Každý pořádný chlap rád vzpomíná na vojnu. Z dennodenní buzerace v kasárnách a ve výcvikovém prostoru se ve vzpomínkách stává dobrá zábava, z historek bývalých mazáků přímo sálá pohoda, nostalgie za starými časy, a někdy se zaskví i odlesk hrdinství. To dnes chlapcům evidentně chybí a mnoho z nich svoji skrytou touhu po maskáčích a samopalu vzor 58 manifestuje jinak. A nejen příslušníci mužského pohlaví. Má pubertální neteř Alexandra s českými a slovenskými geny a rakouskou státní příslušností loni o prázdninách poprvé okusila vojenský dril na táboře ve východním Slovensku. A tento rok ji tam otec musel zavézt hned dvakrát. Dobrovolně a za nemalé peníze prožila pod velením skutečných lampasáků několik týdnů v maskáčích, přísné kázni a při plnění bojových úkolů. Příště pojede zas. Rodina to nechápe, já ano. V době, kdy je dětem dovoleno vše, chtějí nad sebou pocítit silnou ruku.

Že se řemeslník stal téměř mytickým zjevem, každý ho potřebuje, ale málokdo ho viděl? No to mi povídejte! Sám jsem zběhl „za lepším“ a na léta učednická už jen občas vzpomínám. Ale ruku na srdce. Není to pro společnost lepší? Když mě viděli u ponku s pořízem nebo pilníkem v ruce, volali zoufale: „Řemeslo, braň se!“

Paměť si s námi rozmarně zahrává. Kam jsem před chvíli odložil šálek kávy, nevím. Ale co se mi stalo v dětství, se mi připomíná se samozřejmou jistotou. Stárnoucí člověk proto tak rád nahlíží do minulosti, vzpomíná si na zašlé časy, lidi a události, často o nich hovoří, protože se mu vynořují v jasném světle. A samozřejmě ve zidealizované podobě. Z temnoty dávna se pojednou připomínají i skutky, jež měly být dávno zapomenuty. Jsou rovněž takové, které bychom nejraději nevytahovali na světlo boží, protože i po letech dokážou zranit nebo znepokojit mysl.

Nad některými vzpomínkami a myšlenkami zůstává rozum stát. Proč jsem nikdy nezapomněl na první film, který jsem co by prvňáček viděl v našem starém kině? Tehdy mi zdaleka nebylo deset, abych měl právo sledovat projekci pro dospělé. Ale starší bratranec mne do hlediště propašoval tajně, a tím mi daroval zážitek doslova na celý život. Film se jmenoval Zákon je zákon. Kromě názvu mi ale už dávno neříkal vůbec nic. Šedesát let byl někde zakousnutý jako brouk v hlavě. Občas se připomněl. Věděl jsem, že můj první film pro dospělé se jmenoval...
Nedávno jsem chtěl tuto kapitolu definitivně uzavřít. Zjistit, co to vlastně bylo zač a pak tenhle případ prostě odložit ad acta. Půjdu na to chytře, na výši doby. Poradím s internetem. Otevřel jsem Československou filmovou databázi, a ejhle! Zákon je zákon tam znají, dokonce přidají i plakát a krátký komentář. Teď už tedy vím, že jde o francouzsko-italskou veselohru s tehdy velmi populárními komiky Fernandelem a Totó, kteří si zahráli úlohu celníka a pašeráka.
V hlavě mi začala blikat červená žárovka. Jakési nejasné obrysy příběhu o člověku, který se narodil v kuchyni, již rozdělovala státní hranice, pomalu lezly ven. Navnaděn úspěchem jsem chtěl poznat víc. Opět pomohla internetová stránka, kde jsou uložena nová i stará videa. Nemusel jsem pátrat dlouho, snímek z roku 1958 tam byl připraven ke zhlédnutí. Představení, které jsem prožíval před šesti desítkami let, mohlo znovu začít. V originálním francouzském znění, bez titulků, ale od prvního záběru až po poslední. Sláva, konečně mám jasno. Zákon je zákon není jen moje blouznivá chiméra, kterou jsem od dětství nosil v hlavě, je to fakt.
Když jsem to vyprávěl sestře, která strávila kus svého života ve Filmovém ústavu, zabrnkal jsem u ní na sladkou strunu dávných vzpomínek. Chodili jsme totiž do stejného kina, kde vládl železnou rukou pan ředitel Šeda. Pojal tuto instituci jako maloměstský chrám kultury. Dovnitř vpustil jen diváky, kteří byli na událost náležitě připraveni. Čistě oblečeni, vymydleni a kteří povinně odložili kabáty v šatně. Biograf tehdy nejen bavil, on vychovával, vytvářel nového člověka vhodného pro příští společnost.
Sestra Lilka s dojetím zavzpomínala, jak se s kamarádkou jako jediné ve městě staly členkami Klubu sovětského filmu. Neopomněly se dostavit na žádnou projekci. Diváci se na filmy ze země sovětů, jako byly Paprsky inženýra Garina nebo Člověk obojživelník, zrovna nehrnuli. Promítat se však muselo, byť se do kinosálu dostavil pouze jediný divák. Ředitel Šeda dívky marně přemlouval, aby šly domů, že snímek nestojí za to, aby jim ubral dvě hodiny drahocenného času. Nenechaly se odradit, stály neochvějně na svém. S blaženým vědomím, že prosadily svou, přestály nejprve, ještě při zataženém plátně, uvítací píseň Kukurukukú s Kučerovci, poté aktuální filmový týdeník, a nakonec hlavní část programu, film A jitra jsou zde tichá, tematicky čerpající z Velké vlastenecké války.
Někdo by řekl, že v hlavě nosíme hodně smetí, jež nám není k ničemu. Že naše srdce jsou podvědomě obtěžkána událostmi, myšlenkami a city, které tam nepatří. Mýlí se. Nic se neděje náhodou, vše má svůj smysl.
Známá duchovní praktika si pokládá do nitra otázku Kdo jsem já? Nemusíme být bytostmi hledající existenci v transcendentálnu, obcujícími s anděly, bloudícími v astrálu. Stačí být obyčejným člověkem, jenž se zamýšlí nad svým osudem, jeho počátkem a dalším směřováním. Ty zdánlivě nesmyslné myšlenky, které nám vytanou v hlavě, jsou stejně relevantní jako naše jméno, podoba nebo profesní kariéra. Nějakým způsobem nás charakterizují a dotvářejí, ať se nám to líbí, nebo nikoli. Proto si je hýčkám a přikládám jim nemenší důležitost. Jsou součástí našeho bytí, dávají životu smysl, a někdy nás i příjemně překvapí.

