Praha je krásná, za noci, když se den rozednívá, staletí lidem zpívá nad Vltavou...
Ano, Mistr Stelibský to krásně napsal a není divu, že se právě tohle tango stalo šlágrem nejen jedné sezony... A před ním to byl Karel Hašler, který snad o každé městské čtvrti dokázal napsat písničku, popěvek či vlasteneckou píseň. Také mu to bylo přičteno k dobru... ale to je na jiné povídání.

Když jsem se zamýšlel nad stávkou, již zorganizovaly odborové centrály, dospěl jsem k přesvědčení, že vážné výhrady vůči vládě, poslancům a senátorům, krajským a místním samosprávám mohou mít rovněž podnikatelé a živnostníci. Zároveň disponují dostatečně účinnými prostředky, aby lidem ukázali, že je mají v hrsti.

Jsou věci mezi nebem a zemí, k nimž rozhodně patří jízdní řády, chování opilců a zrcadla ve zkoušecích kabinkách obchodních domů, butiků a nejrozmanitějších prodejen, před nimiž se nakrucujeme, když se snažíme zakoupit nové sukně, kalhoty či šaty. Netrpím klaustrofobií, ale přiznávám, že mi v takových prostorách bývá těsno. Nejen na duši, hlavně po těle. Ba dokonce panikařím a nevěřím vlastním očím. Evo, to jsi skutečně ty? Ptá se moje rozjívené já, když poněkolikáté pozoruji sebe samu. Vyděšeným pohledem zpytuji své dietní programy a nevím, zda se mám smát nad těmi rozpory života, nebo zda mám vlídně přijmout trest osudu - tlusťoch jsem, byla a budu.

Patřím k odnaučeným kuřákům, kteří jsou prý vůči tabákovému dýmu mnohem nesnášenlivější než lidé, kteří neměli nikdy cigáro v ústech. Přesto mi víc než smradlavý kouř vadí mediální hysterie protikuřáckých kampaní. Řekl bych, že škodí víc než nikotin, dehet a čtyři tisíce dalších látek v tabáku obsažených. Čím? Jsou dotěrnější v přesvědčování, že přinášejí tu „svatou“ pravdu, a hloupější v argumentech, jimiž proti kouření bojují. A především se snaží ubít v nás schopnost svobodně se rozhodovat.

Mám rád knihy, které je možno číst, knihy, na které se dá dívat se zalíbením a knihy, které voní...
Nevěříte, že knihy mohou i dnes vonět? Snad je to tím, že v chvatu všedního dne nezbývá čas otevřít, listovat a nechat se unášet fantazií, sněním, vzpomínáním...
Kapitán Nemo přinese závan mořských příbojů, prázdninových dobrodružství a převratných vynálezů...

Po bouřlivém týdnu od nevidím do nevidím jsem se rozhodla udělat si ve svém životě pořádek. Jako první na programu měla být návštěva praktické lékařky. Zajedu si pro recept, v lékárně nafasuju na pár měsíců prášky na tlak, které jím tak jako tak omylem, ale už to prý nelze vrátit, a bude, myslela jsem si naivně a s radostí vstoupila na kliniku. Váhavě jsem nezaplatila poplatek ve výši 30 Kč, protože vypsání receptu není totéž co osahávání pacienta, navíc moje lékařka ví, že vždycky spěchám, tak mne nepožene na žádné trapné prohlídky, rozumíme si přece... Záhy pobíhaje mezi čísly dveří, která nesouhlasila s pražádným možným systémem třídění informací, proházeli tu ordinace, stanula jsem před jedněmi, kde byla cedule s označením mé osobní praktické lékařky velikým křížem přečmáraná. Naštěstí vyšla sestra a byla nakloněna i mému dotazu: „Vaše paní doktorka má dovolenou, ale ordinuje místo ní jiná paní doktorka, počkejte si."

Místo, abych se v klidu věnoval výběru zboží v přeplněných regálech, šátrám po kapsách a v tašce, protože bez několika dioptrií si už připadám jako slepé kuře, co u cesty marně hledá rozsypané zrno. Jaképak zapírání, bez brýlí na čtení už dneska nenakoupím to, co chci, a rozhodně ne za tu cenu, kterou slibují v akčním letáku. Vždycky pak dostanu vztek na obchodníky, kteří se podbízejí mladým a na dříve narozené zákazníky vůbec nemyslí, a nebo využívají jejich snížené schopnosti správně a rychle se rozhodovat. No, lepší už to nebude!

Mám rád Vánoce. Víc ty minulé, co ožívají už jen ve vzpomínkách, než nadcházející svátky, plné nejistot a očekávání, která se mohou, avšak nemusí vyplnit. Vánoce jednou prožité dostaly své emocionální znaménko a jsou zašoupnuty někde v polici více či méně zasutých událostí. Mám tam uklizeno, abych dlouze nehledal, až budu něco urgentně potřebovat v paměti osvěžit.