Byl to neuvěřitelný zážitek. Brzy dopoledne jsem se ocitla v Praze na Národní třídě. Nebyla přetížena turisty ani lidmi, kteří spěchají do práce. Dělníci stavební firmy, která rekonstruovala významný objekt, ještě sálali pozitivní energií, necítili únavu a sem tam poplašený bloudící chodec je nemohl vyvést z míry. Jedna z tepen a promenád naší metropole žila svěží pohodou v čase, který zpravidla nemám možnost vnímat. Jelikož v tu dobu většinou pádím hlava nehlava na schůzku, jednání, tiskovku. Zcela výjimečně mi jely všechny autobusy a tramvaje přesně podle jízdního řádu, takže čtvrthodinka k dobru, kterou jsem získala, se ukázala být vítanou pobídkou k dobré náladě. Ale nejen dobré, spíš rozverné, úžasné, neobvyklé. Prostě to byla bašta. Procházela jsem se a nic jsem nemusela.