Připravoval jsem vánoční anketu do naší přílohy Prosperita Madam Business. Pokládal jsem manažerkám a podnikatelkám obligátní otázku o cukroví a dostával odpovědi, které víceméně potvrzovaly tradiční obraz české domácnosti. I ženy ve vrcholných funkcích a stoprocentně zaměstnané svou firmou musí na svátky napéct, anebo alespoň pro své nejbližší sehnat domácí cukroví. Jak jinak – vždyť ani první dáma nepřestává být v soukromí manželkou, mámou, babičkou a chová se podle toho. Tedy nic překvapujícího. Ale nejsem si zcela jist, zda totéž bude jednou platit i pro mladší generace.
Kde chybí děti, nelze čekat vnoučata a možná se postupně vytratí i role rodičů a prarodičů. Ale to je na docela jinou diskuzi…

Už je to hodně dávno, co mi slovo recese poprvé zamotalo hlavu. V novinách jsem se dočetl, že na kapitalistický svět dolehla recese. No vida, říkal jsem si, další důvod závidět lidem za železnou oponou! Čeká je velká legrace.

Už to není takový vládce času jako dříve. Už to není takový strašák jako za dob mého dětství. Ptáte se, co? No přece jarní úklid! Bývalo zvykem, že se před Velikonocemi z domova stal na dva víkendy neřízený mumraj. Než přízemí domu pošlapali koledníci, ať už ti malí a ustrašení, anebo ti dospělí, kteří přišli na panáka, na chlebíčky i na dorty, které jim hojně padaly na koberec, bývalo u nás hotové pozdvižení. Nejen že se ometaly pavučiny, myla okna, praly záclony a věšely čisté závěsy, také se rolovaly koberce  a odstavoval nábytek, vymývaly a blýskaly vitríny skříněk a zasklených polic, leštil nábytek, regenerovaly se rámy obrazů, sprchovaly se květiny, a bůhvíco ještě. Hotové peklo, jak nasupeně mumlal můj otec. Než se vše rozházelo a znovu dalo do pořádku, nazdobilo, namašličkovalo a vyvětralo, než nastal nájezd koledníků, stálo to maminku a nás, dítka, notnou dávku sil. A na to se jen tak nezapomíná.

Máme takovou zašlou roubenou chalupu na okraji Kokořínska. Nemusíme ani z Prahy cestovat moc daleko, abychom se ocitli v docela jiném, prostším světě, kde se žije jinak, po venkovsku. Máme to tam rádi.

Když mi bylo dvacet a měl jsem, jak mi tehdy říkali, ještě celý život před sebou, připadali mi lidé z generace mých rodičů staří. Bylo jim čtyřicet, padesát let… Teď bych ty padesátníky a padesátnice považoval za mladíky a mladice.

Máte pocit, že je toho na vás v poslední
době nějak moc? Že vás také rozpálí
do ruda a dýchavična každá pitomost,
nad kterou byste se dřív ani nepozastavili? Tak to
jste na tom jako já. Běž k psychiatrovi, zaslechla
jsem v kruhu rodinném, ten to za tebe vyřeší
a budeš mít pokoj. Jo, to tak, takovou radost vám
tedy neudělám, k Chocholouškovi nejdu... opá-
čila jsem v duchu, když jsem rovnala horu ruční-
ků, která se právě převrátila na vázu s pivoňkami.
Varovně zdvižený prst jsem přesto pocítila.