Je to dost nepříjemný pocit, když zjistíte, že nejste v domě sami. Že se u vás zabydlel nezvaný návštěvník. Pokud víte, kdo to asi může být, alespoň trochu vás to uklidní. Ale když se dotyčný objevuje jako přízrak a jako přízrak mizí, slabší povahy obestře bázeň. Žena v takovém okamžiku může hystericky vykřiknout varovnou větu „buď on (ono), nebo já!“, což jednoznačně znamená ultimátum, že tu pro oba není místo pod jednou střechou.

V naší roubené chalupě na Kokořínsku jsme zvyklí žít v souladu s přírodou. Pavouky nevyháníme a pavučiny vymetáme jen v místech, kam svítí slunce a kde jsou pro oko až příliš nápadné. S mravenci jsme uzavřeli smír, a pokud nelezou, kam nemají, necháváme je koexistovat. Pootevřeli jsme dveře zatoulaným kočkám a udělali si z nich nejlepší kamarády. Ptáčkům v zimě sypeme do krmítka a vždy opláčeme, když některý, lehkovážný a neopatrný, skončí v kocouřích drápech. Dlouho nám obydlí léčil datel a jeho charakteristické ťukání dotvářelo genius loci, než jsme z něj našli na zahradě jen rozházená černobílá pírka.

Samostatnou kapitolu tvoří myšky a rejsci. S nimi jsme se nedokázali spřátelit. Slabší pohlaví se jich štítí a umírá hrůzou při představě, že lezou po všem, hryžou do všeho jedlého i nejedlého a všude trousí hovínka. Mužský by s tím takový problém nedělal, ale rozumí tomu, že drobní hlodavci mohou přenášet nebezpečné nemoci ohrožující člověka.

Když nám některý kočičí kamarád přinese zakousnutou myšku, aby se pochlubil a sklidil pochvalu, dostaví se dobrý pocit, že ty hladové kočičí krky neživíme nadarmo. Jenže ani čtyři šelmy se bezezbytku nevypořádají s invazí, když se hlodavci na zimu stěhují z pole do pohodlí interiéru. Deratizaci musí vzít do rukou i pán domu.

Protože jed nepokládáme za humánní prostředek likvidace a máme obavy, že by se jím mohl otrávit i někdo jiný než hlodavec, jdeme na věc přes osvědčené pastičky. Po létech lepších i horších zkušeností jsme se docela v tomto oboru vypracovali a více méně vyhnali drobné tvorečky z našeho bydliště. Boj s nimi však není nikdy u konce a po kratším či delším příměří nastává znovu další dějství. S tím jaksi počítáme a bereme to tak, že příroda prostě funguje, jak má.

Neměl bych ještě zapomenout na někoho, koho jsme sice nikdy nezahlédli, ale po večerech slýchali často a pravidelně. Na půdě, respektive v prostorách mezi stropem a půdou, se proháněly kuny. Na to, malá a plachá zvířátka to jsou, nadělaly takový hluk, že se nedal přeslechnout. I na to jsme si však zvykli a pokládali to za určitý kolorit večerů na slamníku. S příchodem zatoulaného kocourka Fandy, který si nás vybral k svému trvalému pobytu, však kuní hrátky utichly. Máme za to, že to má souvislost s vyznačením fandova teritoria. Škoda, že tento užitečný bojovník nás jednoho dne navždy opustil a dům zůstal opět bez ochrany.

V současnosti totiž nastala bezprecedentní situace. V sednici se začaly dít strašidelné věci. Jednoho krásného dne přestala sloužit mikrovlnná trouba a příčinou byl překousaný elektrický kabel. Vysvětlili jsme si to tím, že myš domácí si prostě potřebovala nabrousit zoubky. O týden později si někdo brousil zuby na prodlužovací šňůře. To už nebylo jen tak a začali jsme větřit zradu. V podezření, že něco určitě není v zaběhnutém pořádku, nás utvrdila okousaná vánočka. Kdopak asi tak miluje moučkový cukr, jímž byla posypána? A kdo vyleze na stůl, který až dosud poskytoval potravinám dostatečné bezpečí před mlsnými jazýčky? Ne, tahle práce se nepodobá na nikoho, s nímž jsme dosud přebývali pod jednou střechou. Zvláště když později zmizela, a dosud se nenašla, nastražená pastička s oříškem. A neznámý odcizil i rajčata na okenním parapetu. Rohlík, na němž jsme chtěli zkoumat otisky zubů nenechavce, po jedné noci byl pryč docela.

Neodhalili jsme dosud pravého viníka, i když podezřelých je několik. Myš? Krysa? Kuna? Nebo docela jiný škůdce? Nemůžeme dál žít v nejistotě. Situace dospěla do stadia „buď on, nebo my!“. Do služby jsme nasadili Marka. Mourovatého kocourka, který si troufne na myši a ptáky, možná že i na něco většího. V noci teď přebývá v sednici, i když vždy zaleze pod postel a tam spí. Říkáme si, že to není strachy, ale z takticko-loveckých důvodů. Co bude dál, se teprve ukáže. Dali jsme nezvanému hostovi poslední šanci k čestnému ústupu, než do bitvy nasadíme nejtěžší kalibr – produkty bytové chemie.

Pavel Kačer