Pavel Kačer

Už je to pár let, co jsem to oslovení „milý strýče!“ musel poprvé vztáhnout na sebe. Nikdo jiný totiž v blízkosti nebyl, jen sotva vzrostlý synoveček. Když jsem se později stal tuplovaným dědkem, už jsem se tolik nevyděsil, když mě tak vnoučata oslovovala. Člověk stárne a s věkem v rodině mění role. Z hýčkaného dítěte se stane otec, strýc, děda... Takže nakonec, když ukončí životaběh, to na smutečním oznámení vypadá, že vymřela celá rodina, jak ve slavné scénce ze hřbitova prohlásil Felix Holzmann.

Každá doba má své favority a své otloukánky. Oblíbené životní postoje, zábavy, sporty, slova a používaná klišé, své lásky a běsy. Jsme, aniž si to vlastně uvědomujeme, v zajetí konvencí, zajetých vzorů, z nichž některé se vyznačují dlouhověkostí a stálostí, jiné krátkým dechem.

Už je tomu pár let, co nám nostalgická vlna vyvrhla do povědomí módu retra. Najednou si ceníme u nakupovaných potravin, že vypadají jako tenkrát a že byly vyrobeny podle československých státních norem z padesátých a šedesátých let – uzeniny, cukrovinky, produkty mléčné výživy... Velké obchodní řetězce, symbol kapitalistické spotřební společnosti, se předhánějí v tom, kdo více a lépe připraví nabídku, která jako by vypadla z prodejny Pramen, Včela, Jednota, OD Máj a Kotva z normalizovaných let socializmu.
Dokážu to pochopit. A co víc, sám mám slabost pro takové návraty do minulosti. Nepochybuji o tom, že retro mánie se tu vzala v reakci na současnou přesycenost nabídky všeho možného a nemožného. Lidé, zejména ti dříve narození, tedy pamětníci, už jsou zmoženi záplavou zboží cizokrajného i jiného původu, a často si s tím nevědí rady. Přesto, že před víc než třiceti, čtyřiceti lety vzdychali nad propašovanými katalogy zásilkových domů Neckermann a Quelle v touze mít taky takový výběr. Dnes se ztrácejí v labyrintu regálů hypermarketu a po hodině marného hledání soli, cukru či mouky mezi milióny věcí, které nepotřebují, zatouží být nazpět v chudičkých padesátkách.
Ono je to nejen tou překrmeností, ale i krátkou a selektivní pamětí. Pepík v hospodě se nad půllitrem piva rozteskní a málem s brekem zavzpomíná, že tenkrát stála Plzeň 2,80 a deset deka gothaje 3 Kčs. „Panečku, to byly časy!“ Ale už mu nedojde, že vydělal desetkrát méně než dneska a z výplaty mu bez ptaní ještě strhli na známku KSČ a ROH.
O tehdejší kvalitě výrobků a služeb také dnes panují značně zkreslené představy. Ale má smysl připomínat, jak se tenkrát nakupovalo, a hlavně shánělo to, co nebylo na pultě, ale pod ním, a úspěšný nákup byl odvislý od toho, jestli jste měli známého řezníka, jestli jste to „uměli“ s místním zelinářem a jak velký tuzér jste byli ochotni dát instalatérovi.
Zákazník tehdy nebyl pán, ale prosebník, odkázaný na milost a nemilost znárodněného obchodu. Neexistovalo, že by si ovoce a zeleninu sám vybral, zvážil a ocenil. Pokud se prodavač špatně vyspal, nasypal vám do papírového pytlíku poloshnilé brambory, potlučená jablka a unavený salát, jenž si musel povinně poležet řadu dní ve skladu, než ho dopravili do prodejny. A cenu rovněž stanovila žena za pultem, nepochybně vždy ve svůj prospěch.
