Můj obývací pokoj se pomalu plní. Když jsem se do malého bytu v bývalém hornickém městečku nastěhoval, měl jsem s sebou jen pár kousků nábytku a něco jsem dokoupil. Abych se v něm cítil útulně, jako doma, k tomu jsem potřeboval čas. Ženu, která by tu obratem ruky vykouzlila pocit domova, jsem neměl, proto jsem si mohl vypomoci jen sám.
Například květiny. Přistěhoval jsem se s darovaným ibiškem, který rád a bohatě kvetl. U mne však brzy začal chřadnout, pouštěl list za listem, až se proměnil v holé koště. Jednoho dne jsem zjistil, že dospěl do stádia klinické smrti a je jen věšákem na pavučiny.
Nedařilo se u mne ani pelargoniím, které prý vydrží téměř vše. A tak jediným živým tvorem, s nímž sdílím tyto prostory, je aloe vera. Kaktus, kterého stačí několikrát za rok zalít a jinak nechat, ať si vegetí, jak chce. Jednou překvapil tím, že vyhnal do výšky květ na dlouhé noze, od té doby vypadá stále stejně. Že nezhynul, dává světu najevo temně nazelenalou barvou.
Proto zřejmě jako pěstitel-chovatel nemám potřebné předpoklady. Přitom bych, kdyby o to šlo, někde jistě našel maturitní vysvědčení ze zemědělské školy, které hodnotí mé znalosti slovem prospěl. Ne nadarmo se však říká: Šedá (v mém případě suchá) je každá teorie, zelený strom života!
Naštěstí jsem v sobě objevil jinou vlastnost, která mi pomáhá zútulňovat skromné prostory, v nichž přebývám. Jsem sběratel! Sbírám to, co jiní pohodili, odložili ke kontejneru nebo jim jen vypadalo z kapes. A některé takto nalezené věci přináším domů a začleňuji do prostoru. Stávají se mými němými spolubydlícími. Nebo je uložím do krabice podobně, jak zpívá Jiří Suchý o „rukavicích z jelenice, který byly obě levý“.
Když se zamýšlím nad tím, jak to všechno začalo, musím zapátrat hluboko v paměti. Matně si vybavuji, že jsem kdysi skočil z kočárku sporťáku do rybníka za dudlíkem, který mi vypadl z pusy. Tehdy to byl můj majetek, o který jsem nechtěl přijít. Mimochodem docela nedávno jsem si domů z ulice přinesl nalezené šidítko. Patřilo neznámému batoleti, jež o ně však projevilo mnohem menší zájem než já. Možná mu maminka strčila do papuly další. To za mých mladých let nebylo běžné, nebylo na rozdávání.
Dudák má teď u sebe sbírku plyšáků, k nim se skvěle hodí. Plyšová zvířátka si ale nekupuji, ani je nedostávám darem. Těch se však rád ujímám a přidávám ke svým nalezencům. Zpravidla je stačí jen očistit od prachu, případně zbavit drobných nečistot a vykartáčovat. V současnosti bývají často odložené hračky v dost dobrém stavu a nevyžadují opravy nebo retuše, přišívání na­tržených uší nebo doplnění očí z knoflíků. Dřív se posílaly dál chudším dětem v příbuzenstvu nebo v baráku. Dnes žádní potřební nejsou, a i kdyby byli, bojíme se je takovým použitým zbožím urazit. Proto mnozí rodiče, když jim ratolesti dospějí, jejich hračky buď rovnou vyhodí, nebo decentně odloží na sběrné místo odpadu, kdyby náhodou někdo projevil zájem. A právě v tom okamžiku jdu okolo já.
Společnost mi doma dělají umělá zvířátka všech druhů a velikostí. Roztomilý mončičák, méďa s motýlkem okolo krku, dobromyslný čertík a maxipes Fík. Kolektiv tvoří i veverčák Pizizubka, fešácký kačer a další drobní živočichové z měkkých textilních a pěnových materiálů. Psa jsem vzal na milost přesto, že byl zřejmě plný blech a zaprášený, do pračky se však nevešel. Jenže jeho veselá mysl všechny jeho nedostatky vynahradí.
Ruku na srdce, beru vše, co se válí pohozené, i z hlubší pohnutky obohatit se. Jsem prostě shromažďovací typ, na rozdíl od člověka, jenž věci spíš ztrácí nebo se jich s úlevou zbavuje. Já se se svými nalezenci cítím být hodnotnější, významnější, můj život zdá se plnější. Asi to pramení z útlého dětství, z pocitů nedostatku a materiálního strádání, které mě podvědomě nutí bezprizorné věci sbírat a vtiskovat jim nový život. Možná, že svou malou úchylkou prorazím nový trend. I jiní nebudou chtít nakupovat nové věci, ale vdechovat starým další život. A nevyhazovat je, nýbrž předávat dál. A obdarovaní se už přestanou cítit poníženými, ale poctěnými. Uvidíme, nechte se překvapit!
Pavel Kačer

