému, aby se srovnala v řadě u pokladen.
Často si všímám podobné snahy ukazovat svět „hezčí“, než ve skutečnosti je. Zeptal jsem se jednou ředitele hotelu pro cizince, proč se v hotelových prostorách na mě usmívá z reklamních poutačů jen rozjařené mládí. Zeptal jsem se, jestli o starší hotelové hosty tady nemají zájem. „To bych se ale divil, protože takový přepych, který nabízíte, si může dovolit málokterý mladík, zato dříve narozených, bonitních mužů a žen tu vidím mnoho,“ dodal jsem. Omluvil se, souhlasil se mnou a vysvětlil, že tahle „výzdoba“ přišla z londýnského ústředí a on s tím nic neudělá.
Mohl bych podobnými příklady popsat celý časopis. Třeba o personální agentuře, co posílá vhodné kandidáty na neobsazené pracovní pozice do českých i nadnárodních firem. Mládež sotva odrostlou školním lavicím. Avšak v jejím prohlášení o společenské odpovědnosti čtu o rovnosti pohlaví, barvy pleti, odmítání diskriminace podle věku. Slova, slova, slova...
Je mi zcela jasné, že reklama musí být přitažlivá. Rozumím tomu, že krása vábí pozornost. Vím, že s věkem některé funkce uvadají a člověk se musí smířit s tím, že ten plot už nepřeskočí a životní styl musí přizpůsobit změněným okolnostem.
Avšak odmítám pochopit, že vyšší věk postrádá atraktivitu. Zralost v šedesáti může být také sexy. Samozřejmě pokud ze sebe dotyčný nebo dotyčná nebude dělat pubertálního diblíka. Moudrosti si cením víc než mladické nerozvážnosti a velké odvahy. Taková je krása, vycházející z nitra, jejíž hodnota s roky stoupá.
Současná posedlost kultem mládí o naší kultuře prozrazuje nevyzrálost. Dnešní společnost nechce zestárnout. Věk si cení nade vše. Ze stárnutí má obavy, protože ví, že tím přichází o největší a možná jedinou přednost. Staří lidé, když tento názor přijmou, vskutku mohou vypadat uboze a cítit se zbyteční. Smrt je naprosté tabu, nicota, kterou je třeba ignorovat.
Každá akce však vyvolává reakci. Čím víc se snažíme být mladí, dynamičtí a moderní, tím víc se zvedá opozice. Přibývá těch, kteří svou pozornost obrátili dovnitř, k hodnotám ducha. Tam nacházejí jistotu, kterou stáří ani fyzická smrt nepohne. Přibývající roky dokážou naplnit moudrostí a vítají je s lehkým úsměvem.
Pavel Kačer

Na tento svět přicházíme – odkud vlastně? O tom se můžeme jen dohadovat. Všichni se však shodneme na tom, že jsme se sem přišli učit a získávat zkušenosti. Už od „dětských střevíčků“ dostáváme lekci, že když zakopneme a natlučeme si nos, bolí to. Poučení: Je třeba koukat, kam člověk šlápne, co řekne a co udělá, protože vše s sebou přináší následky, dobré i třeba bolestné. Indové pro to mají označení karma a jsou přesvědčeni, že často pykáme za viny, které jsme si přinesli z minulých životů.

Můj obývací pokoj se pomalu plní. Když jsem se do malého bytu v bývalém hornickém městečku nastěhoval, měl jsem s sebou jen pár kousků nábytku a něco jsem dokoupil. Abych se v něm cítil útulně, jako doma, k tomu jsem potřeboval čas. Ženu, která by tu obratem ruky vykouzlila pocit domova, jsem neměl, proto jsem si mohl vypomoci jen sám.
Například květiny. Přistěhoval jsem se s darovaným ibiškem, který rád a bohatě kvetl. U mne však brzy začal chřadnout, pouštěl list za listem, až se proměnil v holé koště. Jednoho dne jsem zjistil, že dospěl do stádia klinické smrti a je jen věšákem na pavučiny.
