Měl bych se cítit mizerně. Jako oběť. Jako obžaloba nefungujícího sociálního systému, jako ztělesněný imperativ nefunkčního zdravotnictví a parazitického farmaceutického průmyslu, jako zbytečný a někam stranou odložený člověk, který má tiše dožívat své dny. Ale já jsem se nikdy neměl lépe než teď, ve věku, kdy jsem zapadl do společenské kategorie senior.

S věkem přichází moudrost, prý. Jan Werich to zpochybňoval, tvrdil, že z mladých oslů se stávají staří oslové. Ono se nic neděje automaticky, bez jistého úsilí. I na zkušenostech, které jsme životem posbírali, bývá cenné jen to, že jsme si z nich vzali ponaučení (pokud vůbec).

Sám na sobě pozoruji, jak se léty měním. Mozek funguje hůř. V mládí jsem občas zapomínal, teď mívám obrovská „okna“ jak z Paláce kultury. I jazýček se mění, chutná mi prostě jinak, jen odpor k mléčné polévce ze školní jídelny zůstal. I oči vidí odlišně. Mou oblíbenou barvou byla zelená. Tu později vystřídala modrá. A nyní, zřejmě z bujnosti stáří, jsem si oblíbil jasně červenou. Rudá je teď má, i když si nemyslím, že by to mělo co do činění s politickým názorem.
Se srdcem to bývá ošidnější. Starce přitahuje mládí, o tom už padlo bezpočet důkazů a bylo sepsáno mnoho uměleckých děl. Těm, co na to mají, vlivní politici, proslulí umělci a četní zbohatlíci, se druhá míza projevuje ve vztahových záležitostech. Mnohý pozná, že manželka po jeho boku nepatřičně zestárla, a k jeho image se sluší pořídit si mladší model. Do druhého, třetího sňatku se ženou s tím, že konečně zplodí potomka, jenž jim bude hoden.
Ale abych byl genderově vyvážený, také v opačném pohlaví se po čtyřicítce přihlásí touha doplnit šatník o „zajíce“. Pravda, zpravidla v trochu menší míře, než jsme zvyklí vídat u mužů. Ale pak to stojí za to a známe případy slavných žen, které končí tragicky, ať už doslova, nebo jen finančně.
Vědom si těchto, řekl bych hormonálních, nástrah, zakázal jsem si jít zlatou střední cestou a ohlížet se po mladicích, natož si s nimi začínat. Avšak hormony v člověku pracují, ať si to přeje, či ne, a je třeba je „opít rohlíkem“, čili odkanalizovat vhodným směrem. Tak aby neškodily, nepřinášely další strasti a nenavyšovaly životní náklady nad únosnou mez. Nejlépe je šikovně realizovat heslo: Kdo si hraje, nezlobí!
A jsme u hraček pro dospělé, bez nichž by naše žití ztratilo šťávu, zešedlo a zvadlo, změnilo se v pouhé přežívání. Každý má nějakou, i když to tak nemusí mít pojmenované, často si hraje neuvědoměle. Mám na mysli to, co člověku přináší radost, uspokojení a naplňuje ho činností.
Mně se po šedesátce probudila náklonnost k motocyklům, lépe řečeno, ke skútrům. Ten cit ležel ukrytý v mé duši už dříve, ale prodral se na světlo až v pozdním věku, avšak o to silněji. Nebojím se použít slova láska, která mě k nim poutá. Je tak silná, že mi jeden nestačí. Cítím se nejlépe, když jsem jimi obklopen. Proto jich mám pět, abych je mohl pravidelně střídat a v jízdě žádného nezanedbávat. I jako lidské bytosti, zvířata a rostliny, i motocykly mají svůj nezaměnitelný charakter, kouzlo, duši. A když se vytvoří pouto mezi duší člověka a stroje, může být stejně pevné a žhavé jako mezi milenci.
Když je milujete, každá zmínka o nich vás potěší. Každý pohled a dotyk rozpálí, vůně spáleného benzinu omání. Ale nejkrásnější je sama jízda, kterou bych přirovnal k milostnému spojení dvou jedinců. Toužíte po něm, když nejste spolu, naplňuje vás nejvznešenějšími představami, když o něm sníte.
Nedivte se, že člověk kvůli stroji někdy ztratí hlavu. Dělá kousky, které ostatním připadají ztřeštěné a nepochopitelné. U mě se to projevuje nerespektováním ročního období. Zima zkrátka jedné stopě nepřeje, a proto většina motorkářů pověsí helmu a kombinézu na hřebík a čeká za volantem na novou sezonu. Já to nedokážu.
Jezdím každý den a ani teploty hluboko pod nulou mě nezastaví. Ani necítíte, že vám mrznou ruce, nohy, trup a z nosu kape. Jen někdy máte strach, že nedojedete, protože při sněhu a ledu se prostě na skútru cestovat nedá. Ale když upadnete, musíte vstát a pokračovat.
Prostě staré lásky! Nebývají o nic menší než ty mladické. Řeknete si pak: Srdce mi ještě slouží, jen ta hlava, ta už prostě nefunguje! Ale co s tím naděláte?
Pavel Kačer

