Starší lidé jsou prý zkostnatělí, žijí minulostí a nechtějí, jak se říká, kráčet s dobou. Ustrnuli ve svém světě, který skončil před desítkami let, a nové věci je nezajímají.  Jistě na tom bude mnoho pravdy. Sám na sobě pozoruji, že novoty mi moc nevoní. Moudrost zralého věku, domnívám se, spočívá v tom, že člověk neskáče na každou módní vlnku, o které jsou ostatní přesvědčeni, že se bez ní neobejdou. Člověk v letech možná ztrácí krátkodobou paměť, ale moc dobře ví, jak to chodilo tenkrát. A získává možnost srovnání. 

„My jsme to dělávali jinak,“ bručí si pod vousy a myslí tím dobu, kdy se učil kamarádství, vyhrávat a prohrávat, kouřit nebo správně líbat. A když nelehké lekce života jakž takž zvládl, měl by je na stará kolena měnit? To tedy ne!

Jenže Zeměkoule je kulatá a leccos nového bývá jen přestrojené, po určité době se prostě vrací zpět. Dávné věci znovu přicházejí do módy a ženy vytahují ze šatníku garderobu, jež po dvě generace odpočívala a čekala na svou druhou příležitost. Nechci však hovořit o starých sukních, halenkách a kloboucích...

Mám na mysli zvyky, způsoby uvažování a přebývání. Vemte si třeba starý sporák, v němž tak rád zatápím. Nepotřebuje ani elektřinu ani plyn, natož naftu, stačí mu suché klacky z lesa, a zanechává za sebou jen sotva znatelnou uhlíkovou stopu. Měl už dávno skončit na skládce jako nepotřebné haraburdí, ale topí, hřeje, peče dál.
Voda z potůčku nám dobře poslouží nejen k zavlažení zahrádky, ale i k běžné hygieně. Nakonec proč se stále sprchovat, když stačí jednou za čas opláchnout tělo studenou vodou. Lékařská věda to opět doporučuje.

Ano, ne každý se z toho raduje. Zapláčí ve vodárnách a kanalizacích, neboť se jim sníží odběry. Smutní budou i výrobci elektrických spotřebičů pro domácnost, když přijdou o zakázku. Zkrátka, co může být pro někoho božím požehnáním, pro jiného sedm morových ran.

Na výlety vyrážím nejraději pěšky. Nic to nestojí, organizmus se posílí, duch povzbudí. A zdroje, jinak spáleny v motoru (kdybych například použil automobil), zůstanou nedotčeny. Našinec, který putuje krajem po svých, navíc dostává šanci potkat se s bližním stejné krevní skupiny.

Nedávno jsem prožil takové setkání. Dal se se mnou do řeči postarší muž, z něhož se posléze vyklubal tramp. Mohykán důchodového věku mne vzal na výšlap do skal. A stálo to za to! S Lopezem jsem prošel kus přírody a jenom díky němu objevil pár zastrčených trampských osad, kde se zastavil čas. Pod skalním převisem, na udusané hlíně a nadrobené kůře tu tráví víkendy a prázdniny ti, jimž se vzduch moderní civilizace nedýchá dobře. V tichu lesa, ve stínu skal, vzdáleni dotěrného hluku nacházejí svou dávku ozonu, vzácného klidu a slastného nepohodlí.

Někdo baží po luxusu a hýčkání, jinému je třeba opaku. Těch druhých bytostí bývá drtivá menšina, ale přežívají. Ani socializmus, ani současný kapitalizmus jim nedokázal přeformátovat jejich duši, která ze všeho nejvíc touží po svobodě pohybu a volném nebi nad hlavou. Dochovali se, nenápadně se rodí jejich nové potomstvo, drží se dál jako určitý životní názor.
A kam půjde většina? Někteří si už začínají uvědomovat, že cesta stále větší spotřeby nevede tím nejsprávnějším směrem. Chápou, že „in“ neznamená konzumovat víc a žít stále nákladněji. Východiskem zřejmě nebude ani návrat k prvobytně pospolné společnosti. Ale obrat k přírodě, k jednoduchosti a přirozenosti zcela určitě!