Čím déle jsem na světě, tím častěji se zamýšlím nad tím, kam to všechno spěje. Starého člověka, tedy pamětníka, stále cosi nutí srovnávat. Jak to chodilo dříve a jak to vypadá dnes. Přitom mu v hlavě utkvěla představa, že v dobách jeho mládí bylo vše normální, teprve později se to začalo kazit. Za etalon správných poměrů považuje chování lidí, uspořádání věcí a vývoj událostí v takové podobě, kdy počal vnímat okolí svýma dětskýma očima. Takový pamětník rád vzdychá a své moudrosti začíná floskulí: „To za mých mladých let...“ Říká se tomu konzervatizmus.
Cítím, že nejsem a nemohu být jiný. Zároveň se však snažím přizpůsobovat novotám, jak jen to jde, s ohledem na své slábnoucí intelektuální schopnosti, upadající vzhled a přijatelnou míru vkusu. Nechci nijak vybočovat, ale ani být typickým nerudným dědkem s fajfkou, mindráky a artrózou. Proto hledám kompromisy, příklady, v nichž se spojují dva světy – starý s tím dnešním. Není to jen zábavné, může to mít i hlubší smysl. Vždy mne pak velmi potěší, když takovou „symbiózu protikladů“ odhalím.
Abych byl konkrétní, uvedu příklad z poslední doby. V květnovém vydání Madam Business jsem si přečetl pozoruhodný rozhovor se zakladatelkou Zásilkovny. Tato atraktivní dáma svým podnikáním úspěšně konkuruje České poště, expanduje do zahraničí a „ráno ji baví vstávat s hlavou plnou myšlenek a vizí“. Zároveň musí doma zvládnout rodinu s třemi potomky tak, aby fungovala.
Velmi mně imponuje, že jsou mezi námi mladí lidé, kteří se zabývají například informač­ními technologiemi jako zmíněná Simona
Kijonková, dokážou se plně uplatnit v businessu, a přitom vyznávají i tradiční životní hodnoty svých babiček. Dokazují, že to lze i v praxi skloubit, aniž by se z toho člověk nutně pomátl, zkrachoval profesně a lidsky, nebo byl považován za podivína.
Nemůžeme zabouchnout dveře před moderními technologiemi, ani se tvářit, že v současnosti platí jiné fyzikální zákony. Digitální věk je skutečností, ať se nám to líbí, nebo ne. Ale zároveň nečekejme, že robotky budou rodit děti a vychovávat je.
Naprosto souhlasím se snahou dostat do základních škol opět vyučovací předměty dílny, pozemky a ruční práce. Zvládnutí základů řemesla v mládí a dosáhnutí manuální zručnosti se bude hodit i v době čtvrté průmyslové revoluce. Spočítat si, že dvě a dvě jsou čtyři, se musíme naučit, i když budou všude okolo nás ty nejdokonalejší počítače.
Podporuji i návrat k jednoduššímu životnímu stylu tam, kde to jde. Tažení proti všudypřítomným plastům, které mohou dobře nahradit přírodní a rozložitelné materiály, není jen návratem do starých časů před igelitem, ale zároveň výrazem zmoudření moderní doby. Předměty, které použiji a zahodím, už také přestávají být in. Proč ne?
Domnívám se, že touha po prostotě, jednoduchém řešení a přirozeném řádu věcí bude v lidech sílit a bude protiváhou ke stále sofistikovanějším, vyspělejším technologiím. Obě tendence spolu nemusí soupeřit, ale mohou žít pospolu, a dokonce táhnout za jeden provaz. Provaz, jímž se můžeme dostat dál.
Pavel Kačer