Nedařilo se u mne ani pelargoniím, které prý vydrží téměř vše. A tak jediným živým tvorem, s nímž sdílím tyto prostory, je aloe vera. Kaktus, kterého stačí několikrát za rok zalít a jinak nechat, ať si vegetí, jak chce. Jednou překvapil tím, že vyhnal do výšky květ na dlouhé noze, od té doby vypadá stále stejně. Že nezhynul, dává světu najevo temně nazelenalou barvou.
Proto zřejmě jako pěstitel-chovatel nemám potřebné předpoklady. Přitom bych, kdyby o to šlo, někde jistě našel maturitní vysvědčení ze zemědělské školy, které hodnotí mé znalosti slovem prospěl. Ne nadarmo se však říká: Šedá (v mém případě suchá) je každá teorie, zelený strom života!
Naštěstí jsem v sobě objevil jinou vlastnost, která mi pomáhá zútulňovat skromné prostory, v nichž přebývám. Jsem sběratel! Sbírám to, co jiní pohodili, odložili ke kontejneru nebo jim jen vypadalo z kapes. A některé takto nalezené věci přináším domů a začleňuji do prostoru. Stávají se mými němými spolubydlícími. Nebo je uložím do krabice podobně, jak zpívá Jiří Suchý o „rukavicích z jelenice, který byly obě levý“.
Když se zamýšlím nad tím, jak to všechno začalo, musím zapátrat hluboko v paměti. Matně si vybavuji, že jsem kdysi skočil z kočárku sporťáku do rybníka za dudlíkem, který mi vypadl z pusy. Tehdy to byl můj majetek, o který jsem nechtěl přijít. Mimochodem docela nedávno jsem si domů z ulice přinesl nalezené šidítko. Patřilo neznámému batoleti, jež o ně však projevilo mnohem menší zájem než já. Možná mu maminka strčila do papuly další. To za mých mladých let nebylo běžné, nebylo na rozdávání.
Dudák má teď u sebe sbírku plyšáků, k nim se skvěle hodí. Plyšová zvířátka si ale nekupuji, ani je nedostávám darem. Těch se však rád ujímám a přidávám ke svým nalezencům. Zpravidla je stačí jen očistit od prachu, případně zbavit drobných nečistot a vykartáčovat. V současnosti bývají často odložené hračky v dost dobrém stavu a nevyžadují opravy nebo retuše, přišívání na­tržených uší nebo doplnění očí z knoflíků. Dřív se posílaly dál chudším dětem v příbuzenstvu nebo v baráku. Dnes žádní potřební nejsou, a i kdyby byli, bojíme se je takovým použitým zbožím urazit. Proto mnozí rodiče, když jim ratolesti dospějí, jejich hračky buď rovnou vyhodí, nebo decentně odloží na sběrné místo odpadu, kdyby náhodou někdo projevil zájem. A právě v tom okamžiku jdu okolo já.
Společnost mi doma dělají umělá zvířátka všech druhů a velikostí. Roztomilý mončičák, méďa s motýlkem okolo krku, dobromyslný čertík a maxipes Fík. Kolektiv tvoří i veverčák Pizizubka, fešácký kačer a další drobní živočichové z měkkých textilních a pěnových materiálů. Psa jsem vzal na milost přesto, že byl zřejmě plný blech a zaprášený, do pračky se však nevešel. Jenže jeho veselá mysl všechny jeho nedostatky vynahradí.
Ruku na srdce, beru vše, co se válí pohozené, i z hlubší pohnutky obohatit se. Jsem prostě shromažďovací typ, na rozdíl od člověka, jenž věci spíš ztrácí nebo se jich s úlevou zbavuje. Já se se svými nalezenci cítím být hodnotnější, významnější, můj život zdá se plnější. Asi to pramení z útlého dětství, z pocitů nedostatku a materiálního strádání, které mě podvědomě nutí bezprizorné věci sbírat a vtiskovat jim nový život. Možná, že svou malou úchylkou prorazím nový trend. I jiní nebudou chtít nakupovat nové věci, ale vdechovat starým další život. A nevyhazovat je, nýbrž předávat dál. A obdarovaní se už přestanou cítit poníženými, ale poctěnými. Uvidíme, nechte se překvapit!
Pavel Kačer