Pavel Kačer

Všimli jste si, že Čechy nerozděluje pouze pohlaví a politika? Dělí se rovněž na ty, co mají na těle vytetovanou nějakou ozdobu, a na ostatní, jejichž kůže zůstala bez ní. Někdy nabývám dojmu, že první, takto zkrášlená skupina, převažuje. Ale mohu se mýlit, protože mě tato nenechává klidným, ba dokonce mě dráždí. Na druhou stranu žijí mezi námi i tací, co mají tetování na méně viditelném místě a nevystavují ho na odiv, takže může být i veřejností nepovšimnuto.

Nevím, čím je tento úkaz vyvolán. Tedy skutečnost, že když ženy přestávají randit, s nadsázkou, samo sebou, myslím tím ženy kolem šedesátky, uchylují se často do zahrady. Ke kytkám, keřům, zelenině, jahodovým potěšením, voňavým bylinkám. Možná proto, že priority se mění, a my se na truc světu rozhodujeme věnovat se více samy sobě, nepádit s davem v tlaku na výkon, přestáváme se snažit být ředitelkami zeměkoule. Těžko říci, jak to doopravdy je, ale něco na tom asi něco bude.
Proč i mně učarovala vůně zeminy, proč každé ráno zvědavé nahlížím na ten či onen záhon, zda tam klíčí něco ze zasetého bohatství, zda nabrala na objemu další cuketa nebo jestli nejdou ředkvičky už do květu. I tak těžko přicházím na odpovědi otázkám, proč se raději shýbám za nedýchatelného parna k plevelu, místo abych se chladila na koupališti a dávala prostor nicnedělání.
Místo toho s chutí do noci zalévám, přivoním tu a tam k pivoňkám, růžím nebo floxům. Posbírám jahody, zobnu muchovníku, počíhám si na první maliny. Pravda, mohla bych brouzdat po výstavách, přemítat nad životem a smrtí v knihovně a popouštět uzdu humoru v divadlech plných komedií. Slušelo by mi navštěvovat kurz angličtiny a ruštiny, pochopit místo logiky v matematice. Měla bych vysedávat s odrostlými spolužačkami z fakulty po cukrárnách a hodnotit kvalitu kremrolí a indiánků, nebo založit ve stínu dětí další firmu. Namísto toho sahám po motyčce a hrabičkách a vykřikuji v divém reji mezi vzešlým koprem a libečkem, jak je úžasné bořit se do hlíny a krmit přebytky kompost. Lebedím si mezi ztepilými kmínky rajčat a plánuji, jakou odrůdu rybízu ještě dosadím. Asi je to osud nás některých, když potomstvo začne žít vlastním stylem. Potřeba ujistit se, že růst může i něco absolutně jiného, tedy třeba hrušky nebo
mrkev. Touha, zakořeněná v ženské duši. Tvořit, být stále užitečná.
Večer uléhám s plánkem toho, co mne čeká další den a těším se na ty činnosti prováděné v nejhorším tričku z mého šatníku jako dítě na nanuka. Listuji v bibli moderní doby Zelenina z ekozahrady od Jaroslava a Lady Svobodových, čtu a zkoumám jejich zkušenosti a dobře míněné rady. Polemizuji a nechávám se inspirovat. Ve snu mi pak zdá o kupkách slámy, shánění mulče, a děsím se toho, až se bude hnůj platit zlatem. Přemítám, jak dospět k tomu, aby mi rostla perila křovitá bez problémů nebo jak naučit ostatní členy domácnosti pojídat k snídani pampelišky či krajkové listy kadeřávku.
Netuším, zda je to v mém případě nový vztah k přírodě tahleta touha po pěstitelských úspěších, nebo snaha se něčemu dalšímu věnovat a vidět výsledek. Nebo že bych podlehla trendu zdravé výživy, který nás oslovuje čím dál tím více, čím častěji odmítáme užívat zbytečné medikamenty zmateni fenoménem strachu v podobě marketingových nástrojů farmacie a medicíny? Tak to asi není. Bude to spíše podvědomá snaha o nový druh adrenalinu, který člověka cholerického naplňuje a dává mu další životní směr. Touha experimentovat a ještě mít co jíst. To je asi ta podstata onoho krásna, které hledáme. Není to úchylka, je to radost.
V Květinové kuchařce od Jany Vlkové k tomu všemu snažení sbírám informace, čím zdobit chlebíčky, poháry, dortíky. Pojídat květiny je módní, zázračné a užitečné. Organizmus žen v mém věku prahne po enzymech, tak sedmikrásky, šup do salátu!
Ze zahrady vracívám se za tmy unavená, protože toho potřebuji stihnout každý den víc a víc, ale svěží v mysli. Když si popovídám s jiřinami a měsíčkem lékařským, zapomínám na křivdy businessu, jež v tom cirkusovém dobrodružství pokládají mnohý nápad na lopatky. V zahradě každý den jiné nacházím průvan mířící do stereotypních myšlenek, laskám se s ním a jeho účinkům dávám za pravdu.
A zjistila jsem ještě jednu věc: na zahradě se nespěchá. Tam se dělá, přihlíží a vytváří. A když se to naučíme, poznáme ráj na zemi.

