Každý pořádný chlap rád vzpomíná na vojnu. Z dennodenní buzerace v kasárnách a ve výcvikovém prostoru se ve vzpomínkách stává dobrá zábava, z historek bývalých mazáků přímo sálá pohoda, nostalgie za starými časy, a někdy se zaskví i odlesk hrdinství. To dnes chlapcům evidentně chybí a mnoho z nich svoji skrytou touhu po maskáčích a samopalu vzor 58 manifestuje jinak. A nejen příslušníci mužského pohlaví. Má pubertální neteř Alexandra s českými a slovenskými geny a rakouskou státní příslušností loni o prázdninách poprvé okusila vojenský dril na táboře ve východním Slovensku. A tento rok ji tam otec musel zavézt hned dvakrát. Dobrovolně a za nemalé peníze prožila pod velením skutečných lampasáků několik týdnů v maskáčích, přísné kázni a při plnění bojových úkolů. Příště pojede zas. Rodina to nechápe, já ano. V době, kdy je dětem dovoleno vše, chtějí nad sebou pocítit silnou ruku.

Ani mne neminula základní prezenční služba, neboť patřím ke generaci, kdy muži sloužili vlasti a ženy rodily děti. Protože jsem však už tehdy byl přesvědčený kverulant a simulant, usiloval jsem o modrou knížku. Při jedné lékařské prohlídce mi diagnostikovali epilepsii, a i když se nález už nikdy nepotvrdil, málem jsem tak vojenským pánům unikl. Ale absolvoval jsem vojenskou katedru UK a socialistickému státu by bylo líto, kdyby ozbrojené síly Varšavské smlouvy přišly o jednoho maníka. A nevadilo, že jsem se už přiblížil třicítce a stal se otcem dvou potomků.

Rozhodl jsem se, že svůj pacifizmus budu demonstrovat i jako pevná součást 10. letecké armády v prostějovské posádce. Domluvil jsem se s několika dalšími „bratry ve zbrani“, že při první ranní rozcvičce ostatním předvedeme, že odvodová komise omylem povolala k obraně světové socialistické soustavy několik totálně neschopných kriplů. Na rozkaz jsme sice vyrazili k ostrému běhu, ale po pár metrech jsme se začali svíjet v předstíraných křečích. Ze cvičáku jsme odkulhali rovnou na marodku. Tam jsme strávili několik týdnů válením se na kavalci pod ochranou lapiduchů, čerstvých absolventů lékařské fakulty. A čerpali rady, jak ještě lépe předvádět vady, jež brání řádnému výkonu vojenské služby.
V uniformě jsem pak prožil téměř rok jako letec-písař v útvarové kanceláři. Když už jsem začal mít vojáků plné zuby, dohodl jsem se s výkonným praporčíkem, že ho při spánku trochu přidusím. Měl jsem totiž ve své zdravotní dokumentaci poznámku, že „v noci škrtil manželku“. Když jsem ho pak chytil pod krkem, kamarád zburcoval celou světnici a mne ráno odvezl vojenský anton na olomouckou psychiatrii. Tam jsem poznal samé nóbl lidi, ať už byli skutečnými blázny nebo šílenství jen hráli. Ale k útvaru jsem se po dvou týdnech vrátil už „vyléčený“.
Byl to, když na to vzpomínám, parádní život. Byl jsem jediným vojáčkem, který neměl zbraň. Zato jsem však nebyl povyšován a nástup i ukončení prezenční služby jsem strávil v hodnosti vojín absolvent. Protože jsem pracoval jako pomocník výstrojního náčelníka, měl jsem přístup do skladu, a tedy i k armádním zásobám dek, bot, sutašek a dalšího materiálu, bez něhož se žádný voják neobejde. Přiznávám, že z odcizených kapesníků a ponožek jsem pak žil v civilu ještě hodně dlouho. Také dnes už mohu prozradit, že jsem se zapsal do análů útvaru jako notorický a úspěšný útěkář. Víkendy jsem většinou trávil doma díky tomu, že noční autobus z Prostějova mi stavěl rovnou před domem. Vzdalovali jsme se dírou ve zdi, která sloužila nejen k nepovoleným opušťákům, ale i k častým návštěvám místních hostinců. Stačilo jen napsat nový seznam přítomných, v němž chybělo mé jméno, abych při kontrole prezence nebyl dozorčím nikdy odhalen.
Když se dnes zadívám na fotografii, kde pózuji se spolubojovníky ve starých uniformách, takzvaných kopřiváčích, neubráním se dojetí. Byli jsme tenkrát mladí a šťastní, jenže jsme to nevěděli. Vím to až teď. Ne, není to pozdě a nelituji „ztraceného“ roku života. Bez té vojny by mi něco chybělo, prostě nebyl bych chlap. A na vojenský tábor by mě dnes už nevzali, abych mohl chybějící zkušenost dohnat. Díky vám, vojenští páni, díky vám za všechno!
Pavel Kačer