Na Vánoce se těší jen děti, co věří na Ježíška. Dospělí jen rádi nostalgicky vzpomínají, jaké to bylo tenkrát. Naše paměť má tu úžasnou vlastnost, že dokáže z hlubin času vylovit pouze hezké vzpomínky. Ošklivé zážitky mysl potlačí do nevědomí. Kdo to neumí, komu to nejde automaticky, musí se naučit techniky, s nimiž to jde ráz na ráz.

Nikdy nezapomenu na vánoční svátky před půlstoletím, kdy vrcholila zlatá šedesátá léta a pod povrchem kvasily nastávající společenské změny. Na přelomu roku 1967/68 jsem byl (ne)řádným příslušníkem Lesnického odborného učiliště v Lomnici nad Popelkou. Duši jsem měl rozervanou romantickou láskou k jisté slečně Nadě, která mi však nedala sebemenší naději, že mé city opětuje. Dodnes její obraz nosím v srdci a dal bych nevímco za to, abych ji mohl potkat, dotknout se její ruky, pohlédnout jí do tváře, byť o padesát let starší, a trochu si poklábosit o životě, dětech a vnoučatech, no a taky o snech, jimž, jak už to bývá, není dopřáno naplnění.

Svátky se přiblížily a já tušil, že mé pololetní vysvědčení dopadne nad očekávání špatně. Ani ne kvůli výuce nebo praktickým dřevorubeckým cvičením, ty jsem ještě jakž takž zvládal, ale téměř jsem propadal z mravů. Poprvé a naposledy jsem pak i dostal trojku z chování. Na vánoční prázdniny jsem se proto moc netěšil. Navíc ještě před odjezdem domů jsem od vychovatele dostal dost neobvyklý úkol.

Ale abych nepředbíhal událostem. Sníženou známku z mravů o dva stupně jsem si vykoledoval tím, že jsem spoluučni přerazil nos pěstí. Napadený skončil v nemocnici, a jak mi bylo sděleno, jeho nosní kost praskla podél, a ještě do strany. Tenkrát jsem byl drsný chlápek, neboť jen tak jsem mohl obstát v kolektivu dospívajících mužů, kteří se měli celý život ohánět pilou a sekerou v československých státních lesích. Před nástupem na vánoční prázdniny mi proto bylo uloženo, abych vyhledal rodiče zraněného učně a přihlásil se k tomu, co jsem mu udělal. Pamatuji se, jak jsem s malou dušičkou zazvonil u dveří domku v Dlouhé Třebové a čekal, co se bude dít. Otevřela postarší paní, jak se ukázalo, maminka postižené osoby. Venku byla zima, pozvala mě tedy dovnitř, a tam jsem se představil: „Jsem ten, co vašemu klukovi rozbil, s prominutím, frňák,“ řekl jsem, ale lezlo to ze mě jako z chlupaté deky. Avšak rodičovská reakce přišla naprosto nečekaná, až šokující: „No já vím, jakej je ten náš hoch grázl! Tak si pěkně odložte a dejte si po cestě něco k snědku,“ vybídla mě matka a už mě podstrojovala vánočku, vánoční cukroví a nalévala horký čaj. Já jí za to vděčně vykládal, jak to chodilo u nás v učení a že ten její chlapec zas takový grázl není, ať nemá zbytečné obavy. Na zpáteční cestě vlakem jsem měl nádherný pocit z překonaného strachu, splněného úkolu a slibu, že příště už nikoho neuhodím. Co jsem si slíbil, to jsem i dodržel.