Eva Brixi

Nevím, proč jsem se narodil jako suchozemec, v zemi, odkud je k nejbližšímu moři tak hrozně daleko. Vodní živly mě totiž lákaly odmalička. Vzpomínám na první setkání s nimi, když mi bylo sotva devět let. Vyrazili jsme na výlet na motorce. Byl jsem přivázaný koženým páskem ke strýčkovi, to aby mě cestou neztratil. Dorazili jsme po slabé hodince jízdy k Velkému Dářku a já, ohromen tím úžasným pohledem, jsem ze sebe vydal slova nesmírného údivu: „Strejdo, moře!“

Nakonec po letech jsem se dostal i k opravdickému moři. U Baltu jsme si chtěli užít radostí léta s celou rodinou, ale i v červenci tam na severu bylo sotva 18 stupňů a nepřestával vanout svěží vítr. Oteplení jsme se za dva týdny nedočkali, ale každodenního koupání jsme si přesto dopřávali co hrdlo a jiné údy ráčily. Se zatnutými zuby, pochopitelně, aby nejektaly. Když už jsme tady, tak to přeci nevzdáme!
Sotva se otevřela hranice na západě, táhlo mě to zase k moři jako k magnetu. V Holandsku jsem se rovněž nenechal odradit zimou a jako jediný z výpravy se na pobřeží odstrojil a pak hrdinně pral s chladnými vlnami. Tam jsem poprvé pochopil, co to znamená příliv. Sebral mi pár osobních věcí, které jsem odložil, podle mého názoru, v bezpečné vzdálenosti od vody. Přepočítal jsem se.
Nemůžu zapřít, že jsem se narodil ve vodním znamení a taky příjmením jsem odkázán na mokrý živel. Ještě jsem neuměl plavat, když jsem poznával rozkoše blízkého potoka. A málem se utopil, protože mě sebral silný proud a unášel do hlubiny. Chuť k vodě mi to nevzalo, aspoň jsem brzy zvládl základní plavecký způsob zvaný prsa. A s ním si vlastně vystačím dodnes. Rozhodně tedy nejsem přeborník v rychloplavbě.
Styl plavání, jak jsem naznačil, není moje silná stránka. Ale o co víc se mi v životě nedostává nejen v této disciplíně správné techniky, o to víc jsem tento hendikep nahrazoval nasazením. Jsem srdcař, který se překážek neleká. To jsem si vždy kladl na paměť, když skončila zima a slunce začínalo prohřívat hladiny řek a rybníků. Nedivte se, že jsem chtěl být po dlouhém abstinování už zase ve vodě.
Zahájit plaveckou sezonu jsem se snažil co nejdřív. Když jsme ještě neměli globální oteplování, bývalo často hrdinstvím ponořit se do vln před letními prázdninami. Pro mě však byl květen měsíc, kdy jsem měl venkovní vodní plochy víceméně jen pro sebe. Pokud jsem se musel s někým dělit, pak to byli obvykle jen pejskaři, respektive jejich mazlíčci, jimž také chladná voda nevadila, ba dělala jim potěšení. Jak se však naše planeta zahřívala, stal se vhodným měsícem k vodním sportům i duben. Nejprv spíš jeho závěr, ale postupně jsem začínal s plaváním dřív a dřív. Po letech stála přede mnou další velká výzva – březen. Už nevím, ve kterém roce jsem se koupal v úštěckém jezeře Chmelař na Velikonoce, ale mám na to dva svědky. Ne samo sebou plavce, jen oblečený doprovod.
V letošním roce už mám první namáčení dávno za sebou. Březen byl studený, musel jsem počkat do druhé poloviny následujícího měsíce. Ale odměnou mi byla voda v lesním oprámu, která mi po chvíli plavání přišla teplá jako kafe. Zase jsem byl ve svém živlu!
Kupodivu nejkrutější podmínky jsem okusil na portugalském pobřeží. Rozpařený z horkého jižního slunce jsem vlétl do azuru Atlantského oceánu. Ale jak rychle jsem se do něj ponořil, tak rychle jsem z něj zase vyběhl ven. Já, téměř otužilec, jsem byl pokořen na nečekaném místě. Navlékl si triko a kalhoty a dumal nad záhadami chladných mořských proudů.
Jsem si jistý, že voda přináší člověku potěšení a očišťuje ho zvenčí i zevnitř. Asi jako oheň. Zároveň je i lék. Bolest zad, které jsem se týdny nemohl zbavit, během minutky uplavala!
Pavel Kačer