Mohl bych psát dlouho a zeširoka o tom, jak se dřív nakupovalo obyčejným lidem, kteří museli vyjít se skromným příjmem a neměli co nabídnout jako protihodnotu. Páni sice tenkrát neměli banky, fabriky, nabité prkenice, ale pod rukou úzkoprofilové zboží a dobré známosti, bez nichž se nedalo pořídit téměř nic. Nenakupovalo se, vyměňovalo.
Ne, já nezapomněl a rozhodně se mi po těchto dřevních dobách nestýská. Stejně jako mým stejně cítícím vrstevníkům. A přesto i já jsem dnes retro. Ne že bych přivolával zašlé zlaté
časy. Jen mi konzerva lančmítu se starým potiskem připomene dětství a mládí. Jak jsem chodil k Brdíčkům s butelkou pro mlíko, které mlékařka nabírala z veliké konvice. Jak jsem u nich dostal pecen buď černého, nebo světlého chleba, vejražku, který byl ještě teplý a voněl pekárnou. Jak jsem si od cesty mohl koupit tabulku mejdlíčka, z kterého se mi dělaly bubliny v nose.
Vím, že je v tom marná snaha přivolat na chvíli bezstarostnost dětských let, milé tváře blízkých, kteří dávno odešli na druhý břeh, naděje do budoucnosti, která se teprve měla stát. Koupit ji nelze, zůstává navždy jen ve vzpomínkách. Zidealizovaných, notně zkreslených a zcenzurovaných, takových, které chceme mít. Vůbec nezáleží na tom, že nám teď nic nechybí a vše, po čem jsme toužili, máme snadno na dosah ruky. Patří to k určitému věku, který už nemůže nic toužebného očekávat a vše „důležité“ se odehrálo. Že to je jen klam našich myšlenek? No jistě, jako všechno. Ale to už je jiný příběh.

Pavel Kačer

Přiznám, že v duši mi dřímá rebel. Svobody se cením víc než čehokoli jiného, a jsem ochoten pro ni mnohé obětovat. Příkazy shora přijímám s nevolí, vlastně je zcela odmítám. Ano, jsem nepřizpůsobivý, pokud jde o pravidla, které se snaží jedince spoutat, přinutit ho vydat se s mainstreamem, jak se dnes rádo říká, do vymezené ohrádky konformity.

Mám štěstí na ztracené existence. Hlásí se ke mně, dávají se do řeči, a nakonec poprosí o almužnu. Asi vypadám jako ten, kdo nedokáže odmítnout. A navíc jako důchodce mám i dost času s každým strávit pár minut „v družném a srdečném rozhovoru zajímající obě strany“, jak se často psalo v oficiálním komuniké z jednání významných státníků.

Jak člověk spolehlivě pozná, že stárne? Začne kritizovat mladé. Nezamlouvá se mu, že se dnešní mládež neumí chovat, nepozdraví, myslí jen na zábavu, vůči ostatním se staví přezíravě, nic nezná, ničemu pořádně nerozumí, ignoruje zavedené pořádky, a uzavřela se do světa svých počítačů, mobilů a sociálních sítí. Má pocit, že celý svět se změnil k nepoznání a míří do záhuby. To, co mu bylo blízké, zmizelo a nikdy se nevrátí. Prostě nic nového pod sluncem, v tomhle přesvědčení nás utvrzovali už staří Řekové!

