Učit se máme celý život, dokonce hned třikrát, jak nám svého času připomínal fousatý klasik s pleší. Jenže je rozdíl, jestli se pouze dovzděláváme v oboru a dospíváme tak postupně až k mistrovství, nebo musíme na stará kolena začínat s něčím novým zcela od nuly a nouze nás náhle nutí po novu „housti" jak Dalibora z Kozojed. Nemusí hned jít o rekvalifikaci z důvodu trvalé ztráty původního povolání. Stačí, když se ve zralém věku učíme řídit. Stalo se to nedávno i mé šéfové.

Nestalo se vám to také? Sedím si tak u PC, čekám na myšlenku, vím, že marně, když tu najednou pink a mejl mi cinkl o monitor. Že prý mi jakási Gertruda Šílená posílá zprávu a já se mám hned ozvat na serveru, kde na mě čeká nejen ona, ale celý širý svět.

První roky života prý jsou nejdůležitější. V přírodě to platí bezpodmínečně a až do komických konsekvencí. První, co mládě uvidí, považuje za svou matku. Vědci s tímto jevem rádi experimentují a neváhají podvrhnout zvířeti ke kojení cokoli, co je právě napadne.

Už máme zase na krku vánoční svátky a hrůzu z toho, že s dárky to bude letos asi pořádná blamáž. Co komu dát pod stromeček a na nikoho nezapomenout, čím udělat radost a jak nezklamat očekávání? Tohle předvánoční trauma přepadá podle odborné studie až dvě třetiny obyvatelstva, zbylá, pasivní, třetina pevně doufá, že bude tentokrát Ježíškem mile překvapena.

Chodila jsem okolo ní po špičkách, pohlížela k ní s nedůvěrou, už už jsem se k ní sehnula, ale zase jsem ucukla, no, než jsem jí po letech nabídla ruku, bylo to velké přemáhání. Pokušení jsem však již dál odolávat nemohla. Ta touha se s ní skamarádit byla tak znatelná, že rozumem nešla přebít, a tak jsem vstoupila. Do hvězdného prostoru jménem osobní váha.

Že nic není takové, jak se na první pohled zdá, se člověk přesvědčuje dnes a denně. A to nejen v mezilidských vztazích, politice nebo v nějakém virtuálním světě, ale dokonce i v takové exaktní oblasti, za jakou můžeme považovat ekonomiku. Vím to, ale stejně mě to vždycky trochu vyvede z míry a nutí popřemýšlet nad smyslem a relativitou našeho počínání.

Potkalo mě nečekané štěstí. Jednoho dne se v mé elektronické poště objevila zpráva, která obrátí můj dosud všední život vzhůru nohama. Píše mi Mr. Kevin (Hnědá) z londýnské banky a informuje mě o nabídce 16,5 milionu dolarů. No věřili byste tomu?

Rád vyhledávám chvíle samoty, i když přebývat v osamění nikdy nebyl můj šálek čaje. Ale koho mít po svém boku jako nejbližšího člověka, to je, oč tu běží. Nad tím jsem se nepřestal zamýšlet, i když touhy postupně ztrácely ten spalující žár a mladické vášně byly s nabýváním zkušeností vytěsňovány rozumovými argumenty.