Nevím, co mne to popadlo. Zmocnila se mne nepopsatelná touha vsadit sportku a vyhrát. Bylo to nutkání srovnatelné s nepoznanou erotickou touhou puberťáka. Hlad po něčem, co neznám, podivná intuice, že to vyjde. Navzdory tomu, že chodím po tomto světě již dosti desetiletí a můj organizmus je značně opotřebován, přidala jsem ono osudné úterý do kroku, abych stihla navštívit poštu dřív, než hodiny na věži blízkého kostela zhatí moje rozhodnutí. Cestou jsem se stavila v blízké cukrárně, abych navodila mé duši náležitou psychickou pohodu.

Zatímco žena je pracovitá a trpělivá, muž je hravý a vynalézavý. Myslíte si, že uvádím klišé, které už dávno vyvrátil sám život? Opravdu? Možná, že emancipace v moderní době klade na slabé pohlaví podobné nároky jako na jejich mužské protějšky, ale podle mého soudu tisíce let vývoje a specializace mužských a ženských rolí se nedá jen tak smáznout nějakou směrnicí nebo politickým programem.
Chtěl bych vzpomenout myšlenky mého otce, který se v jednom fejetonu zabýval mužem a ženou v kuchyni.

Sestra žije v Rakousku. Píše mi pravidelně. Nemine týden, abych od ní neměl ve schránce dopis. Otevřu email, zpráva zase chybí, zato v příloze čtu tklivé ponaučení, že bez lásky to na světě nejde. Proti lásce a milování v zásadě nemám vůbec nic. Chci však přejít k prozaičtějším věcem, proto hodlám tuto korespondenci utnout. Nemohu.

Také v sobě někdy pocítíte magickou sílu a nutkání něčeho se zbavit? Zahodit to, zničit, odstranit z dohledu? Nevidět to, nevnímat? Získat prostor a nově se nadechnout? Ženy to mají v povaze. Občas se naštvou a jsou schopny zlikvidovat kde co. Hlava nehlava se zbavují všeho, co život v běhu času do bytu přinesl, přitáhnul a uložil. Ať jsou to dárky od příbuzných, pozornosti podniku, upomínkové předměty z cest, nadšenosti drahého chotě. Nebo věci, které kdosi v dobrém rozmaru odložil do obýváku, ložnice či předsíně. Kýmsi je myšlen manžel, kterýžto je veskrze vetešník, sběratel a obdivovatel mnohého.

I když máme obě ruce stejné na pohled, rovněž uchopovací reflex funguje v pravačce i levačce stejně, pokud jde o šikovnost, rovnocenné si obě končetiny prostě nejsou. Tímto banálním konstatováním vás asi nepřekvapím, na tomto zjištění se jistě všichni můžeme shodnout: Není ruka jako ruka.

Pryč jsou doby, kdy mezi námi žili učenci s širokým renezančním vzděláním, kteří rozuměli všem lidských oborům. Poznatků každoročně přibývá takovým tempem, že nikdo z nás není schopen vstřebat alespoň jejich malý zlomek. Proto jsme si vymysleli počítače, které takový nával nových informací zvládají. Musí se jim jen pravidelně rozšiřovat paměť a přidávat výkon, což na rozdíl od mozku není problém.
Aby člověk obstál v přívalu nových dat, na něj se valících, udržel si náležitý přehled a určitou vážnost ve společnosti, musí se nutně specializovat. Vybere si určitý úsek předmětu svého studia, jemuž se celoživotně věnuje, a když se mu daří, může se jednou stát předním odborníkem, třebas i celosvětově uznávaným.

Je to vlastně chudák. S chutí ho odložíme, nejraději se ho nedotýkáme, utíráme jím špínu, drobky, cákance. Do ruky ho bereme se zápornými emocemi. Nejraději bychom ho ani neviděli, natož použili. Někdy se ho štítíme, rádi ho odhodíme, prostě ho nemusíme.

Praha je krásná, za noci, když se den rozednívá, staletí lidem zpívá nad Vltavou...
Ano, Mistr Stelibský to krásně napsal a není divu, že se právě tohle tango stalo šlágrem nejen jedné sezony... A před ním to byl Karel Hašler, který snad o každé městské čtvrti dokázal napsat písničku, popěvek či vlasteneckou píseň. Také mu to bylo přičteno k dobru... ale to je na jiné povídání.