Říkám si, co to bylo tehdy za člověka, který mlátil kolem sebe, neměl ani tolik sebevědomí, aby se přihlásil na střední školu a zrzavou palici měl plnou hloupostí? Snažím se na to přijít. Vím ale jedno: Před půlstoletím jsem si, jak se říká, sáhl až na samé dno, a právě o Vánocích v Dlouhé Třebové se od něj odrazil. O pět let později jsem už na Karlově univerzitě skládal zkoušky i na výbornou a chlubil se prospěchovým stipendiem.
Láska k lesu mi zůstala. A také zkušenost, že vše se děje tak, jak má. A že vlastně nic není ani dobré, ani špatné. Záleží jen na mně, na mém pravém já.

Pavel Kačer

Už se vám také stalo, že jste se ve společnosti cítili trapně, nepatřičně, prostě mimo mísu? Nemyslím tím situaci, kdy na sebe nechtěně upoutáte cizí pozornost a přede všemi se zesměšníte. Tentokrát bych však chtěl popsat pocit, kdy se stydíte za jiného nebo za ostatní.

Abych dlouho nechodil kolem horké kaše, uvedu rovnou, že mířím do vlastního hnízda, mezi kolegy novináře. Patřím k nim už několik desetiletí, mám mezi nimi řadu známých a kamarádů, s mnoha se rád vidím při každé příležitosti. Za ten dlouhý čas jsem se vypracoval ze snaživého eléva přes samostatného redaktora až k seniorskému statutu píšícího důchodce. Zatímco dříve jsem býval obklopen starými „novinářskými psy“, postupně jsem vnímal, jak se jejich věk snižuje, zatímco já zestárl. To bylo v pořádku, protože jsem přestával být pronásledován pocitem profesionální nedostatečnosti a přílišného respektu vůči těm, kteří měli za redakčním stolem odslouženo mnohem víc. Dokonce jsem někdy pocítil, že bych se o své zkušenosti mohl rozdělit, kdyby o to však někdo stál. No, zatím nestál. Ani jedna z mých, už dávno dospělých dcer, které si, chválabohu, vybraly zcela odlišnou profesní kariéru, natož pak někdo z branže, z těch přicházejících mladých a perspektivních...
Pochopitelně se neměnily jen tváře (stále mladší), ale revolucí prošly technologie a samotná náplň novinářské práce. Deníkům a časopisům přibylo stránek, psací stroje skončily ve starém železe a místo nich ovládly redakce počítače. Kdo chtěl zůstat u novinářského řemesla, musel se s nimi mezi jedním a druhým vydáním, tedy za pochodu, naučit komunikovat. Staly se základním výrobním nástrojem, možná méně poetickým, zato však přinášející mnohonásobně větší možnosti a výkon.
Mám určité podezření, že na odborných školách, které vychovávají budoucí „mistry pera“, dávají příliš velký důraz právě na technickou stránku věci. A zapomínají na neméně důležité znalosti, jejichž osvojení odlišuje grafomana od skutečného tvůrce pozornost si zasluhujících textů.
Rozhodně nemám v úmyslu poučovat, školit a vyvyšovat se, jen připomenu, že sama esence naší práce spočívá v jasně vyjádřeném, pravdivém pohledu na život, na děje, které se odehrávají pod slupkou banální skutečnosti. Avšak obávám se, že pronikavý pohled se někam vytrácí a přibývá přežvykování starých faktů a otřepaných myšlenek. Jistě, digitální technologie to snadno umožňují a tlak na vyšší efektivitu práce v redakci to přímo vyžaduje.
Abych se ale vrátil na začátek k těm trapným pocitům. Jsem na tiskové konferenci. Člověk, který ji svolal, jako správný „jarmareční trhovec“ nabízí a vychvaluje své zboží. Myšlenky, projekty, výrobky, na tom nezáleží. Domluví a sálem se ozve potlesk. Stává se už na těchto akcích pravidlem. Měl bych se přidat, ale nejde mi to. V obchodě, kde si koupím nové boty nebo televizor, taky prodejci netleskám, že mi doporučil dobrou značku.
Tak jen trapně sedím a snažím se neslyšet, jak novinářští kolegové nadšeně aplaudují. Proč se nepřidám? Egon Ervín Kisch by taky nepohnul brvou. Média si nemají plést úlohy. Tisková konference není představení v divadle, kde diváci odměňují účinkující herce „oponami“. Jenže doba možná dnes žádá, aby potlesk vyplnil mezeru neprofesionality a nedostatku vlastního myšlení. Pak bude snadné nahradit živého redaktora tleskajícím, píšícím robotem.
Pavel Kačer