Vzpomínáte na Velikonoce z dob našeho dětství? Tehdy se ještě na venkově udržovaly staré zvyky, které vyvrcholily pondělní pomlázkou. Ani vládnoucí komunistická strana se neodvážila tyhle oblíbené svátky zrušit. Jenom se z nich snažila odstranit zpátečnický církevní charakter. Slavilo se nikoli zmrtvýchvstání ukřižovaného Krista, ale příchod jara. Jako kluk jsem chodil od domu k domu koledovat s pomlázkou, kterou jsem si sám upletl, pokrokově, z umělohmotné bužírky. Vysloužil jsem si malovaná vařená vajíčka, později i skleničku něčeho ostřejšího. Vzpomínky jsou to milé, už proto, že od jistého věku jsem pochopil, že je lépe přenechat pomlázku mladším. A více méně z povzdálí jsem sledoval, jak lidové zvyky postupně upadají a zvrhávají se v oslavu alkoholu a přejídání.

Líbí se mi, že původní tradice, zejména na moravském venkově, ještě nevymřela. Mnozí lidé tam stále žijí podle liturgického kalendáře. Dodržují dlouhý půst a v domácnosti udržují slovanské rituály, nezanedbávají ani domácí zvířectvo, zahradu a uctívají probouzející se přírodu. V době, kdy se miliardy lidí dívají na stejnou televizi, pracují se stejným počítačem a komunikují se stejným mobilním telefonem, je dobré znát vlastní kořeny. Vědět, v čem se lišíme od sousedů, a co nás spojuje.
Křesťanské Velikonoce, jak je dnes vnímáme, však navazují na ještě starší pohanské obřady. Některé zvyky jsou jimi stále poznamenány. Mám na mysli zejména prohánění děvčat a jejich výplatu březovými pruty, na Moravě a Slovensku polévání studenou vodou. Ženy je vítají, protože vyšlehání pomlázkou a ledová koupel odnepaměti omlazuje. A ony chtějí být věčně mladé, krásné a plodné.
Ano, ani církev svatá ani komunistická internacionála nemohly vykořenit velikonoční tradice, které se na našem území dodržují už tisíce let. Ale co se nepodařilo prelátům a soudruhům, může teď dokázat politická korektnost. Už jsem slyšel, že mlátit příslušnice slabého pohlaví březovou pomlázkou je výrazem mužské nadřazenosti, a proto v Evropské unii vysloveně nevhodné. Zvedají se hlasy, že tento hrubý pohanský zvyk může působit ženám bolest, byť jen symbolicky, a nepatří do moderní společnosti, v níž se vyznává genderová rovnoprávnost. A co teprve, až to dojde Američankám, které se angažují v kampani #MeeToo! Pak se Česká republika rázem octne na černé listině zemí, kde se oficiálně podporuje ponižování žen. Co je pak ale nevinná velikonoční pomlázka proti pálení čarodějnic o Filipojakubské noci? Tady si naváděním k rituálním obětem opravdu koledujeme o velký malér. Dějiny by se neměly opakovat. Nepomohou nám ani trapné výmluvy, že po vítězném únoru 1948 už nepálíme osoby posedlé ďáblem, ale pouze rozněcujeme mírové ohně.
Ač se dostávají přežívající pohanské zvyky mlácení a upalování do nemilosti, pro mě jsou odrazem života předků. A dokud ještě nemáme uzákoněnu vymahatelnou právní normu, která je zakazuje, chci se jich aktivně účastnit. Možná mám letos poslední příležitost a rozhodně ji nehodlám promarnit. Na velikonoční koledu jsem vyrazil s vlastnoručně spletenou pomlázkou, i když měla k dokonalosti daleko. A na pálení čarodějnic jsem už postavil hranici suchého dříví, která je vidět na hony daleko. Jen ty opotřebované pneumatiky, které jsme jako kluci kouleli do ohně, nechám na pokoji. I tak bude hořet jasným plamenem a spálí všechno na troud.
Abyste mi rozuměli: Nejsem násilník a nemám rád, když lidé, zvířata nebo příroda trpí. Přeji si, abychom žili všichni společně na této planetě šťastně, a nikoli jen na úkor druhého. Ale někdy se člověk postaví na zadní, když cítí, že se děje něco nesmyslného. Že se zabíjí něco živého, v tomto případě neškodné lidové zvyklosti, a podsouvá něco nepřirozeného, umělého, hloupého. A to si myslím, že hrozí.

