Na chalupě jsme se pustili do jarního úklidu. Topíme dřevem v kamnech a na malém sporáčku uvaříme všechno jídlo, proto míváme všude spoustu sazí a prachu. Musí se pak v sednici vysmýčit, odstraňují se pavučiny, staré harampádí ze všech koutů se dává do sběru nebo odváží do kontejneru na tříděný odpad. Je s tím dost práce, ale bez toho by pořádné jaro vlastně ani vůbec nemohlo začít, člověk by měl pocit, že má nějaký rest, že něco dost podstatného zanedbal.

Někdy mám dojem, že zdravení vyšlo z módy. Odcizujeme se navzájem, proč bychom si tedy vyměňovali pozdravy? Zejména mladí jako by dávali ostentativně najevo, že ty druhé mají „na háku“ a předstírají, že v jejich světě starší generace prostě neexistuje, pokud jí rovnou nenaznačí, že obtěžuje nebo překáží. 

Mrzí mě to. Ne proto, že mě nepozdraví někdo, s nímž obývám stejný dům, sedím na pracovišti mezi týmiž čtyřmi stěnami, tísním se v téže kabině výtahu. Pomyslím si, že ten druhý se zbytečně a nevědomky o něco ochuzuje. Jako kdyby trpěl jakousi psychickou slepotou a nedokázal vnímat zdánlivě obyčejné, ale krásné a nezbytné věci, vedle nichž žijeme. Jsem přesvědčený, že absolutním nezájmem se někteří vlastně připravují o to nejcennější, co mezi sebou máme – o pocit určité lidské sounáležitosti, k níž patří i formálně projevit jinému člověku přání být zdravý.
Chápu, že sotva se budeme v metropoli všichni zdravit na ulici, v anonymním davu, když míjíme stovky neznámých tváří. V městském autobusu nebo tramvaji, kde platí, že si k někomu přisednu, aniž bych se ho ptal, jestli je místo vedle něj volné. Ale čím menší a neformálnější skupina, tím víc vyžaduje dodržování určitých společenských pravidel.
Ve vlaku se stále ještě dovolujeme spolucestujícího, když chceme obsadit vedlejší sedadlo. Na vesnici, kde se po sousedsku „vidí druhým do talíře“, vám děti i dospělí obvykle taky popřejí „dobrý den“, i když vědí, že mezi místní nepatříte. Prostě jste jen nějaký starší pán, což k reakci úplně stačí. Rodiče to takhle své potomky dosud někde učí. Vychovávají je k respektu vůči ostatním, nejen pouze k prosazování vlastních práv a sebestřednosti.
S tím zdravením je to mezi lidmi zapeklité. Jsem motorkář, a proto vím, že my se zdravíme zvednutou rukou nebo jen pokynem hlavy. V zimě, kdy jezdí právě ti statečnější a solidárnější, to platí téměř stoprocentně. S oteplením a rostoucím provozem v jedné stopě už vám málokterý pravověrný harlejář pokyne na pozdrav. A pokud dokonce jedete na skútru, zařadil jste se rovněž pod rozlišovací schopnost většiny významnějších motorkářských skupin. Musíte náležitě pocítit, že kolegiální gesto za řídítky má svou cenu a není ho hoden jen tak leckdo, natož nějaký koloběžkář.
Ono zpravidla vždycky potěší, když si s druhým vyměníte pozdravy. Ale někdy mohou být pocity zcela opačné. Když jsem se jako kluk přestěhoval k babičce a začal chodit do nové školy, místo obvyklého „dobrý den“ musel jsem zdravit „čest práci“. Vyžadoval to učitel matematiky, který spouštěl na žáky hrůzu nejenom vyžadováním obšírných znalostí svého vyučujícího předmětu, ale i truchlivými předpověďmi o budoucnosti mladého pokolení. Pochybnosti, kterých bývá pubescent přeplněn, ještě rád poléval živou vodou. Právě díky němu jsem ztratil kuráž pokračovat ze základky na studiích a svoji další cestu nasměroval do dvouletého učňovského zařízení. Aniž jsem tušil, jako vyučený dřevorubec jsem se pak stal ceněným dělnickým kádrem, jemuž se později otevřela i prestižní vysoká škola a ještě protekčnější profese, ač můj původ ze strany obou rodičů byl naprosto buržoazní, k významnějšímu uplatnění v socialistické společnosti naprosto diskriminující.
Když jsem poprvé vyjel na Západ, to už ale „čestprácování“ skončilo na smetišti dějin, učil jsem se zdravit slovy „Grüss Gott“. Proč ne? Přesto však nepochybuji, že pánbíček přijme každý pozdrav, nejen v jeho jménu, který jde upřímně od srdce. To jen my lidé stále rozlišujeme ty správné a méně správné proklamace, hledíme na to, co se sluší, a co nikoli.
Má generace vyrostla na prostém „ahoj“. Tenhle pozdrav jsme doplňovali přátelským oslovením „vole“. Už naši otcové, a snad i dědové byli co-volové. Nenajde se jiný národ volů v Evropě i v celém světě, vznikl však spontánně a s potěšením. Ale jak víme z Formanova filmu Černý Petr, je třeba pozdrav „ahój“ náležitě správně vyslovit. Rozdíl v nedbalé a neznělé odpovědi „hoj“ může leckomu vadit. Nejenom zedníkům, jakým byl Čenda, kterým mistr dovolí zdít roh.
Pavel Kačer

