Život je plný paradoxů. Máme pocit, že nám nic zajímavého nenabízí, že jsme se ocitli na nesprávném místě mezi nudnými lidmi, že splétáme šňůrku osudu ze samých šedých korálků. V přítomnosti neshledáváme nic pozoruhodného, chceme být jinde a sdílet zážitky a vztahy s úspěšnými osobnostmi, celebritami. Světýlko šťastné naděje nám občas problikne na horizontu příštích týdnů, měsíců a let.

Pokud však dozrajeme k jisté moudrosti, pochopíme, že jsme podlehli sebeklamu, že za hradbou vzdálených končin se otevře jen další prázdnota rozlehlého prostoru ohraničená opět iluzorní vidinou lepšího světa. Párkrát takto hanebně oklamán podléhá dotyčný deziluzi, začne pít nebo nadávat na všechno a na všechny, případně podlehne obojímu, stane se tichým alkoholikem-škarohlídem.

Na vystřízlivění z opičky a trvalé chandry můžete ale použít duchovní recept. Žít tady a teď, jak se říká, na plné pecky. Jenže málokdo to dokáže, když hlava neustále tvrdí, že dobře teprve bude (to těm mladým idealistům), nebo už bylo (ostatním z nás, realistům).
Přiznám se, že se snažím plout ve vlnách přítomnosti, ale často se beznadějně topím. Ano, utápím se ve vzpomínkách. Na dětství, které mi tenkrát připadalo banální a více méně nepodařené, najednou odhodilo svůj škaredý plášť a předvádí novou, přitažlivější podobu. Místa, dříve ušmudlaná a maloměstsky omezená, teď vypadají velkolepě a velmi žádoucí. Vracím se tam, bloumám a dojímám se tam, ale moc mě mrzí, když zjistím, že ulička do školy zmizela a místo ní vyrostla rezidenční čtvrť z rodinných domků a útulných zahrádek. Že les, kam jsme chodívali v neděli na procházky, pohltila obrovská tlama lomu na stavební kámen a tehdejší sousedy, už o několik generací mladší, prostě nepoznávám.
Ale nechci si stýskat. Lépe je objevovat skryté hodnoty, které nám dřív unikaly. Vždyť jsme přece nestrávili dlouhá léta životem druhé kategorie, ač nám to tak mohlo připadat. Vím to, nacházím stále víc důkazů.
Sestra se provdala do Rakouska a zapadla tam velmi dobře. V zemi, v níž narazíte na spoustu důkazů o bývalé vzájemnosti, například na mnoho českých příjmení ještě z dob starého mocnářství. Jejich nositelé však mluví německy, čeština jim nic neříká a považují se, samo sebou, za Rakušany. Proto mě potěšilo a zaujalo, že nedaleko ní bydlí mladá rodina Hasenkopf, co miluje vše české. Jezdí jenom ve škodovkách, dospělí i děti chodí v baťovkách a sbírají vše, co připomíná Čechy. Proč, když nemají české kořeny? Záhada!
Ode mne by Hasenkopfovi koupili primky, ty natahovací hodinky nebo budík na pérko, co dávno vyšly z módy. A vůbec cokoli echt českého. Slíbil jsem, že se v domovině po nějakém mechanickém strojku poohlédnu. Sám jsem totiž už dávno značku Prim vyměnil za moderní, elektronický výrobek z Číny a nadouval se pýchou, jak se pane mám. Ale najednou u Hasenkopfů jsem si uvědomil, že nemusí být všechno zlato, co se třpytí, i když ukazuje na vteřinu přesně a baterii stačí vyměnit jednou za dva roky.
Můj rakouský švagr si v garáži právě leštil rudou Škodu 110 R, na niž nedal dopustil. Když jsem poprvé spatřil, s jakou láskou k ní přistupuje, nedokázal jsem to pochopit. Vždyť měl ještě forda a opela. Teprve teď, s odstupem času, jsem začal chápat, proč měl to české auto tak rád, proč si ho cenil stejně jako my za železnou oponou mercedesky a americké křižníky silnic.
To auto mělo svou duši, charakteristickou pro jeden národ a jednu zemi. Možná jsme ji tenkrát nevnímali, možná jí dokonce opovrhovali pokukujíce po západním zboží, ale nyní už je zřejmá.
Za reálného socializmu, asi falešně, jsme uctívali to, co měli na Západě, a marně toužili po tom, co nabízel Neckermann. Taky po riflích z tuzexu, po fiátku, na nějž nastřádal vrchní číšník z tuzérů, po digitálkách, které poslali do vlasti z emigrace příbuzní našich známých.
Není to jen nostalgie, co nás žene na místa našich chlapeckých kalhot, k lidem, kteří byli součástí starých časů. Člověku se dostaví úzkost z útěku do virtuálního světa, do cyber prostoru, online prostředí, kde vše vypadá jako pravé, jako živé, ale opravdu jen jako, protože to je vyprázdněná substituce skutečnosti. A staré věci, co tikají a předcházejí se, motory, co dýmí a škytají, pamětníci s naslouchátkem a silnými brýlemi, představují stéblo, jehož se chytá tonoucí.

Pavel Kačer