Pavel Kačer

Letošní zimy už vidíme jen ocas. Jistě s potěšením, vždyť nám dala co proto. Ne, že by nás potýrala krutými mrazy, závějemi sněhu a uhelnými prázdninami jako za starých časů, ale přesto se nám dostala pod kůži. Přišla totiž s obzvláště nepříjemnými souputníky – nemocemi.

V jistém věku začne člověk vzdorovat novinkám. Chce mít všechno tak, jak bývalo kdysi. Nejlépe se cítí ve světě, do něhož se zrodil, v němž vyrůstal, kde si budoval vztah k lidem, věcem, událostem, jimiž byl obklopen. 

Pro současné seniory představují tu elementární etapu života slavná šedesátá léta. Tam jim bývalo nejlíp, ač tehdy to tak nemuseli chápat. To poznání přišlo až později, kdy už se hrálo podle jiných not a na návrat nebylo pomyšlení, jako tomu bývá vždycky. 
Šedesátá léta utekla jak voda v potoce. Co se zdálo být tehdy samozřejmé a neměnné, zmizelo navždy v zapomnění, ztratilo hodnotu, prostě vyčichlo. Skrylo se pod hromadu toho, co přináší každý nový den. Zůstávají jen stále méně zřetelné stopy minulých časů, tváře lidí na starých fotografiích, kteří už nežijí nebo se změnili k nepoznání. Filmy pro pamětníky, vyvolávající nostalgii, když na chvíli vyplní velkou televizní obrazovku. Gramofonové desky, které šelestí, pokud se snaží zprostředkovat povědomé tóny tehdy oblíbených melodií a hlasy tehdy populárních zpěváků.
Každý člověk potřebuje nějakou jistotu, na níž může stavět, odvíjet od ní nové příběhy, odmotávat svůj osud. Nepochybuji o tom, že Archimédés ze Syracus tuto potřebu vyjádřil slovy: „Dejte mi pevný bod ve vesmíru a pohnu Zeměkoulí!“
Do minulosti se můžeme vracet ve vzpomínkách. Navštěvovat krajinu dětství, i když už vypadá poněkud jinak, vyhledávat lidi, s nimiž jsme ji obývali, přestože rovněž vypadají jinak. Ale ať jsou ty návraty sebečastější a sebedelší, dnešek vás stejně dostihne a pohltí. Bránit se mu je stejně pošetilé jako vyčerpávající. Někdo to vzdá hned, jiný později. 
Říká se, že mladý zůstane ten, kdo dokáže čelit novým výzvám. Proto odmítání změn neklamně znamená, že už patříme do starého železa. Věk se nehlásí degenerativními změnami orgánů, nedostatečnými funkcemi organizmu, výpadky krátkodobé paměti, takzvanými „okny“, ale naskočí v hlavě jako film. 
Jak snadno a rychle zestárnout? Naordinujete si nějakou chronickou nemoc. Nejprve jako představu, co vás už brzy čeká a nemine. Nemusíte na ni čekat dlouho, ohlásí se spolehlivě. První příznaky je třeba vzít s náležitou vážností a nic nezanedbat. Pomoc už čeká. Obvodní lékař vás rád přivítá a potvrdí novou diagnózu, která se hodí k pokročilému datu narození. A pacient je na světě. 
