Že nic není takové, jak se na první pohled zdá, se člověk přesvědčuje dnes a denně. A to nejen v mezilidských vztazích, politice nebo v nějakém virtuálním světě, ale dokonce i v takové exaktní oblasti, za jakou můžeme považovat ekonomiku. Vím to, ale stejně mě to vždycky trochu vyvede z míry a nutí popřemýšlet nad smyslem a relativitou našeho počínání.

Potkalo mě nečekané štěstí. Jednoho dne se v mé elektronické poště objevila zpráva, která obrátí můj dosud všední život vzhůru nohama. Píše mi Mr. Kevin (Hnědá) z londýnské banky a informuje mě o nabídce 16,5 milionu dolarů. No věřili byste tomu?

Rád vyhledávám chvíle samoty, i když přebývat v osamění nikdy nebyl můj šálek čaje. Ale koho mít po svém boku jako nejbližšího člověka, to je, oč tu běží. Nad tím jsem se nepřestal zamýšlet, i když touhy postupně ztrácely ten spalující žár a mladické vášně byly s nabýváním zkušeností vytěsňovány rozumovými argumenty.

Jaro není jen o změně šatníku, ale i času. Na přelomu března a dubna se dějí věci! Ale je na čase!
Chtěla jsem se, a to náležitě, připravit. Konečně. A tak jsem se vypravila koupit si nové hodinky. Nebudete mi to věřit, ale po tři roky jsem si do diáře zapisovala červeným fixem: nové hodinky, nové hodinky, nové hodinky. Prostě nebyl na to nikdy čas. Asi proto, že šlo o hodinky. Měla jsem spousty příležitostí, jak v běhu doby udělat raději to či ono, zařídit, vytelefonovat, odnést, odvézt, připravit, odprezentovat, naladit, vyzkoušet… A milé hodinky stále nebyly na řadě. Ostatně – proč taky. Člověk si vždy najde tolik činností, které jsou přednější, i když vůbec nespěchají… Na něco je totiž stále čas. Ten virtuální, nějaký, nedefinovatelný.

Znáte to: Napíšete ráno deset dvacet mailů, odešlete na zná-
mé adresy a čekáte odpověď. Uteče celé dopoledne, které
trávíte neurotickým nahlížením do přijaté pošty Outlooku.
Nic, nehne se ani lísteček. Po obědě zůstává situace stejná.
Znejistíte a pošlete vzkaz sám sobě, abyste prověřil, zda na
síti nenastal kolaps. Bohužel, funguje skvěle, porucha nebu-
de na vašem počítači. Další ráno se situace opakuje.

Musel jsem posbírat hodně drzosti a odložit i poslední torza zásad, abych se mohl pustit do tohoto zakázaného tématu, do módy. Byl jsem totiž dlouhou dobu bytostně přesvědčený, že mužský se nemá plést slabšímu pohlaví do všech věcí, které souvisejí s oblékáním a zušlechťováním tělesného zevnějšku vůbec. A ženy by zase neměly chlapům komentovat fotbal a fušovat do motorizmu. Jenže teď jsem si řekl, proč ne, pro jednou? Vždyť i Eliška Junková byla za volantem lepší než většina řidičů a Ján Zákopčaník se proslavil jako televizní rosnička. Navíc jsem vše probral se svou přítelkyní, která mě nejen v mých úsudcích korigovala, ale k tomuto fejetonku do jisté míry dokonce inspirovala.

Musím se vám s něčím svěřit: Fakt mě už štve, jak to u nás vypadá. Nad domácí politikou se mi úplně obrací žaludek.  O národním hospodářství a vývoji státního dluhu nechci vůbec nic slyšet. Nemám totiž rád katastrofické zprávy a nechci poslouchat morbidní prognózy, kolik budu dlužit, až většinu společnosti budou tvořit penzisté. Nejhůř se mi vychází s lidmi. Buď mě dráždí tím, co si zas pořídili nového, nebo mě otravují remcáním o sociální nespravedlnosti. No prostě – co vám budu povídat!

Možná je to tím horkem, v jehož obětí nyní uléhám. Možná je to stresem, i když to předem vylučuji, protože stres přímo vyhledávám, je mi v něm dobře. Nebo by to mohlo být frustrací z toho, že zdánlivě nic nestíhám? Třeba však i proto, že si pořád něco vymýšlím a vymýšlím, aby toho předešlého nebylo málo. Že pokouším osud, kolik vydržím.