Teď vám prozradím jedno velké tajemství. Nebojte se zestárnout! Čeká vás totiž nejlepší životní období, nejkrásnější věk. To, co vám bylo dřív zakázané, anebo nedosažitelné, máte najednou po ruce. Mluvím o skutečné svobodě, která patří k těm hodnotám, pro něž stojí za to žít.

Strhla se mediální šarvátka o poslední trampský ráj. Roverky tvoří skalnaté a lesnaté území na okraji Kokořínska, které si od padesátých let přivlastnili čundráci, vandráci, tuláci, darmošlapové a jiné podvratné živly jako azyl před dotěrnou civilizací. Teď by oň měli přijít. Přitom jejich kempy, totemy a ohniště odolaly likvidačním útokům Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí za totality, kdy se svobodně toulat krajinou v kanadách a s teletem na zádech bylo považováno za výtržnictví a projev nepřátelství k socialistickému státnímu zřízení. Pořádkové sbory, které po trampech šly, sice skončily po sametové revoluci na smetišti dějin, avšak nebezpečí se nikam neztratilo.

Když jsem se chtěl na stará kolena stát motorkářem, protože auto mi už připadalo nudné, poradil mi kamarád: „Hlavně musíš mít cíl. Jezdit okolo komína tě brzy přestane bavit.“ A měl pravdu. První mašinu jsem měl na naučení, a když jsem ji bezpečně zvládl, šla z domu. Pak přišly další stroje, ale to už jsem to měl v hlavě srovnané. Věděl jsem, kam s nimi.


Dobýval jsem kopce, hory, vrcholy. Motorka mě dovezla k úpatí a nahoru jsem se drápal po svých. Lovoš, Milešovku, Ronov, Vlhošť, Stolovou horu jsem vyběhl bez problémů, vydýchal se, pokochal výhledem do údolí a nabral opačný kurz. Když jsem pak s kámošem, už jako důchodce, pokořil i nejvyšší bod naší vlasti Sněžku výstupem z Pomezních bud, začínalo být jasné, že s horami dlouho nevystačím. Bylo třeba hledat další cíle, protože i v mototuristice platí, že „opakovaný vtip přestává být vtipem“.
Stalo se to spíše náhodou, že jsem „objevil“ studánky. Pitné vody potřebuje dálkoplaz hodně. V létě, když se potí do vršku, dvojnásobek. A není od věci získat přehled o tom, že se na trase nachází zdroj, kde lze doplnit zásoby provozních kapalin, prostě kde natankovat. Začal jsem Svatým Janem pod Skalou, který spojoval obojí: Strmý výstup ke kříži a pod ním vydatný zdroj léčivé vody, z něhož pil i místní poustevník sv. Ivan. U studánky jsem si připomenul verše Jana Skácela z Modlitby za vodu a pochopil, že nejde jen o to zahnat žízeň:

Ubývá míst kam chodívala pro vodu
starodávná milá
kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinou
aby se napili z dlaní

S mapou v chytrém telefonu lze procestovat zemi křížem krážem, neztratit se a nalézt poklady zrakům skryté. Platí to i o studánkách a pramenech. Nabízejí se jich tisíce. Obyčejné i s léčivou vodou, s fotografií i stručným popisem. A člověk brzy přijde na to, že jít po „mokrých stopách“ představuje zábavu a přináší poznání. Třeba že i v dnešních dobách lze vodu k osvěžení najít na mnoha místech, ale že nelze vždy na to stoprocentně spoléhat. Některé prameny jsou vyschlé, jiné zarostlé a znečistěné, mnohé nabídnou jen problematickou kvalitu vody.
Nerad se domů vracím s prázdnou. Proto jsem vyrazil s ruksakem, do nějž jsem naskládal několik lahví s úkolem naplnit je lahodnou vodou. Pohyboval jsem se po vytyčené trase od jednoho bodu k druhému, tedy od Srnčí k Vílí a Dračí studánce. Byl to krásný zážitek plný dobré vody, čerstvého lesního povětří a jarních trylků ptactva.
Pokud jsem se nemohl správně zorientovat, pomohli místní. „Máte tu pěkně,“ povídám postaršímu občanovi, který se zahradnickými nůžkami stříhal větve jabloně. „Poraďte mi, kde najdu Vílí studánku?“ Ukázal mi směrem k lesu a dali jsme se do řeči. Že studna na jeho zahradě pořád slouží, že ale vodu mu zkazil soused nad ním, a proto se musel připojit k obecnímu vodovodu, a že zima je definitivně za námi...
Však ty časy, kdy měl každý na dvoře pumpu, ještě pamatuji. Co jsem se sám nachodil s konví pro vodu, než k nám natáhli trubky z vodojemu! Jak se, pane, ten život během půlstoletí proměnil. A jak se někdy chce znovu navrátit do doby dětství!
Lidé si už začínají uvědomovat, že domov nedělají jen sídliště s ústředním vytápěním, elektřinou a chlorovanou vodou z městské vodárny. Že k němu patří i to, co leží za humny. A začínají o to pečovat. I studánky se opět probouzejí k životu. Mnohé z nich jsou vyčištěné, upravené a označené. U některých výslovně stojí, že poskytují vodu pitnou. Jiné sice jsou anonymní, ale hrníčky u nich dávají pocestnému najevo, že se nemusí bát do nich smočit rty a uhasit žízeň.
Překvapilo mě mile, jaké bohatství představu-jí. Nejen to hmotné, ale i duševní a mravní. Studánky našeho srdce říkají, že jsme ještě
nezemřeli.