Polykáte po ránu hrst prášků, místo procházky se vymluvíte na počasí nebo prostě na stáří, a začnete dumat, kdy bude vhodné přesídlit se do domu seniorů se stálou ošetřovatelskou péčí. S radostí zjistíte, že okolí vás pak přijme s otevřenou náručí. Jsou lidé, kteří se jen třesou, aby se mohli o někoho nemohoucího starat. Že to s vámi ještě není tak zlé? Ale prosím vás, šetřete se a nechte 
se hýčkat! 
Dřív se ze starých rodičů stávali výměnkáři. Jejich ambicí bylo nepřekážet mladým, naopak jim podle svých sil co nejvíc pomáhat s dětmi, v hospodářství, být aspoň trochu ku prospěchu. 
Moderní doba zatočila s výměnkem. Stvořila pečovatelské domy pro seniory. Tam se můžete naplno věnovat svým zdravotním potížím, bilancovat uplynulý život a nechat se zahrnovat dokonalou péčí. Práce na sobě a pro sebe tam není vhodná a potlačuje se, o vše se postarají profesionálové. Vy si můžete v pohodě vyměňovat pocity s těmi, kteří jsou na tom stejně, se spolubydlícími. No řekněte, není to dokonalé?!
Pavel Kačer

 

Populární herec Jaroslav Dušek tvrdí, že není žádný důvod, abychom byli nemocní. Naše tělo i mysl jsou naprogramovány tak, aby dokonale fungovaly. Pokud dojde k nějaké „poruše“, způsobili jsme si ji sami. Místo, abychom v takovém případě jednoduše probudili jejich spící inteligenci, tedy obrátili se k vnitřnímu zdroji, vydáme se k lékaři. A ten nám předepíše nějaký lék, pro nějž si dojdeme do lékárny. A pak se pustíme, v případě nasazení antibiotik, do zabíjení všeho živého, podobně jako bychom šli na komára s minometem.

Aktuální vydání v PDF

Září 2018

Otevřít PDF | Prosperita | Fresh Time

Newsletter

Zaregistrujte se do našeho newsletteru a dostávejte nejnovější vydání Madam Business emailem. Na základě registrace navíc můžete využít 20 % slevu na první inzerci v Madam Business.

Registrací souhlasíte s Podmínkami zasílání a použití služby.

 

Soutěže

Hlavní partneři:

cesky_porcelan_75_124 manner84_84

Partneři:

logo-eternity_web_119 jaja_logo2_108design4net_119_119 nadeje_logo88_88 yourchanceinca collagen 3 250
americka kosmetika paulas choice

Tip Grady

kdo chce nase penize 07 2018Knížka přední české ekonomky mladé generace se nevyhýbá nepříjemným otázkám. Je určena pro každého, kdo chce slyšet jasné ekonomické odpovědi a kdo se nebojí používat zdravý rozum.
Proč máme tak nízkou mzdu? Proč nás banka trestá za to, že spoříme? Proč se všem státům neodpustí dluhy a nezačne se znovu od nuly? Proč dotace našemu hospodářství nepomáhají, nýbrž škodí? Ještě nikdy nebyl náš život tolik závislý na ekonomii. A ještě nikdy se neobjevovalo tolik falešných proroků jako dnes. Moderní ekonomická lákadla na nás útočí ze všech stran, vyznat se v nich je stále složitější.

Instagram

Navštivte také

iprosperita RGB freshtimecz RGB