Na chalupě jsme se pustili do jarního úklidu. Topíme dřevem v kamnech a na malém sporáčku uvaříme všechno jídlo, proto míváme všude spoustu sazí a prachu. Musí se pak v sednici vysmýčit, odstraňují se pavučiny, staré harampádí ze všech koutů se dává do sběru nebo odváží do kontejneru na tříděný odpad. Je s tím dost práce, ale bez toho by pořádné jaro vlastně ani vůbec nemohlo začít, člověk by měl pocit, že má nějaký rest, že něco dost podstatného zanedbal.

Někdy mám dojem, že zdravení vyšlo z módy. Odcizujeme se navzájem, proč bychom si tedy vyměňovali pozdravy? Zejména mladí jako by dávali ostentativně najevo, že ty druhé mají „na háku“ a předstírají, že v jejich světě starší generace prostě neexistuje, pokud jí rovnou nenaznačí, že obtěžuje nebo překáží. 

Mrzí mě to. Ne proto, že mě nepozdraví někdo, s nímž obývám stejný dům, sedím na pracovišti mezi týmiž čtyřmi stěnami, tísním se v téže kabině výtahu. Pomyslím si, že ten druhý se zbytečně a nevědomky o něco ochuzuje. Jako kdyby trpěl jakousi psychickou slepotou a nedokázal vnímat zdánlivě obyčejné, ale krásné a nezbytné věci, vedle nichž žijeme. Jsem přesvědčený, že absolutním nezájmem se někteří vlastně připravují o to nejcennější, co mezi sebou máme – o pocit určité lidské sounáležitosti, k níž patří i formálně projevit jinému člověku přání být zdravý.
Chápu, že sotva se budeme v metropoli všichni zdravit na ulici, v anonymním davu, když míjíme stovky neznámých tváří. V městském autobusu nebo tramvaji, kde platí, že si k někomu přisednu, aniž bych se ho ptal, jestli je místo vedle něj volné. Ale čím menší a neformálnější skupina, tím víc vyžaduje dodržování určitých společenských pravidel.
Ve vlaku se stále ještě dovolujeme spolucestujícího, když chceme obsadit vedlejší sedadlo. Na vesnici, kde se po sousedsku „vidí druhým do talíře“, vám děti i dospělí obvykle taky popřejí „dobrý den“, i když vědí, že mezi místní nepatříte. Prostě jste jen nějaký starší pán, což k reakci úplně stačí. Rodiče to takhle své potomky dosud někde učí. Vychovávají je k respektu vůči ostatním, nejen pouze k prosazování vlastních práv a sebestřednosti.
S tím zdravením je to mezi lidmi zapeklité. Jsem motorkář, a proto vím, že my se zdravíme zvednutou rukou nebo jen pokynem hlavy. V zimě, kdy jezdí právě ti statečnější a solidárnější, to platí téměř stoprocentně. S oteplením a rostoucím provozem v jedné stopě už vám málokterý pravověrný harlejář pokyne na pozdrav. A pokud dokonce jedete na skútru, zařadil jste se rovněž pod rozlišovací schopnost většiny významnějších motorkářských skupin. Musíte náležitě pocítit, že kolegiální gesto za řídítky má svou cenu a není ho hoden jen tak leckdo, natož nějaký koloběžkář.
Ono zpravidla vždycky potěší, když si s druhým vyměníte pozdravy. Ale někdy mohou být pocity zcela opačné. Když jsem se jako kluk přestěhoval k babičce a začal chodit do nové školy, místo obvyklého „dobrý den“ musel jsem zdravit „čest práci“. Vyžadoval to učitel matematiky, který spouštěl na žáky hrůzu nejenom vyžadováním obšírných znalostí svého vyučujícího předmětu, ale i truchlivými předpověďmi o budoucnosti mladého pokolení. Pochybnosti, kterých bývá pubescent přeplněn, ještě rád poléval živou vodou. Právě díky němu jsem ztratil kuráž pokračovat ze základky na studiích a svoji další cestu nasměroval do dvouletého učňovského zařízení. Aniž jsem tušil, jako vyučený dřevorubec jsem se pak stal ceněným dělnickým kádrem, jemuž se později otevřela i prestižní vysoká škola a ještě protekčnější profese, ač můj původ ze strany obou rodičů byl naprosto buržoazní, k významnějšímu uplatnění v socialistické společnosti naprosto diskriminující.
Když jsem poprvé vyjel na Západ, to už ale „čestprácování“ skončilo na smetišti dějin, učil jsem se zdravit slovy „Grüss Gott“. Proč ne? Přesto však nepochybuji, že pánbíček přijme každý pozdrav, nejen v jeho jménu, který jde upřímně od srdce. To jen my lidé stále rozlišujeme ty správné a méně správné proklamace, hledíme na to, co se sluší, a co nikoli.
Má generace vyrostla na prostém „ahoj“. Tenhle pozdrav jsme doplňovali přátelským oslovením „vole“. Už naši otcové, a snad i dědové byli co-volové. Nenajde se jiný národ volů v Evropě i v celém světě, vznikl však spontánně a s potěšením. Ale jak víme z Formanova filmu Černý Petr, je třeba pozdrav „ahój“ náležitě správně vyslovit. Rozdíl v nedbalé a neznělé odpovědi „hoj“ může leckomu vadit. Nejenom zedníkům, jakým byl Čenda, kterým mistr dovolí zdít roh.
Pavel Kačer