Pavel Kačer

Podnikání je zvláštní disciplína. Nespočívá zdaleka jenom ve vytváření zisku, výrobě zboží a poskytování potřebných služeb či v zaměstnávání lidí. Je celospolečenským fenoménem, formuje naši kulturu, ukazuje na naše silná místa i skryté slabiny, charakterizuje tuto dobu i český národ. Abych ale vysvětlil, co tím myslím. Naše chalupa sousedí s truhlárnou. Nedá se přeslechnout, když stroje běží naplno. Pak hluk znepříjemňuje soužití, ne moc, ale ani málo. To se nám nelíbí. Avšak zase z dřevního odpadu máme prospěch. Je příjemné, když si v zimě můžeme zatopit briketami z lisovaných pilin a hoblin. Prostě něco za něco, jak už to na vesnici mezi dobrými sousedy bývá.

Je to dost nepříjemný pocit, když zjistíte, že nejste v domě sami. Že se u vás zabydlel nezvaný návštěvník. Pokud víte, kdo to asi může být, alespoň trochu vás to uklidní. Ale když se dotyčný objevuje jako přízrak a jako přízrak mizí, slabší povahy obestře bázeň. Žena v takovém okamžiku může hystericky vykřiknout varovnou větu „buď on (ono), nebo já!“, což jednoznačně znamená ultimátum, že tu pro oba není místo pod jednou střechou.

Život neustále překvapuje. Přináší nečekané, nutí nás měnit své pevné zásady podle pravidla, že odříkaného chleba největší krajíc. Sám život je tou nejlepší školou, vychovatelem i arbitrem. Nikdy nevíte, co nám právě chystá za zavřenými dveřmi. Proto je otvírejme opatrně a buďme předem připraveni na vše. To pak přijímejme s pokorou, protože největší duchovní moudrost praví, že nic není ani dobré, ani špatné. To jen nám něco zrovna nevoní, nebo nám to hraje do noty, aniž bychom tušili všech důsledků.

Když se vám přehoupne šedesátka a ze sociálky vám počnou pravidelně zasílat důchod, (jehož název starobní by měl příjemce vyléčit ze všech iluzí, že je ještě Jura), můžete si uznale poklepat na ramena. Dosáhli jste totiž životního milníku, který není pro každého, a chtě nechtě se vynoří otázka, co dál. Uvelebit se v teplíčku zaslouženého odpočinku, jak se také penzi říká, nebo ještě profesi nepověsit na hřebík a dále se nějaký čas podílet na tvorbě hrubého domácí produktu?

Když se vám přehoupne šedesátka a ze sociálky vám počnou pravidelně zasílat důchod, (jehož název starobní by měl příjemce vyléčit ze všech iluzí, že je ještě Jura), můžete si uznale poklepat na ramena. Dosáhli jste totiž životního milníku, který není pro každého, a chtě nechtě se vynoří otázka, co dál. Uvelebit se v teplíčku zaslouženého odpočinku, jak se také penzi říká, nebo ještě profesi nepověsit na hřebík a dále se nějaký čas podílet na tvorbě hrubého domácí produktu?