Přátele si, na rozdíl od příbuzných, vybíráme. Pevná pouta, často na celý život, vznikají už od mateřské školy a na základce. Čím víc člověk nabírá rozum a zkušenosti, tím méně uzavírá nová přátelství. V pozdním věku spíš kamarády ztrácí, než získává další. 

S Lopezem jsem se poprvé potkal na Husí stezce. Já šel z lesa, on zamykal auto a na výšlap teprve vyrážel. Oslovil mě, prohodili jsme pár více méně formálních vět a rozešli se. Když jsem na něj o měsíc později narazil za stejných okolností na tomtéž místě, dali jsme se víc do řeči a nakonec si vyměnili telefonní čísla. Rok trvalo, než jsem mu na mobil zavolal a domluvili se, že příště půjdeme spolu.
Netušil jsem, že Lopez (jeho trampské jméno) se na Roverkách netoulá po značených turistických trasách, ale po nenápadných, sotva znatelných lesních pěšinkách. Díky tomu jsem v kraji, který mám slušně prošlapaný po svých i na kole, objevil jeho skrytou tvář. Podobu, kterou mu za desítky let trampování vtiskly tisíce milovníků lesních samot.
Procházeli jsme od jednoho kempu ke druhému, a přestože jsme jich navštívili celou řadu, byl to jen malý zlomek. Pod sklaními převisy se před námi objevovaly další a další. Ty malé, takzvané nouzáky, sloužily k přespání těm, co větší tábořiště našli už obsazená, nebo k nim ve tmě ani nedošli.
V Roverkách, jak oblast nazvali trampové na okraji Kokořínska a Máchova kraje, mezi Skalkou a Lhotou, tvoří Husí stezka jejich páteř. Svá útočiště před stresem a denními povinnostmi označili nejen symboly, kuchařskými a dřevorubeckými potřebami, ale také jmény. Při cestě od Skalky jsme nejprv narazili na „Lasičku“ a pokračovali dál přes „Krkavec“ a „Tisícový kámen“ a došli až k „Mrtvému dítěti“.
Lopez mě přitom zasvěcoval do trampského světa. Co ho k čundrování přivedlo a čím ho drží dodnes, sobotu co sobotu, v létě i v zimě. Není to nic menšího než svobodný duch, který Roverkám vládne. Přes naprostou svobodu však čundráci dodržují pevná pravidla, která je odlišují od nezvaných návštěvníků těchto pískovcových skal. Poznáte je už podle toho, jak se oblékají. Především ale vyznávají naprostou úctu k přírodě, v lese i kempech udržují pořádek, mezi sebou se i při prvním setkání zdraví přátelským „ahoj“!
Pod převisy člověk může jen na chvíli spočinout, strávit tu u ohně den, nebo i celkem pohodlně přenocovat. V deníku si přečte dojmy, které tu zaznamenali návštěvníci před ním, a pokud má chuť, přidá i své.
Takové, jaké do něj vepsal „Kurore“ 23. února 2019:
„Zmrzlou rukou zanechávám zde ódu chvály na toto místo. Jest překrásné, i když už jej objevili zahrádkáři, co kácí zelené smrky blízko campu nebo nechávají pytlíky od čaje viset na stromech...“
Dnes na Roverkách naleznete klid, závětří, úkryt před nepohodou s vůní borovic, pro všechny pocestné otevřenou náruč. Povídačky o tom, jak vandráky naháněli příslušníci VB a milicionáři, patří už jen k dávné historii. I snahy dnešních úřadů vystrnadit roverské patrioty z lesů už také dostaly nostalgickou patinu.
Svět trampů žije dál. V současnosti ho neohrožují zákazy, závory a ploty, nebo uniformovaní strážci zákona s pendreky. Azyl zde stále hledají ti, kteří si chtějí od zběsilého životního tempa, pohodlí a technologií aspoň na chvíli odpočinout. Možná jich dnes napočítáte míň než v dobách perzekuce, ale pořád přicházejí staří i mladí strávit zde ty nejkrásnější životní chvilky.
Lopezi, díky!
Pavel Kačer