Přátele si, na rozdíl od příbuzných, vybíráme. Pevná pouta, často na celý život, vznikají už od mateřské školy a na základce. Čím víc člověk nabírá rozum a zkušenosti, tím méně uzavírá nová přátelství. V pozdním věku spíš kamarády ztrácí, než získává další. 

S Lopezem jsem se poprvé potkal na Husí stezce. Já šel z lesa, on zamykal auto a na výšlap teprve vyrážel. Oslovil mě, prohodili jsme pár více méně formálních vět a rozešli se. Když jsem na něj o měsíc později narazil za stejných okolností na tomtéž místě, dali jsme se víc do řeči a nakonec si vyměnili telefonní čísla. Rok trvalo, než jsem mu na mobil zavolal a domluvili se, že příště půjdeme spolu.
Netušil jsem, že Lopez (jeho trampské jméno) se na Roverkách netoulá po značených turistických trasách, ale po nenápadných, sotva znatelných lesních pěšinkách. Díky tomu jsem v kraji, který mám slušně prošlapaný po svých i na kole, objevil jeho skrytou tvář. Podobu, kterou mu za desítky let trampování vtiskly tisíce milovníků lesních samot.
Procházeli jsme od jednoho kempu ke druhému, a přestože jsme jich navštívili celou řadu, byl to jen malý zlomek. Pod sklaními převisy se před námi objevovaly další a další. Ty malé, takzvané nouzáky, sloužily k přespání těm, co větší tábořiště našli už obsazená, nebo k nim ve tmě ani nedošli.
V Roverkách, jak oblast nazvali trampové na okraji Kokořínska a Máchova kraje, mezi Skalkou a Lhotou, tvoří Husí stezka jejich páteř. Svá útočiště před stresem a denními povinnostmi označili nejen symboly, kuchařskými a dřevorubeckými potřebami, ale také jmény. Při cestě od Skalky jsme nejprv narazili na „Lasičku“ a pokračovali dál přes „Krkavec“ a „Tisícový kámen“ a došli až k „Mrtvému dítěti“.
Lopez mě přitom zasvěcoval do trampského světa. Co ho k čundrování přivedlo a čím ho drží dodnes, sobotu co sobotu, v létě i v zimě. Není to nic menšího než svobodný duch, který Roverkám vládne. Přes naprostou svobodu však čundráci dodržují pevná pravidla, která je odlišují od nezvaných návštěvníků těchto pískovcových skal. Poznáte je už podle toho, jak se oblékají. Především ale vyznávají naprostou úctu k přírodě, v lese i kempech udržují pořádek, mezi sebou se i při prvním setkání zdraví přátelským „ahoj“!
Pod převisy člověk může jen na chvíli spočinout, strávit tu u ohně den, nebo i celkem pohodlně přenocovat. V deníku si přečte dojmy, které tu zaznamenali návštěvníci před ním, a pokud má chuť, přidá i své.
Takové, jaké do něj vepsal „Kurore“ 23. února 2019:
„Zmrzlou rukou zanechávám zde ódu chvály na toto místo. Jest překrásné, i když už jej objevili zahrádkáři, co kácí zelené smrky blízko campu nebo nechávají pytlíky od čaje viset na stromech...“
Dnes na Roverkách naleznete klid, závětří, úkryt před nepohodou s vůní borovic, pro všechny pocestné otevřenou náruč. Povídačky o tom, jak vandráky naháněli příslušníci VB a milicionáři, patří už jen k dávné historii. I snahy dnešních úřadů vystrnadit roverské patrioty z lesů už také dostaly nostalgickou patinu.
Svět trampů žije dál. V současnosti ho neohrožují zákazy, závory a ploty, nebo uniformovaní strážci zákona s pendreky. Azyl zde stále hledají ti, kteří si chtějí od zběsilého životního tempa, pohodlí a technologií aspoň na chvíli odpočinout. Možná jich dnes napočítáte míň než v dobách perzekuce, ale pořád přicházejí staří i mladí strávit zde ty nejkrásnější životní chvilky.
Lopezi, díky!
Pavel Kačer