Dlouho jsem si myslel, že tohle se mě už týkat nebude. Že zvládnutí počítačové gramotnosti byl můj vrchol a zároveň labutí píseň. Že si vystačím s Windowsy, Androidem a Officy, s jedním písíčkem a jedním „chytrákem“ – a mám vystaráno. Jenže vše běží stále rychleji a rychleji, další převratné novinky, jež nám mají dál zpříjemnit a usnadnit život, nám dýchají na záda a nepředstavitelné se stává denním chlebem. Přicházejí roboti s umělou inteligencí!
Mládež, která teprve přemýšlí nad svým budoucím povoláním, by měla vzít rychlý pokrok v technologiích do úvahy. Protože mnoho tradičních profesí zanikne dřív, než se vyučí. A co my, dříve narození? Nechají nás digitální technologie v klidu zestárnout? Něco mi říká, že nikoli.
Co dělat, abychom v budoucím světě ještě neztratili úplně kontakt, nezůstali naprosto mimo, spřátelili se s tím, co nevyhnutelně přijde, stali se alespoň trochu rovnocennými partnery? Ignorovat to nelze, protože příchodu a rozšíření umělé inteligence nic nezabrání. Možnosti, o nichž jsme před pár lety neměli tušení, už obsazují veřejný i osobní prostor, tlačí se všude mezi nás. Přišel mi nedávno zajímavý e-mail, v němž byla odkrývána nepříliš vzdálená budoucnost. Pochopil jsem z něho, že do deseti až patnácti let převezmou otěže nejen ve výrobě, v ekonomice, ale v celé společnosti roboti. Kde se dřív objevil člověk z masa, krve a kostí, tam se běžně uplatní sofistikovaný stroj s umělým mozkem.
Představil jsem si, že přijdu s nějakým neduhem za praktickým lékařem. Místo milé paní doktorky s její přísnou zdravotní sestřičkou mě přijme automatizovaný systém s medicínským softwarem. Čekárna bude pochopitelně prázdná, pacienti budou odbavováni okamžitě. Robotický organizmus mi bez dlouhých řečí provede potřebné testy a obratem sdělí diagnózu. Pak nasadí vhodnou terapii, stanoví přesnou medikaci a zavede aplikaci dosud nevídaných farmaceutických prostředků. Bude-li to situace vyžadovat, okamžitě mě předá do péče dalšího robota – specialisty, ať už to bude chirurg (v lepším případě), nebo psychiatr.
Snad bych zdravotním problémům předešel lehčí prací ve své profesi. Jenže živí novináři, právníci, knihovníci, dokonce i politologové, horníci a instalatéři už budou nadbyteční a jen by se pletli do řemesla digitálním odborníkům, kteří zvládnou zadané úkoly snadněji, levněji a efektivněji. Takže o „dělání, které smutky zahání,“ si nechám jen zdát. Ani doma nenajde člověk nikoho stejně nedokonalého, s lidskými chybami, které by bylo možno druhému vytknout a kvůli nimž mít tichou domácnost nebo naopak „italské manželství“. Ve společenském zřízení 4.0 to nebude možné. Muž získá k partnerskému životu robotku, jež bude obdařena vysněnými vlastnostmi. Kromě manuální zručnosti zvládne i přiměřené intelektuální funkce, veškeré povinnosti pak vykoná s úsměvem, pochopením a bez bolení hlavy. Vše proběhne pod kontrolou, za nejvyšších bezpečnostních standardů, s ohledem na věk, hladinu hormonů v těle a momentální citové rozpoložení partnera.
Futurologové se nás snaží přesvědčit, že o dokonalém životě sníme. Že civilizační vývoj k takovému obrazu směřuje už od dob Evy a Adama. Že až ho okusíme, vyjádřeno slovy básníka, „neodtrhneme ret více“. Ale mají skutečně pravdu?
Umělé panny se už vyrábějí v Číně. Na rozdíl od většiny žen mají krásnější tvář, ideální tělesné křivky a stále smyslný výraz. Poskytnou iluzi dokonalosti bez kompromisů, a když se omrzí, nahradí je nový model. Možná, že jim někteří muži dají přednost už teď. Za pár let to bude patřit ke společenskému bontonu, potom už nebude jiná alternativa.
Nevím, jestli mám k takové budoucnosti zaujmout kladné stanovisko. Postaví-li si umělá inteligence hlavu, budeme mít problém. To věděl téměř před sto lety už Karel Čapek, proto napsal R.U.R. Pokud však roboti budou tak perfektní, jak si jen dokážeme představit, ovlivní to naše životy ještě víc. Může se stát, že postupně vytvoří roboty oni z nás.

