Podnikání je zvláštní disciplína. Nespočívá zdaleka jenom ve vytváření zisku, výrobě zboží a poskytování potřebných služeb či v zaměstnávání lidí. Je celospolečenským fenoménem, formuje naši kulturu, ukazuje na naše silná místa i skryté slabiny, charakterizuje tuto dobu i český národ. Abych ale vysvětlil, co tím myslím. Naše chalupa sousedí s truhlárnou. Nedá se přeslechnout, když stroje běží naplno. Pak hluk znepříjemňuje soužití, ne moc, ale ani málo. To se nám nelíbí. Avšak zase z dřevního odpadu máme prospěch. Je příjemné, když si v zimě můžeme zatopit briketami z lisovaných pilin a hoblin. Prostě něco za něco, jak už to na vesnici mezi dobrými sousedy bývá.

Před rokem a půl zaparkoval na vedlejším pozemku karavan a v něm jeho obyvatel středního věku s nemocným psem, který sem přišel dožít. Majitel truhlárny udělal gesto svému zaměstnanci v nouzi. Pomohl mu přechodně řešit obtíž­nou životní situaci, poskytl mu místo k zaparkování vozu i elektriku k svícení a topení. A že se jí v zimě nespotřebuje málo, aby se uvnitř obytného přívěsu dalo příjemně žít!

Mělo to být přechodné řešení na pár měsíců, než pes opustí tento svět a jeho pán si najde nové vhodné bydlení. Čtyřnohý přítel pak odešel na věčnost, jeho pán se však rozhodl karavan neopustit. V provizoriu se mu prostě zalíbilo. Asi proto, že bydleníčko to bylo zadarmo. K tomu mohl využívat, po džentlmenské dohodě, po práci i truhlárnu k drobným melouchům.
Jenže s jídlem roste chuť. Když se jednoho krásného dne vlastník truhlárny začal zajímat, co se o sobotách a nedělích v jeho objektu děje, byl velmi překvapen. Zaměstnanec totiž nebyl žádný troškař, ale rozjel vlastní business. Na cizím výrobním zařízení a z ukradeného materiálu vyráběl okna, dveře a další věci, co černý trh zrovna žádal. „Podnikal“ bez uzardění na cizí účet. Tomu se říká „pro dobrotu na žebrotu“.
Není divu, že džentlmenská dohoda skončila a od té doby jsme už souseda neviděli. Jen zpustlý karavan a nepořádek v okolí po něm zůstaly. A hlodavci, kteří se tam rozmnožili a nebýt armády našich koček, měli bychom je i v baráku.
Když jsem nad vším přemýšlel, vzpomněl jsem si na podnikatelský příběh mého dědečka. Vystudoval v Darmstadtu elektro inženýra s vyznamenáním, ale oboru se nemohl věnovat. Zdědil totiž na maloměstě továrničku na obuv a musel se postarat o tento rodinný majetek a několik desítek zaměstnanců. Asi měl větší srdce než podnikatelského ducha, protože v krizi přišel na buben. A poté u konkurence, v Baťově Zlíně jako obuvnický mistr, se snažil vydělat chybějící kapitál, aby mohl ševcovinu doma zase rozjet. S úsporami se po dvou letech vrátil, investoval je, ale smutný konec fabričky stejně neodvrátil. Babička, jeho manželka a bývalá účetní v jedné osobě, mi po letech vyprávěla: „Ty domky pod parkem si naši dělníci postavili z nakradených peněz. Děda byl moc velký dobrák, spíš filantrop než kapitalista.“ Proto zkrachoval, zatímco jeho zaměstnanci prosperovali. Z marxistického, třídního pohledu to nějak nedávalo smysl, z lidského hlediska ano.
Krátce nato se z paní továrníkové stala vdova s dvěma malými dětmi a pozůstalý majetek šel do dražby. Místo aby jí sousedé život trochu ulehčili, domluvili se, že ji připraví o všechno. A proto při licitaci nebudou přihazovat, a tím se ke strojům a materiálu dostanou lacino za vyvolávací cenu. Stalo se do písmene. Je až s podivem: Pokud jde o nějakou zlodějinu, překvapivě z mnoha takzvaně počestných občanů se stanou spojenci a spoluviníci. Jen jedna rodina přišla o živitele, prostředek obživy, a především o iluze, že lidé jsou dobří...
Do deseti let ale bylo najednou úplně jedno, kdo co vlastnil a kdo přišel o všechno. Nastal vítězný únor 1948 a „spravedlivě“ odebral místním živnostníčkům i větším „buržoustům“ to, co celé generace nabyly, ať už poctivě, nebo jinak.
Takový je život. Je naším učitelem a stále nás zkouší. Co na tom záleží, jestli si myslíme, že někdy se k nám chová přísně nebo nespravedlivě! Nakonec se ukáže, že to tak prostě mělo být. Když to takhle vezmeme, obstáli jsme vždy v nejtěžší zkoušce.

Pavel Kačer