Kdo už řeší toto dilema, prokázal alespoň minimální schopnost umění žít. Dožil se více či méně fyzicky a duševně zdráv věku, kdy se začíná bilancovat a ohlížet víc zpět než hledět s nadějemi kupředu.
Panuje přesvědčení, že stáří není sexy, že není o co stát. Omyl! Záleží jen na vás, zda na vejminku budete oplakávat mládí a bědovat nad každou vráskou a nad tím, že už neskáčete přes kaluže. Anebo si cenit hodnot, které se vám nabízejí teprve s víc než šesti křížky na hřbetě. Svobody, kdy si můžete myslet a dělat, co se vám zlíbí, a kašlat na mínění lidí blízkých a vzdálených. Nemají už na vás páky, jak vás přimět k poslušnosti, jak vás manipulovat. Samozřejmě však pouze tehdy, když jim je sami nevložíte do rukou.
Chci se však zmínit o jiném aspektu, co senioři musí brát v potaz – o umění včas odejít. Může se totiž stát, že promarníte ten správný okamžik, anebo to vzdáte příliš brzy. Každý má kritický bod zlomu jinde, ať už subjektivně, či nahlíženo z cizí perspektivy.
Předčasně odejít, k naší velké lítosti, se vyvedlo mnoha géniům z různých oborů. Spisovatel, dramatik a také kolega novinář Karel Čapek umřel před padesátkou a nechal na stole rozepsaný román Život a dílo skladatele Foltýna.
Také slavná opera Turandot by zůstala nedokončena, kdyby ji nedokomponoval jiný skladatel. Fenomenální Giacomo Puccini totiž odešel na věčnost, aniž dopsal v partituře poslední notu svého díla. Příkladů bych mohl uvést celou řadu, ale nesmím zapomenout alespoň na Hynka Máchu, v jehož kraji teď žiji. Autor slavného Máje skonal v 36 letech a vědci se dodnes přou, zda to bylo v důsledku zápalu plic po požáru, který pomáhal hasit, nebo jiné choroby. A připomeňme ještě dalšího českého básníka, Jiřího Wolkera, jenž o blízké smrti dokonce složil své poslední rýmy:
Zde leží Jiří Wolker,
básník, jenž milovat svět,
a pro spravedlnost šel se bít.
Dřív než moh srdce k boji vytasit,
zemřel mlád 24 let.
Smutný pohled však bývá i na ty, co promarnili svou šanci na opuštění profesionální scény v pravou chvíli. Ano, herci si přejí zemřít na jevišti, jako se to nedávno podařilo miláčkovi publika Milanovi Lasicovi: Dozpíval na jevišti píseň, uklonil se, uslyšel potlesk, a to byl poslední vjem, než ho zradilo srdce. Mnoho jiných se nedokázalo s divadelní scénou rozloučit a působili trapně. Eduard Kohout, který v mládí ztvárnil na prknech Národního divadla nezapomenutelného Hamleta, měl poslední vystoupení poněkud neslavné. Naposledy se na scéně objevil v němé roli, kterou do inscenace připsal dramaturg ze soucitu. O zbožňovaných filmových milovnících, zestárlých a už nepotřebných, by mohlo být napsáno mnoho. Oslavovaný Kristián Oldřich Nový ke konci života přijímal v soukromí návštěvy za plentou, aby nebylo vidět zestárlou tvář bývalého idolu žen.
Ale stejně obtížné odcházení ze světel reflektorů mívají velcí sportovci. Motocyklový bůh Valentino Rossi, vítěz mnoha velkých cen a držitel stále platných rekordů, uzavřel letos závodní kariéru mnoha pády, a pokud uviděl cílovou pásku, pak mezi posledními. Zatímco však v kultuře se i méně vydařené představení odmění alespoň vlažným potleskem, slabý výkon někdejších sportovních hvězd odměňují nespokojení fanoušci obvykle pískotem, bučením, ponižujícími výkřiky, a někdy fyzickým napadením.
Nedávno mne přepadl pocit, že moje chvíle nastala a poslední řádku rukopisu jsem už dopsal. Autor by měl ovládat nejen umění slova, ale i právě to vzácné koření správného timingu, česky načasování. Jeho čtenáři obvykle mívají nedostatek příležitosti a dostatek taktu, aby mu připomněli, že jaksi přesluhuje a o jeho další působení v publicistice jaksi není zájem. A proto prosím: Neostýchejte se a dejte mi jasně najevo, když moje práce bude už jen příslovečným mlácením prázdné slámy. Protože i grafoman může být roztomilý, když si píše jen do šuplíku.

Pavel Kačer

Aktuální vydání v PDF

Říjen 2022

Otevřít PDF | Prosperita | Fresh Time

Newsletter

Zaregistrujte se do našeho newsletteru a dostávejte nejnovější vydání Madam Business emailem. Na základě registrace navíc můžete využít 20 % slevu na první inzerci v Madam Business.

Registrací souhlasíte s Podmínkami zasílání a použití služby.

 

Hlavní partneři:

cesky_porcelan_75_124 manner84_84

Partneři:

logo-eternity_web_119 jaja_logo2_108design4net_119_119 nadeje_logo88_882018 yourchance rgb color120
   smart press logo mleko vas zdravi2 dandelion98logo klub manazerek 150lazne teplice v cechach

Tip Grady

jak se stat lidrem pro ktereho gradaJak se stát lídrem, pro kterého lidé rádi pracují

Clint Pulver

Autor vedl stovky rozhovorů se zaměstnanci různých firem, aby zjistil, co je pro ně důležité, co je ve firmě drží, naplňuje, co nesnášejí apod. A se svými poznatky a tipy se neváhá podělit se všemi lídry, kteří chtějí pochopit, co musejí ve firmě nebo u sebe změnit, aby své zaměstnance udrželi a získali co nejvíce z jejich potenciálu.

 

Navštivte také

iprosperita RGB freshtimecz RGB