Pavel Kačer

Starší lidé jsou prý zkostnatělí, žijí minulostí a nechtějí, jak se říká, kráčet s dobou. Ustrnuli ve svém světě, který skončil před desítkami let, a nové věci je nezajímají.  Jistě na tom bude mnoho pravdy. Sám na sobě pozoruji, že novoty mi moc nevoní. Moudrost zralého věku, domnívám se, spočívá v tom, že člověk neskáče na každou módní vlnku, o které jsou ostatní přesvědčeni, že se bez ní neobejdou. Člověk v letech možná ztrácí krátkodobou paměť, ale moc dobře ví, jak to chodilo tenkrát. A získává možnost srovnání. 

„My jsme to dělávali jinak,“ bručí si pod vousy a myslí tím dobu, kdy se učil kamarádství, vyhrávat a prohrávat, kouřit nebo správně líbat. A když nelehké lekce života jakž takž zvládl, měl by je na stará kolena měnit? To tedy ne!

Jenže Zeměkoule je kulatá a leccos nového bývá jen přestrojené, po určité době se prostě vrací zpět. Dávné věci znovu přicházejí do módy a ženy vytahují ze šatníku garderobu, jež po dvě generace odpočívala a čekala na svou druhou příležitost. Nechci však hovořit o starých sukních, halenkách a kloboucích...

