Škoda, že pravou hodnotu mnoha lidí, událostí a věcí poznáme, až když nenávratně zmizí. Nelze je přivolat zpět, jenom ve vzpomínkách.
Můžete to výrostkovi připomínat dnes a denně, oč tu běží, stejně nic nechápe. Teď mluvím o sobě a své babičce, jíž jsem byl svěřen do výchovy. Protože jsem se její laskavé moudrosti a výchovným metodám vzpíral, jistě jsem jí přivodil mnohou strázeň a na čele vrásku, připomínala mi častokrát slova básníka: „Dluh chce se splatit, není věřitele.“
Ano, tehdy jsem si její slova nebral osobně. Teprve po letech, kdy dávno bábinka odešla na věčnost, mi to pomalu docházelo. To já byl tím dlužníkem, který si nedělal hlavu s tím, kdy lásku, péči a životní ponaučení vynahradím stejnou mincí nebo dobrým skutkem. Až nyní se snažím alespoň krapítek přispět k umoření obrovského dluhu tímto připomenutím.
Člověk někdy nabude dojmu, že rány boží se snášejí právě a jen na jeho hlavu, jako by svět nebyl slzavé údolí, v němž někdy prokmitnou prchavé záblesky slunce. Musí si připomenout, že jeho bližním se žilo mnohem hůř. Babička se narodila do rodiny s jedenácti sourozenci jako neduživé dítě. Vrozené astma ji v noci nedovolilo usnout, a tak seděla u otevřeného okna a povídala si s měsíčkem. Ani na školu ji nedali, protože prý stejně brzy umře. Dožila se jako jediná z celého rodu osmdesátky, i když k záduše se přidaly revma a nemocné srdce. Odmítla operaci žlučníku, kameny vyléčila přísnou dietou.
Na svoji babičku ale vzpomínám nejen proto, že mi osobním příkladem předvedla, co je noblesa, hrdost a slušnost, ale i humorem, jemuž se říká, že je lidový. Nikdy neztratila glanc, za žádných okolností se neponižovala, vše přijímala se vztyčenou hlavou, někdy s úsměvem, jindy s úsměškem, vždy byla dáma.
Jako malá zdravila způsobně „Pozdrav pánbůh!“ A místní učitel-volnomyšlenkář ji odpovídal: „Pozdrav tě kozí bobek, holčičko!“
Patřila k maloměstské smetánce, když se provdala za továrníka. Poté, už mladá vdova po neárijci prožívala s dvěma malými kluky těžkou dobu německé okupace. A po vítězství pracujícího lidu byla uvržena na úplné společenské dno, když árizovaný podnik podruhé znárodnili – komunisté ji poslali do už ne své fabriky živit se jako pomocná dělnice.
Vyprávěla mi historku z té budovatelské doby, kdy její mladší syn odešel studovat na keramickou školu do Bechyně a ona za ním na prvního máje přijela na návštěvu. Stáli na chodníku a sledovali jásající prvomájový průvod. Okolo právě šli kantoři a žáci se svými studenty, provolávali hesla o práci, o KSČ, o Gottwaldovi a Stalinovi. Když však zahlédli ve stojícím davu spolužáka, začali spontánně skandovat: „Ať žije Honza Kačer, ať žije Honza Kačer!“ Babička strnula hrůzou, obdivuhodná oblíbenost svého potomka ji vůbec nepotěšila. Zatáhla Jendu za rukáv a rozčileně mu šeptala: „Pojď honem pryč, nebo nás zavřou!“
Vykládala mi, jak jeden den jedla na stří­brném servisu v karlovarském grandhotelu Pupp jako čestný host filmového festivalu a druhý den dostala v závodní jídelně laciný oběd na pobryndaném tácu. „Tak to prostě v životě chodí, milánku,“ poučila mě, „jednou stříbro a pak ušmudlaný umakart.“
Když se chceme zasmát, připomínáme si její historky. Například jak ji v Benátkách coby štíhlou blondýnku pronásledoval turecký paša s celým doprovodem. Manžel šílel, měl strach, že mu ji unesou, ona z toho měla povyražení. Nebo vykládala, jak gondoliéři večer skákali nazí ze svých gondol do kanálu La Grande a v měsíčním odlesku „představte si, všechno všecičko bylo vidět“. K dobru dávala, co se stalo její starší sestře Vice. Dostala běhavku zrovna když cestovala na Slovensko v přeplněném rychlíku. Na záchod se tehdy včas neprobila a aby od sebe odpoutala pozornost, vykládala spolucestujícím, jak ti vojáci se vůbec nemyjí a pak smrdí.
Vlastičce už táhlo na osmdesátku, přesto se o mne a sestru dál starala, jak jen mohla. Teprve, když jsem dospěl do kmetského věku, jsem začal chápat, čeho se v náš prospěch musela vzdát. Dělala to ráda, bez jediné výčitky. Pevně doufám, že se jí při tom alespoň něco podařilo vložit do našich nevděčných duší. Když si čtu o Babičce Boženy Němcové, říkám si, že nebyla sama. Bylo jich víc, a možná ještě někde stále jsou takové. I když ta moje, ta byla ze všech nejlepší. Pavel Kačer