Když se vám přehoupne šedesátka a ze sociálky vám počnou pravidelně zasílat důchod, (jehož název starobní by měl příjemce vyléčit ze všech iluzí, že je ještě Jura), můžete si uznale poklepat na ramena. Dosáhli jste totiž životního milníku, který není pro každého, a chtě nechtě se vynoří otázka, co dál. Uvelebit se v teplíčku zaslouženého odpočinku, jak se také penzi říká, nebo ještě profesi nepověsit na hřebík a dále se nějaký čas podílet na tvorbě hrubého domácí produktu?

Kdo už řeší toto dilema, prokázal alespoň minimální schopnost umění žít. Dožil se více či méně fyzicky a duševně zdráv věku, kdy se začíná bilancovat a ohlížet víc zpět než hledět s nadějemi kupředu.
Panuje přesvědčení, že stáří není sexy, že není o co stát. Omyl! Záleží jen na vás, zda na vejminku budete oplakávat mládí a bědovat nad každou vráskou a nad tím, že už neskáčete přes kaluže. Anebo si cenit hodnot, které se vám nabízejí teprve s víc než šesti křížky na hřbetě. Svobody, kdy si můžete myslet a dělat, co se vám zlíbí, a kašlat na mínění lidí blízkých a vzdálených. Nemají už na vás páky, jak vás přimět k poslušnosti, jak vás manipulovat. Samozřejmě však pouze tehdy, když jim je sami nevložíte do rukou.
Chci se však zmínit o jiném aspektu, co senioři musí brát v potaz – o umění včas odejít. Může se totiž stát, že promarníte ten správný okamžik, anebo to vzdáte příliš brzy. Každý má kritický bod zlomu jinde, ať už subjektivně, či nahlíženo z cizí perspektivy.
Předčasně odejít, k naší velké lítosti, se vyvedlo mnoha géniům z různých oborů. Spisovatel, dramatik a také kolega novinář Karel Čapek umřel před padesátkou a nechal na stole rozepsaný román Život a dílo skladatele Foltýna.
Také slavná opera Turandot by zůstala nedokončena, kdyby ji nedokomponoval jiný skladatel. Fenomenální Giacomo Puccini totiž odešel na věčnost, aniž dopsal v partituře poslední notu svého díla. Příkladů bych mohl uvést celou řadu, ale nesmím zapomenout alespoň na Hynka Máchu, v jehož kraji teď žiji. Autor slavného Máje skonal v 36 letech a vědci se dodnes přou, zda to bylo v důsledku zápalu plic po požáru, který pomáhal hasit, nebo jiné choroby. A připomeňme ještě dalšího českého básníka, Jiřího Wolkera, jenž o blízké smrti dokonce složil své poslední rýmy:
Zde leží Jiří Wolker,
básník, jenž milovat svět,
a pro spravedlnost šel se bít.
Dřív než moh srdce k boji vytasit,
zemřel mlád 24 let.
Smutný pohled však bývá i na ty, co promarnili svou šanci na opuštění profesionální scény v pravou chvíli. Ano, herci si přejí zemřít na jevišti, jako se to nedávno podařilo miláčkovi publika Milanovi Lasicovi: Dozpíval na jevišti píseň, uklonil se, uslyšel potlesk, a to byl poslední vjem, než ho zradilo srdce. Mnoho jiných se nedokázalo s divadelní scénou rozloučit a působili trapně. Eduard Kohout, který v mládí ztvárnil na prknech Národního divadla nezapomenutelného Hamleta, měl poslední vystoupení poněkud neslavné. Naposledy se na scéně objevil v němé roli, kterou do inscenace připsal dramaturg ze soucitu. O zbožňovaných filmových milovnících, zestárlých a už nepotřebných, by mohlo být napsáno mnoho. Oslavovaný Kristián Oldřich Nový ke konci života přijímal v soukromí návštěvy za plentou, aby nebylo vidět zestárlou tvář bývalého idolu žen.
Ale stejně obtížné odcházení ze světel reflektorů mívají velcí sportovci. Motocyklový bůh Valentino Rossi, vítěz mnoha velkých cen a držitel stále platných rekordů, uzavřel letos závodní kariéru mnoha pády, a pokud uviděl cílovou pásku, pak mezi posledními. Zatímco však v kultuře se i méně vydařené představení odmění alespoň vlažným potleskem, slabý výkon někdejších sportovních hvězd odměňují nespokojení fanoušci obvykle pískotem, bučením, ponižujícími výkřiky, a někdy fyzickým napadením.
Nedávno mne přepadl pocit, že moje chvíle nastala a poslední řádku rukopisu jsem už dopsal. Autor by měl ovládat nejen umění slova, ale i právě to vzácné koření správného timingu, česky načasování. Jeho čtenáři obvykle mívají nedostatek příležitosti a dostatek taktu, aby mu připomněli, že jaksi přesluhuje a o jeho další působení v publicistice jaksi není zájem. A proto prosím: Neostýchejte se a dejte mi jasně najevo, když moje práce bude už jen příslovečným mlácením prázdné slámy. Protože i grafoman může být roztomilý, když si píše jen do šuplíku.

Pavel Kačer