Mám na mysli zvyky, způsoby uvažování a přebývání. Vemte si třeba starý sporák, v němž tak rád zatápím. Nepotřebuje ani elektřinu ani plyn, natož naftu, stačí mu suché klacky z lesa, a zanechává za sebou jen sotva znatelnou uhlíkovou stopu. Měl už dávno skončit na skládce jako nepotřebné haraburdí, ale topí, hřeje, peče dál.
Voda z potůčku nám dobře poslouží nejen k zavlažení zahrádky, ale i k běžné hygieně. Nakonec proč se stále sprchovat, když stačí jednou za čas opláchnout tělo studenou vodou. Lékařská věda to opět doporučuje.

Ano, ne každý se z toho raduje. Zapláčí ve vodárnách a kanalizacích, neboť se jim sníží odběry. Smutní budou i výrobci elektrických spotřebičů pro domácnost, když přijdou o zakázku. Zkrátka, co může být pro někoho božím požehnáním, pro jiného sedm morových ran.

Na výlety vyrážím nejraději pěšky. Nic to nestojí, organizmus se posílí, duch povzbudí. A zdroje, jinak spáleny v motoru (kdybych například použil automobil), zůstanou nedotčeny. Našinec, který putuje krajem po svých, navíc dostává šanci potkat se s bližním stejné krevní skupiny.

Nedávno jsem prožil takové setkání. Dal se se mnou do řeči postarší muž, z něhož se posléze vyklubal tramp. Mohykán důchodového věku mne vzal na výšlap do skal. A stálo to za to! S Lopezem jsem prošel kus přírody a jenom díky němu objevil pár zastrčených trampských osad, kde se zastavil čas. Pod skalním převisem, na udusané hlíně a nadrobené kůře tu tráví víkendy a prázdniny ti, jimž se vzduch moderní civilizace nedýchá dobře. V tichu lesa, ve stínu skal, vzdáleni dotěrného hluku nacházejí svou dávku ozonu, vzácného klidu a slastného nepohodlí.

Někdo baží po luxusu a hýčkání, jinému je třeba opaku. Těch druhých bytostí bývá drtivá menšina, ale přežívají. Ani socializmus, ani současný kapitalizmus jim nedokázal přeformátovat jejich duši, která ze všeho nejvíc touží po svobodě pohybu a volném nebi nad hlavou. Dochovali se, nenápadně se rodí jejich nové potomstvo, drží se dál jako určitý životní názor.
A kam půjde většina? Někteří si už začínají uvědomovat, že cesta stále větší spotřeby nevede tím nejsprávnějším směrem. Chápou, že „in“ neznamená konzumovat víc a žít stále nákladněji. Východiskem zřejmě nebude ani návrat k prvobytně pospolné společnosti. Ale obrat k přírodě, k jednoduchosti a přirozenosti zcela určitě!

Pavel Kačer

Všimli jste si, že Čechy nerozděluje pouze pohlaví a politika? Dělí se rovněž na ty, co mají na těle vytetovanou nějakou ozdobu, a na ostatní, jejichž kůže zůstala bez ní. Někdy nabývám dojmu, že první, takto zkrášlená skupina, převažuje. Ale mohu se mýlit, protože mě tato nenechává klidným, ba dokonce mě dráždí. Na druhou stranu žijí mezi námi i tací, co mají tetování na méně viditelném místě a nevystavují ho na odiv, takže může být i veřejností nepovšimnuto.

