Rád vyhledávám chvíle samoty, i když přebývat v osamění nikdy nebyl můj šálek čaje. Ale koho mít po svém boku jako nejbližšího člověka, to je, oč tu běží. Nad tím jsem se nepřestal zamýšlet, i když touhy postupně ztrácely ten spalující žár a mladické vášně byly s nabýváním zkušeností vytěsňovány rozumovými argumenty.

Jaro není jen o změně šatníku, ale i času. Na přelomu března a dubna se dějí věci! Ale je na čase!
Chtěla jsem se, a to náležitě, připravit. Konečně. A tak jsem se vypravila koupit si nové hodinky. Nebudete mi to věřit, ale po tři roky jsem si do diáře zapisovala červeným fixem: nové hodinky, nové hodinky, nové hodinky. Prostě nebyl na to nikdy čas. Asi proto, že šlo o hodinky. Měla jsem spousty příležitostí, jak v běhu doby udělat raději to či ono, zařídit, vytelefonovat, odnést, odvézt, připravit, odprezentovat, naladit, vyzkoušet… A milé hodinky stále nebyly na řadě. Ostatně – proč taky. Člověk si vždy najde tolik činností, které jsou přednější, i když vůbec nespěchají… Na něco je totiž stále čas. Ten virtuální, nějaký, nedefinovatelný.

Znáte to: Napíšete ráno deset dvacet mailů, odešlete na zná-
mé adresy a čekáte odpověď. Uteče celé dopoledne, které
trávíte neurotickým nahlížením do přijaté pošty Outlooku.
Nic, nehne se ani lísteček. Po obědě zůstává situace stejná.
Znejistíte a pošlete vzkaz sám sobě, abyste prověřil, zda na
síti nenastal kolaps. Bohužel, funguje skvěle, porucha nebu-
de na vašem počítači. Další ráno se situace opakuje.

Musel jsem posbírat hodně drzosti a odložit i poslední torza zásad, abych se mohl pustit do tohoto zakázaného tématu, do módy. Byl jsem totiž dlouhou dobu bytostně přesvědčený, že mužský se nemá plést slabšímu pohlaví do všech věcí, které souvisejí s oblékáním a zušlechťováním tělesného zevnějšku vůbec. A ženy by zase neměly chlapům komentovat fotbal a fušovat do motorizmu. Jenže teď jsem si řekl, proč ne, pro jednou? Vždyť i Eliška Junková byla za volantem lepší než většina řidičů a Ján Zákopčaník se proslavil jako televizní rosnička. Navíc jsem vše probral se svou přítelkyní, která mě nejen v mých úsudcích korigovala, ale k tomuto fejetonku do jisté míry dokonce inspirovala.

Musím se vám s něčím svěřit: Fakt mě už štve, jak to u nás vypadá. Nad domácí politikou se mi úplně obrací žaludek.  O národním hospodářství a vývoji státního dluhu nechci vůbec nic slyšet. Nemám totiž rád katastrofické zprávy a nechci poslouchat morbidní prognózy, kolik budu dlužit, až většinu společnosti budou tvořit penzisté. Nejhůř se mi vychází s lidmi. Buď mě dráždí tím, co si zas pořídili nového, nebo mě otravují remcáním o sociální nespravedlnosti. No prostě – co vám budu povídat!

Možná je to tím horkem, v jehož obětí nyní uléhám. Možná je to stresem, i když to předem vylučuji, protože stres přímo vyhledávám, je mi v něm dobře. Nebo by to mohlo být frustrací z toho, že zdánlivě nic nestíhám? Třeba však i proto, že si pořád něco vymýšlím a vymýšlím, aby toho předešlého nebylo málo. Že pokouším osud, kolik vydržím.

Dříve jsem nosívala kufřík. Někdy bylo těžké rozeznat, zda jde o zavazadlo spíše pro pány, nebo pro dámy, ale to mi nevadilo. Podstatné bylo, že se mi tam všechno pěkně vešlo a že jsem za každých okolností věděla, kam a pro co sáhnout. Jedna přihrádka, druhá i třetí, každá přísně vymezovala obsah – jaké desky se vejdou, kam diář, kde bude mobil, kde peněženka, parfém, kapesník. Kde mají být umístěny doklady, kde taštička s malováním, kde žvýkačky, kde vizitník, kde pouzdro s brýlemi. A spousty dalších věcí a věciček, bez nichž se žena z domova nevzdálí.

Nedělní večer jsem strávil u televizní obrazovky s Kráskou v nesnázích. Sledoval jsem příběh o mladé matce, která se svými dětmi řeší existenční problémy, a kouzelném podnikateli – emigrantovi ze slunné Itálie. Ve filmu se v moderních kulisách odehrává lehce intelektualizovaná červená knihovna, kterou kazí jen nejasný závěr. Hlavní hrdinka neví, zda ji plně uspokojí sladký život se šlechetným, bohatým mužem, jak stojí v pohádkách („…a žili spolu šťastně až do smrti“), nebo nevydrží bez dráždivého, obhroublého vztahu v primitivních domácích podmínkách.