Po dlouhé a tuhé zimě se člověk už nemůže dočkat jarního sluníčka. Každý náznak ho potěší a připomene, že i ta nejhorší mizérie, ať už jde o počasí, nebo životní trampoty, bude mít jednou svůj konec. Ale na příjemnou změnu nečekáme jen my – lidé, ale celá příroda.

Měl bych se cítit mizerně. Jako oběť. Jako obžaloba nefungujícího sociálního systému, jako ztělesněný imperativ nefunkčního zdravotnictví a parazitického farmaceutického průmyslu, jako zbytečný a někam stranou odložený člověk, který má tiše dožívat své dny. Ale já jsem se nikdy neměl lépe než teď, ve věku, kdy jsem zapadl do společenské kategorie senior.

S věkem přichází moudrost, prý. Jan Werich to zpochybňoval, tvrdil, že z mladých oslů se stávají staří oslové. Ono se nic neděje automaticky, bez jistého úsilí. I na zkušenostech, které jsme životem posbírali, bývá cenné jen to, že jsme si z nich vzali ponaučení (pokud vůbec).

Sám na sobě pozoruji, jak se léty měním. Mozek funguje hůř. V mládí jsem občas zapomínal, teď mívám obrovská „okna“ jak z Paláce kultury. I jazýček se mění, chutná mi prostě jinak, jen odpor k mléčné polévce ze školní jídelny zůstal. I oči vidí odlišně. Mou oblíbenou barvou byla zelená. Tu později vystřídala modrá. A nyní, zřejmě z bujnosti stáří, jsem si oblíbil jasně červenou. Rudá je teď má, i když si nemyslím, že by to mělo co do činění s politickým názorem.
Se srdcem to bývá ošidnější. Starce přitahuje mládí, o tom už padlo bezpočet důkazů a bylo sepsáno mnoho uměleckých děl. Těm, co na to mají, vlivní politici, proslulí umělci a četní zbohatlíci, se druhá míza projevuje ve vztahových záležitostech. Mnohý pozná, že manželka po jeho boku nepatřičně zestárla, a k jeho image se sluší pořídit si mladší model. Do druhého, třetího sňatku se ženou s tím, že konečně zplodí potomka, jenž jim bude hoden.
Ale abych byl genderově vyvážený, také v opačném pohlaví se po čtyřicítce přihlásí touha doplnit šatník o „zajíce“. Pravda, zpravidla v trochu menší míře, než jsme zvyklí vídat u mužů. Ale pak to stojí za to a známe případy slavných žen, které končí tragicky, ať už doslova, nebo jen finančně.
Vědom si těchto, řekl bych hormonálních, nástrah, zakázal jsem si jít zlatou střední cestou a ohlížet se po mladicích, natož si s nimi začínat. Avšak hormony v člověku pracují, ať si to přeje, či ne, a je třeba je „opít rohlíkem“, čili odkanalizovat vhodným směrem. Tak aby neškodily, nepřinášely další strasti a nenavyšovaly životní náklady nad únosnou mez. Nejlépe je šikovně realizovat heslo: Kdo si hraje, nezlobí!
A jsme u hraček pro dospělé, bez nichž by naše žití ztratilo šťávu, zešedlo a zvadlo, změnilo se v pouhé přežívání. Každý má nějakou, i když to tak nemusí mít pojmenované, často si hraje neuvědoměle. Mám na mysli to, co člověku přináší radost, uspokojení a naplňuje ho činností.