Nevím, čím je tento úkaz vyvolán. Tedy skutečnost, že když ženy přestávají randit, s nadsázkou, samo sebou, myslím tím ženy kolem šedesátky, uchylují se často do zahrady. Ke kytkám, keřům, zelenině, jahodovým potěšením, voňavým bylinkám. Možná proto, že priority se mění, a my se na truc světu rozhodujeme věnovat se více samy sobě, nepádit s davem v tlaku na výkon, přestáváme se snažit být ředitelkami zeměkoule. Těžko říci, jak to doopravdy je, ale něco na tom asi něco bude.
Proč i mně učarovala vůně zeminy, proč každé ráno zvědavé nahlížím na ten či onen záhon, zda tam klíčí něco ze zasetého bohatství, zda nabrala na objemu další cuketa nebo jestli nejdou ředkvičky už do květu. I tak těžko přicházím na odpovědi otázkám, proč se raději shýbám za nedýchatelného parna k plevelu, místo abych se chladila na koupališti a dávala prostor nicnedělání.
Místo toho s chutí do noci zalévám, přivoním tu a tam k pivoňkám, růžím nebo floxům. Posbírám jahody, zobnu muchovníku, počíhám si na první maliny. Pravda, mohla bych brouzdat po výstavách, přemítat nad životem a smrtí v knihovně a popouštět uzdu humoru v divadlech plných komedií. Slušelo by mi navštěvovat kurz angličtiny a ruštiny, pochopit místo logiky v matematice. Měla bych vysedávat s odrostlými spolužačkami z fakulty po cukrárnách a hodnotit kvalitu kremrolí a indiánků, nebo založit ve stínu dětí další firmu. Namísto toho sahám po motyčce a hrabičkách a vykřikuji v divém reji mezi vzešlým koprem a libečkem, jak je úžasné bořit se do hlíny a krmit přebytky kompost. Lebedím si mezi ztepilými kmínky rajčat a plánuji, jakou odrůdu rybízu ještě dosadím. Asi je to osud nás některých, když potomstvo začne žít vlastním stylem. Potřeba ujistit se, že růst může i něco absolutně jiného, tedy třeba hrušky nebo
mrkev. Touha, zakořeněná v ženské duši. Tvořit, být stále užitečná.
Večer uléhám s plánkem toho, co mne čeká další den a těším se na ty činnosti prováděné v nejhorším tričku z mého šatníku jako dítě na nanuka. Listuji v bibli moderní doby Zelenina z ekozahrady od Jaroslava a Lady Svobodových, čtu a zkoumám jejich zkušenosti a dobře míněné rady. Polemizuji a nechávám se inspirovat. Ve snu mi pak zdá o kupkách slámy, shánění mulče, a děsím se toho, až se bude hnůj platit zlatem. Přemítám, jak dospět k tomu, aby mi rostla perila křovitá bez problémů nebo jak naučit ostatní členy domácnosti pojídat k snídani pampelišky či krajkové listy kadeřávku.
Netuším, zda je to v mém případě nový vztah k přírodě tahleta touha po pěstitelských úspěších, nebo snaha se něčemu dalšímu věnovat a vidět výsledek. Nebo že bych podlehla trendu zdravé výživy, který nás oslovuje čím dál tím více, čím častěji odmítáme užívat zbytečné medikamenty zmateni fenoménem strachu v podobě marketingových nástrojů farmacie a medicíny? Tak to asi není. Bude to spíše podvědomá snaha o nový druh adrenalinu, který člověka cholerického naplňuje a dává mu další životní směr. Touha experimentovat a ještě mít co jíst. To je asi ta podstata onoho krásna, které hledáme. Není to úchylka, je to radost.
V Květinové kuchařce od Jany Vlkové k tomu všemu snažení sbírám informace, čím zdobit chlebíčky, poháry, dortíky. Pojídat květiny je módní, zázračné a užitečné. Organizmus žen v mém věku prahne po enzymech, tak sedmikrásky, šup do salátu!
Ze zahrady vracívám se za tmy unavená, protože toho potřebuji stihnout každý den víc a víc, ale svěží v mysli. Když si popovídám s jiřinami a měsíčkem lékařským, zapomínám na křivdy businessu, jež v tom cirkusovém dobrodružství pokládají mnohý nápad na lopatky. V zahradě každý den jiné nacházím průvan mířící do stereotypních myšlenek, laskám se s ním a jeho účinkům dávám za pravdu.
A zjistila jsem ještě jednu věc: na zahradě se nespěchá. Tam se dělá, přihlíží a vytváří. A když se to naučíme, poznáme ráj na zemi.

Eva Brixi