Po dlouhé a tuhé zimě se člověk už nemůže dočkat jarního sluníčka. Každý náznak ho potěší a připomene, že i ta nejhorší mizérie, ať už jde o počasí, nebo životní trampoty, bude mít jednou svůj konec. Ale na příjemnou změnu nečekáme jen my – lidé, ale celá příroda.

Měl bych se cítit mizerně. Jako oběť. Jako obžaloba nefungujícího sociálního systému, jako ztělesněný imperativ nefunkčního zdravotnictví a parazitického farmaceutického průmyslu, jako zbytečný a někam stranou odložený člověk, který má tiše dožívat své dny. Ale já jsem se nikdy neměl lépe než teď, ve věku, kdy jsem zapadl do společenské kategorie senior.

S věkem přichází moudrost, prý. Jan Werich to zpochybňoval, tvrdil, že z mladých oslů se stávají staří oslové. Ono se nic neděje automaticky, bez jistého úsilí. I na zkušenostech, které jsme životem posbírali, bývá cenné jen to, že jsme si z nich vzali ponaučení (pokud vůbec).

Sám na sobě pozoruji, jak se léty měním. Mozek funguje hůř. V mládí jsem občas zapomínal, teď mívám obrovská „okna“ jak z Paláce kultury. I jazýček se mění, chutná mi prostě jinak, jen odpor k mléčné polévce ze školní jídelny zůstal. I oči vidí odlišně. Mou oblíbenou barvou byla zelená. Tu později vystřídala modrá. A nyní, zřejmě z bujnosti stáří, jsem si oblíbil jasně červenou. Rudá je teď má, i když si nemyslím, že by to mělo co do činění s politickým názorem.
Se srdcem to bývá ošidnější. Starce přitahuje mládí, o tom už padlo bezpočet důkazů a bylo sepsáno mnoho uměleckých děl. Těm, co na to mají, vlivní politici, proslulí umělci a četní zbohatlíci, se druhá míza projevuje ve vztahových záležitostech. Mnohý pozná, že manželka po jeho boku nepatřičně zestárla, a k jeho image se sluší pořídit si mladší model. Do druhého, třetího sňatku se ženou s tím, že konečně zplodí potomka, jenž jim bude hoden.
Ale abych byl genderově vyvážený, také v opačném pohlaví se po čtyřicítce přihlásí touha doplnit šatník o „zajíce“. Pravda, zpravidla v trochu menší míře, než jsme zvyklí vídat u mužů. Ale pak to stojí za to a známe případy slavných žen, které končí tragicky, ať už doslova, nebo jen finančně.
Vědom si těchto, řekl bych hormonálních, nástrah, zakázal jsem si jít zlatou střední cestou a ohlížet se po mladicích, natož si s nimi začínat. Avšak hormony v člověku pracují, ať si to přeje, či ne, a je třeba je „opít rohlíkem“, čili odkanalizovat vhodným směrem. Tak aby neškodily, nepřinášely další strasti a nenavyšovaly životní náklady nad únosnou mez. Nejlépe je šikovně realizovat heslo: Kdo si hraje, nezlobí!
A jsme u hraček pro dospělé, bez nichž by naše žití ztratilo šťávu, zešedlo a zvadlo, změnilo se v pouhé přežívání. Každý má nějakou, i když to tak nemusí mít pojmenované, často si hraje neuvědoměle. Mám na mysli to, co člověku přináší radost, uspokojení a naplňuje ho činností.