Mně se po šedesátce probudila náklonnost k motocyklům, lépe řečeno, ke skútrům. Ten cit ležel ukrytý v mé duši už dříve, ale prodral se na světlo až v pozdním věku, avšak o to silněji. Nebojím se použít slova láska, která mě k nim poutá. Je tak silná, že mi jeden nestačí. Cítím se nejlépe, když jsem jimi obklopen. Proto jich mám pět, abych je mohl pravidelně střídat a v jízdě žádného nezanedbávat. I jako lidské bytosti, zvířata a rostliny, i motocykly mají svůj nezaměnitelný charakter, kouzlo, duši. A když se vytvoří pouto mezi duší člověka a stroje, může být stejně pevné a žhavé jako mezi milenci.
Když je milujete, každá zmínka o nich vás potěší. Každý pohled a dotyk rozpálí, vůně spáleného benzinu omání. Ale nejkrásnější je sama jízda, kterou bych přirovnal k milostnému spojení dvou jedinců. Toužíte po něm, když nejste spolu, naplňuje vás nejvznešenějšími představami, když o něm sníte.
Nedivte se, že člověk kvůli stroji někdy ztratí hlavu. Dělá kousky, které ostatním připadají ztřeštěné a nepochopitelné. U mě se to projevuje nerespektováním ročního období. Zima zkrátka jedné stopě nepřeje, a proto většina motorkářů pověsí helmu a kombinézu na hřebík a čeká za volantem na novou sezonu. Já to nedokážu.
Jezdím každý den a ani teploty hluboko pod nulou mě nezastaví. Ani necítíte, že vám mrznou ruce, nohy, trup a z nosu kape. Jen někdy máte strach, že nedojedete, protože při sněhu a ledu se prostě na skútru cestovat nedá. Ale když upadnete, musíte vstát a pokračovat.
Prostě staré lásky! Nebývají o nic menší než ty mladické. Řeknete si pak: Srdce mi ještě slouží, jen ta hlava, ta už prostě nefunguje! Ale co s tím naděláte?
Pavel Kačer

Aktuální vydání v PDF

Září 2019

Otevřít PDF | Prosperita | Fresh Time

Newsletter

Zaregistrujte se do našeho newsletteru a dostávejte nejnovější vydání Madam Business emailem. Na základě registrace navíc můžete využít 20 % slevu na první inzerci v Madam Business.

Registrací souhlasíte s Podmínkami zasílání a použití služby.

 

Hlavní partneři:

cesky_porcelan_75_124 manner84_84

Partneři:

logo-eternity_web_119 jaja_logo2_108design4net_119_119 nadeje_logo88_88 2018 yourchance rgb color120
  komora mody 83 excellentni zena logo smart press logo mleko vas zdravi2 dandelion98

Tip Grady

124770 web rec telaOdhalte záměry všech lidí, se kterými se potkáte! Nejlepší způsob, jak porozumět svým přátelům, partnerům či kolegům, je naučit se číst řeč těla. S její znalostí dokážete odhalit skutečné záměry a pocity druhých. Co si o vás opravdu myslí váš šéf? Má o vás váš potenciální partner či partnerka skutečně zájem? Proč si lidé sahají na krk, když se dozví nepříjemnou novinu? Co znamená, když si ženy při telefonování hrají s vlasy? Proč lidé doširoka otevírají oči, když vidí někoho, koho mají rádi? Odpovědi brzy poznáte, když se do této neobyčejné publikace začtete.

Instagram

Navštivte také

iprosperita RGB freshtimecz RGB