Jenže pak si povšimne, že všechno nové nemusí vypadat jen černě. Jakousi naději zahlédne na svých dětech a vnucích, na těch nejbližších. Doslechne se, že v novém století se prý rodí indigové děti, světlé bytosti s duchovní aurou, jež se mají stát lepší budoucností planety. Že by na tomhle „šprochu“ bylo pravdy aspoň trochu? Možná.
Matouš bylo dlouho očekávané vnouče. Stal se prvním, a možná i jediným pokračovatelem rodu. Celá armáda babiček, tetiček, dědů a strýčků ho léta netrpělivě vyhlížela, a když poprvé otevřel oči, vrhla se na něj jako na Krista Spasitele. Konečně měli vytoužený objekt, jenž mohli hýčkat, rozmazlovat, usilovat o jeho pozornost a lásku, zahrnovat ho vším, co by mu udělalo radost. Byl to středobod jejich vesmíru, malým sluníčkem, okolo nějž se točilo naprosto vše.
Jenže chlapce to brzy přestalo bavit. Měl o svém poslání jinou představu než být všemi opečovávaným a zhýčkaným jedináčkem. Sotva udržel kladívko v ruce, už se ho nepustil. Chtěl totiž být jako jeho táta, workoholik.
Sotva přijeli na chalupu, převlékli se hoši do „pracáků“ a pustili se do práce. Spolu otloukali omítku, řezali prkna, vrtali, přitloukali a šroubovali. Matouš se učil velmi rychle, bylo na něm znát, že měl po kom zdědit šikovnost a pracovitost. Až musela zasáhnout maminka. Po obědě ho hnala přes zřejmý odpor potomka „na kutě“. Tehdy se proslavil větou: „Já nechci jít spát, chci pracovat!“
Když polední spánek neusmlouval, s o to větší vervou se potom pustil do díla. Jak rostl, stala se mu tahle záliba potřebou. Nemluvil o tom, jak se těší na den, kdy půjde poprvé do školy. Místo toho pracoval s heverem, povoloval šrouby na kolech, utahoval závity, oháněl se s pumpičkou. Zvlášť ho naprosto fascinovaly pneumatiky. Za odměnu ho vzali rodiče do pneuservisu, kde hodiny sledoval, jak se přezouvají zimní gumy, opravují, nafukují, montují a vyvažují pláště...
S Vánocemi, narozeninami a svátky byla vždycky potíž. Celé příbuzenstvo se předhánělo v tom, kdo mu přinese lepší dárek. Jenže co koupit klukovi, který si moc nehraje s autíčky a vláčky, ale raději koulí pneumatiku a míchá maltu? Když se opět přiblížil Štědrý den a my stále nevěděli o vhodném daru, obrátili jsme se s prosbou na jeho rodiče. Čím dítko obšťastnit? Co by ho nejvíc potěšilo, po čem opravdu z celého srdce touží?
Pak nám přišla překvapivá odpověď e-mailem. Byl v ní nákres šroubů a tabulka s rozměry. Děcku bychom se nejlépe zavděčili sadou vrutů torx, protože zjara se bude na zahradě montovat ze dřeva dětský domek. A Matouš se už nemůže dočkat okamžiku, kdy bude se šroubovákem stavbě asistovat. Dostal celou krabici spojovacího materiálu.
Nejlepší však přišlo nakonec. Když jsme se ptali, co letos dostal od Ježíška, Matouš hrdě odpověděl: „Beton!“ To už se babička neudržela a rozesmála se na celé kolo. Představila si pod stromečkem pytel cementu nebo rovnou betonový kvádr. Chlapec se však pochopitelně urazil a opáčil: „Tak abys věděla, už ti nic jinýho neřeknu.“ A se vztyčenou hlavou odkráčel středem. Celý večer s námi nepromluvil. Jak jen ti staří lidé jsou hloupí, myslil si.
O mladou generaci, která to tu jednoho krásného dne převezme po nás, už vůbec nemám nejmenší obavy. Že mi současná mládež přijde rozjívená, praštěná a samolibá? Ale my jsme jako puberťáci nebyli jiní. Ale až malí vyrostou z „telecích let“, naprosto nepochybuji, že si s životem poradí stejně dobře jako my. A možná mnohem líp.
Pavel Kačer