Mně se po šedesátce probudila náklonnost k motocyklům, lépe řečeno, ke skútrům. Ten cit ležel ukrytý v mé duši už dříve, ale prodral se na světlo až v pozdním věku, avšak o to silněji. Nebojím se použít slova láska, která mě k nim poutá. Je tak silná, že mi jeden nestačí. Cítím se nejlépe, když jsem jimi obklopen. Proto jich mám pět, abych je mohl pravidelně střídat a v jízdě žádného nezanedbávat. I jako lidské bytosti, zvířata a rostliny, i motocykly mají svůj nezaměnitelný charakter, kouzlo, duši. A když se vytvoří pouto mezi duší člověka a stroje, může být stejně pevné a žhavé jako mezi milenci.
Když je milujete, každá zmínka o nich vás potěší. Každý pohled a dotyk rozpálí, vůně spáleného benzinu omání. Ale nejkrásnější je sama jízda, kterou bych přirovnal k milostnému spojení dvou jedinců. Toužíte po něm, když nejste spolu, naplňuje vás nejvznešenějšími představami, když o něm sníte.
Nedivte se, že člověk kvůli stroji někdy ztratí hlavu. Dělá kousky, které ostatním připadají ztřeštěné a nepochopitelné. U mě se to projevuje nerespektováním ročního období. Zima zkrátka jedné stopě nepřeje, a proto většina motorkářů pověsí helmu a kombinézu na hřebík a čeká za volantem na novou sezonu. Já to nedokážu.
Jezdím každý den a ani teploty hluboko pod nulou mě nezastaví. Ani necítíte, že vám mrznou ruce, nohy, trup a z nosu kape. Jen někdy máte strach, že nedojedete, protože při sněhu a ledu se prostě na skútru cestovat nedá. Ale když upadnete, musíte vstát a pokračovat.
Prostě staré lásky! Nebývají o nic menší než ty mladické. Řeknete si pak: Srdce mi ještě slouží, jen ta hlava, ta už prostě nefunguje! Ale co s tím naděláte?
Pavel Kačer

Na Vánoce se těší jen děti, co věří na Ježíška. Dospělí jen rádi nostalgicky vzpomínají, jaké to bylo tenkrát. Naše paměť má tu úžasnou vlastnost, že dokáže z hlubin času vylovit pouze hezké vzpomínky. Ošklivé zážitky mysl potlačí do nevědomí. Kdo to neumí, komu to nejde automaticky, musí se naučit techniky, s nimiž to jde ráz na ráz.

Nikdy nezapomenu na vánoční svátky před půlstoletím, kdy vrcholila zlatá šedesátá léta a pod povrchem kvasily nastávající společenské změny. Na přelomu roku 1967/68 jsem byl (ne)řádným příslušníkem Lesnického odborného učiliště v Lomnici nad Popelkou. Duši jsem měl rozervanou romantickou láskou k jisté slečně Nadě, která mi však nedala sebemenší naději, že mé city opětuje. Dodnes její obraz nosím v srdci a dal bych nevímco za to, abych ji mohl potkat, dotknout se její ruky, pohlédnout jí do tváře, byť o padesát let starší, a trochu si poklábosit o životě, dětech a vnoučatech, no a taky o snech, jimž, jak už to bývá, není dopřáno naplnění.

Svátky se přiblížily a já tušil, že mé pololetní vysvědčení dopadne nad očekávání špatně. Ani ne kvůli výuce nebo praktickým dřevorubeckým cvičením, ty jsem ještě jakž takž zvládal, ale téměř jsem propadal z mravů. Poprvé a naposledy jsem pak i dostal trojku z chování. Na vánoční prázdniny jsem se proto moc netěšil. Navíc ještě před odjezdem domů jsem od vychovatele dostal dost neobvyklý úkol.

