Láska na první pohled je ta pravá. Nikdo mi to nevymluví. Přelétne jiskra a je to. A nejen v případě přitažlivosti dvou lidí. Platí to třeba o nakupování oblečení, bot nebo kabelek. Aspoň v mém případě. Když se rozhodnu, že si pořídím něco na sebe, a vyrazím nasměrovaná přesně k tomuto účelu, dejme tomu se rozhodnu pro novou džínovou sukni, přicházím domů většinou s prázdnou. Prošmejdím několik obchodů, ale nepořídím. Je to hledání za každou cenu. A to nefunguje. Naopak koupím vždy, když mi něco jen tak nahodile padne do oka. Je jedno, jestli se tak děje v obchodě kamenném, nebo na e-shopu.

Když si to takhle v podvečer šlapete po polní cestě a v korunách stromů či tajemně ukrytí v křovinách prozpěvují ptáci své jarní písničky, je vám dobře na světě. Vzpomínkami se vracíte do dětsví, kdy jste s partou sobě rovných běhali po příkopech, zdolávali kaluže a naschvál bořili botky do bláta na protest spoutanosti zvyklostmi, tradicemi a rodičovským příkazům. Právě v tento okamžik jste zase volní jako ti zpěváčci v nebi, jako lehký vánek, který křísí vaši tvář po desetihodinovém sezení u počítače. Máte chuť si poskočit, zavýsknout, dýcháte zhluboka a nabíráte tu nejlepší energii života, jež k vám proudí od shora dolů i obráceně.

Denně čtu o nějakých doporučeních, která se týkají zdravého životního stylu, stravování, pohybu, koníčků. Moje hlava překypuje návody, recepty, dobrými radami. A také analýzami, indexy, fakty i mýty.

Jsem stará, sdělila mi onehdy kolegyně. Zděsila jsem se. Jako ty, že jsi stará? Vždyť ti je pětatřicet! To se tak cítíš, nebo jsi uvěřila někomu, kdo to nemá v hlavě v pořádku? Opáčila jsem. Já ne, ale pro okolí a velkou část společnosti už jsem za zenitem, řekla. Vzbouřila jsem se.

Lituji, že se dneška nedožil největší satirik našeho národa, spisovatel Jaroslav Hašek. Být tu mezi námi, vzniklo by jistě mnoho krásných děl nejen místní, ale celosvětové literatury. Jeho bystrý pozorovací talent a speciální „čuch“ dokázal by rozeznat opravdové hodnoty našeho konání a ty neopravdové natolik zesměšnit, že by se z toho prostý lid za břicha popadal, jak by se musel smát. Jistě by napsal něco příhodného i na téma naše pošta. Možná by tato specifická instituce charakteristikou v jeho podání předčila dosavadní lidovou tvořivost, možná by i nastartovala nový směr uvolňování národní mysli. Ona je totiž prokletá. Mnozí, když směřují k jejím branám, ať je to v naší metropoli, nebo maloměstě někde v sousedství polských hranic, těší se již zpovzdálí, kterak se na poště pohádají, naštvou, rozzuří a vyčistí rozježenou mysl. Podvědomí totiž napovídá, že tato bouře bude mít blahodárný vliv na jejich tělo i ducha, že se jim zkrátka uleví. Pročež s chutí spěchají pro balíček či za jiným účelem, třeba ověřit, zda los Sazky nepřinese do jejich domovů štěstí a milióny. A zároveň spoléhají na to, jak se určitě pohádají, že někoho právem urazí a poníží za ty všechny nepříjemnosti, které mu pošta za celý život napáchala. Zvláštní až psychopatické situace se opakují stále častěji. Divadlo pro každého se vstupenkou zdarma.

Bezinky jsou úžasný letně podzimní plod. Obestřeny různými mýty vstoupily do mého života už dávno. Mystické poslání této rostliny má určitě mnohé do sebe. Nevzniklo jen tak. Ctím ho, ale nebojím se. Jaké bylo kdysi moje překvapení, když nám na zahradě u kůlny namísto pokáceného ořešáku vyrostl bezinkový keř! Usídlil se tam, jako by chtěl sdělit, že k nám patří, že si k nám konečně našel cestu. Vrostl do mé duše a hluboce zakořenil.

Mám docela dobrou metodu, jak si obohatit šatník, botník nebo sbírku kabelek. Funguje spolehlivě. To, když mne někdo pěkně rozčílí nebo se chová nezdvořile, nezůstává z mé strany bez následků. Tedy příjemných. Že to zní podivně? Určitě ne. Dříve jsem, jak se říká, pěnila, emoce se nedaly udržet na uzdě. Házela jsem nádobím, knížkami, předměty, které byly zrovna po ruce. Běda tomu, kdo mi přišel do cesty.

Napsala mi kamarádka, že mne obdivuje, kolik toho zvládnu a že mám vůbec čas na to, abych se věnovala třeba výrobě všelijakých džemů, kečupů a jiných pochoutek. Že ona absolutně nic nestíhá. Odpověděla jsem jí, že i na mne útočí čas ve všech jeho podobách, ale že na­vzdory tomu se snažím dějinami proplout bez nálepky chovanec psychiatrické léčebny.