Ale abych nepředbíhal událostem. Sníženou známku z mravů o dva stupně jsem si vykoledoval tím, že jsem spoluučni přerazil nos pěstí. Napadený skončil v nemocnici, a jak mi bylo sděleno, jeho nosní kost praskla podél, a ještě do strany. Tenkrát jsem byl drsný chlápek, neboť jen tak jsem mohl obstát v kolektivu dospívajících mužů, kteří se měli celý život ohánět pilou a sekerou v československých státních lesích. Před nástupem na vánoční prázdniny mi proto bylo uloženo, abych vyhledal rodiče zraněného učně a přihlásil se k tomu, co jsem mu udělal. Pamatuji se, jak jsem s malou dušičkou zazvonil u dveří domku v Dlouhé Třebové a čekal, co se bude dít. Otevřela postarší paní, jak se ukázalo, maminka postižené osoby. Venku byla zima, pozvala mě tedy dovnitř, a tam jsem se představil: „Jsem ten, co vašemu klukovi rozbil, s prominutím, frňák,“ řekl jsem, ale lezlo to ze mě jako z chlupaté deky. Avšak rodičovská reakce přišla naprosto nečekaná, až šokující: „No já vím, jakej je ten náš hoch grázl! Tak si pěkně odložte a dejte si po cestě něco k snědku,“ vybídla mě matka a už mě podstrojovala vánočku, vánoční cukroví a nalévala horký čaj. Já jí za to vděčně vykládal, jak to chodilo u nás v učení a že ten její chlapec zas takový grázl není, ať nemá zbytečné obavy. Na zpáteční cestě vlakem jsem měl nádherný pocit z překonaného strachu, splněného úkolu a slibu, že příště už nikoho neuhodím. Co jsem si slíbil, to jsem i dodržel.

Říkám si, co to bylo tehdy za člověka, který mlátil kolem sebe, neměl ani tolik sebevědomí, aby se přihlásil na střední školu a zrzavou palici měl plnou hloupostí? Snažím se na to přijít. Vím ale jedno: Před půlstoletím jsem si, jak se říká, sáhl až na samé dno, a právě o Vánocích v Dlouhé Třebové se od něj odrazil. O pět let později jsem už na Karlově univerzitě skládal zkoušky i na výbornou a chlubil se prospěchovým stipendiem.
Láska k lesu mi zůstala. A také zkušenost, že vše se děje tak, jak má. A že vlastně nic není ani dobré, ani špatné. Záleží jen na mně, na mém pravém já.

Pavel Kačer

Už se vám také stalo, že jste se ve společnosti cítili trapně, nepatřičně, prostě mimo mísu? Nemyslím tím situaci, kdy na sebe nechtěně upoutáte cizí pozornost a přede všemi se zesměšníte. Tentokrát bych však chtěl popsat pocit, kdy se stydíte za jiného nebo za ostatní.

Abych dlouho nechodil kolem horké kaše, uvedu rovnou, že mířím do vlastního hnízda, mezi kolegy novináře. Patřím k nim už několik desetiletí, mám mezi nimi řadu známých a kamarádů, s mnoha se rád vidím při každé příležitosti. Za ten dlouhý čas jsem se vypracoval ze snaživého eléva přes samostatného redaktora až k seniorskému statutu píšícího důchodce. Zatímco dříve jsem býval obklopen starými „novinářskými psy“, postupně jsem vnímal, jak se jejich věk snižuje, zatímco já zestárl. To bylo v pořádku, protože jsem přestával být pronásledován pocitem profesionální nedostatečnosti a přílišného respektu vůči těm, kteří měli za redakčním stolem odslouženo mnohem víc. Dokonce jsem někdy pocítil, že bych se o své zkušenosti mohl rozdělit, kdyby o to však někdo stál. No, zatím nestál. Ani jedna z mých, už dávno dospělých dcer, které si, chválabohu, vybraly zcela odlišnou profesní kariéru, natož pak někdo z branže, z těch přicházejících mladých a perspektivních...
Pochopitelně se neměnily jen tváře (stále mladší), ale revolucí prošly technologie a samotná náplň novinářské práce. Deníkům a časopisům přibylo stránek, psací stroje skončily ve starém železe a místo nich ovládly redakce počítače. Kdo chtěl zůstat u novinářského řemesla, musel se s nimi mezi jedním a druhým vydáním, tedy za pochodu, naučit komunikovat. Staly se základním výrobním nástrojem, možná méně poetickým, zato však přinášející mnohonásobně větší možnosti a výkon.
Mám určité podezření, že na odborných školách, které vychovávají budoucí „mistry pera“, dávají příliš velký důraz právě na technickou stránku věci. A zapomínají na neméně důležité znalosti, jejichž osvojení odlišuje grafomana od skutečného tvůrce pozornost si zasluhujících textů.
Rozhodně nemám v úmyslu poučovat, školit a vyvyšovat se, jen připomenu, že sama esence naší práce spočívá v jasně vyjádřeném, pravdivém pohledu na život, na děje, které se odehrávají pod slupkou banální skutečnosti. Avšak obávám se, že pronikavý pohled se někam vytrácí a přibývá přežvykování starých faktů a otřepaných myšlenek. Jistě, digitální technologie to snadno umožňují a tlak na vyšší efektivitu práce v redakci to přímo vyžaduje.
Abych se ale vrátil na začátek k těm trapným pocitům. Jsem na tiskové konferenci. Člověk, který ji svolal, jako správný „jarmareční trhovec“ nabízí a vychvaluje své zboží. Myšlenky, projekty, výrobky, na tom nezáleží. Domluví a sálem se ozve potlesk. Stává se už na těchto akcích pravidlem. Měl bych se přidat, ale nejde mi to. V obchodě, kde si koupím nové boty nebo televizor, taky prodejci netleskám, že mi doporučil dobrou značku.
Tak jen trapně sedím a snažím se neslyšet, jak novinářští kolegové nadšeně aplaudují. Proč se nepřidám? Egon Ervín Kisch by taky nepohnul brvou. Média si nemají plést úlohy. Tisková konference není představení v divadle, kde diváci odměňují účinkující herce „oponami“. Jenže doba možná dnes žádá, aby potlesk vyplnil mezeru neprofesionality a nedostatku vlastního myšlení. Pak bude snadné nahradit živého redaktora tleskajícím, píšícím robotem.
Pavel Kačer

Aktuální vydání v PDF

Červenec 2019

Otevřít PDF | Prosperita | Fresh Time

Newsletter

Zaregistrujte se do našeho newsletteru a dostávejte nejnovější vydání Madam Business emailem. Na základě registrace navíc můžete využít 20 % slevu na první inzerci v Madam Business.

Registrací souhlasíte s Podmínkami zasílání a použití služby.

 

Hlavní partneři:

cesky_porcelan_75_124 manner84_84

Partneři:

logo-eternity_web_119 jaja_logo2_108design4net_119_119 nadeje_logo88_88 2018 yourchance rgb color120
americka kosmetika paulas choice komora mody 83 excellentni zena logo smart press logo mleko vas zdravi

Tip Grady

122950Jak náš duševní stav ovlivňuje naše fyzické zdraví? Co se nám tělo snaží sdělit, když nás bolí hlava nebo záda, trápí nás infekce a další potíže? Proč se cítíme nemocní, i když lékařské vyšetření žádnou nemoc neodhalilo? Proč se zdravotní problémy stále vrací, přestože žijeme zdravě? Objevte tajemství psychosomatiky!

Zkušená terapeutka vám ve své knize odhalí, že za našimi fyzickými potížemi často stojí negativní emoce, přehnané nároky na sebe, rodinné a pracovní problémy, stres a další trápení, která si mnohdy ani neuvědomujeme. S její pomocí odkryjete příčiny svých potíží a naučíte se řešit problémy prostřednictvím práce s vlastním já, s potlačenými obavami, starostmi apod.

 

Instagram

Navštivte také

iprosperita RGB freshtimecz RGB