Po bouřlivém týdnu od nevidím do nevidím jsem se rozhodla udělat si ve svém životě pořádek. Jako první na programu měla být návštěva praktické lékařky. Zajedu si pro recept, v lékárně nafasuju na pár měsíců prášky na tlak, které jím tak jako tak omylem, ale už to prý nelze vrátit, a bude, myslela jsem si naivně a s radostí vstoupila na kliniku. Váhavě jsem nezaplatila poplatek ve výši 30 Kč, protože vypsání receptu není totéž co osahávání pacienta, navíc moje lékařka ví, že vždycky spěchám, tak mne nepožene na žádné trapné prohlídky, rozumíme si přece... Záhy pobíhaje mezi čísly dveří, která nesouhlasila s pražádným možným systémem třídění informací, proházeli tu ordinace, stanula jsem před jedněmi, kde byla cedule s označením mé osobní praktické lékařky velikým křížem přečmáraná. Naštěstí vyšla sestra a byla nakloněna i mému dotazu: „Vaše paní doktorka má dovolenou, ale ordinuje místo ní jiná paní doktorka, počkejte si."

Místo, abych se v klidu věnoval výběru zboží v přeplněných regálech, šátrám po kapsách a v tašce, protože bez několika dioptrií si už připadám jako slepé kuře, co u cesty marně hledá rozsypané zrno. Jaképak zapírání, bez brýlí na čtení už dneska nenakoupím to, co chci, a rozhodně ne za tu cenu, kterou slibují v akčním letáku. Vždycky pak dostanu vztek na obchodníky, kteří se podbízejí mladým a na dříve narozené zákazníky vůbec nemyslí, a nebo využívají jejich snížené schopnosti správně a rychle se rozhodovat. No, lepší už to nebude!

Mám rád Vánoce. Víc ty minulé, co ožívají už jen ve vzpomínkách, než nadcházející svátky, plné nejistot a očekávání, která se mohou, avšak nemusí vyplnit. Vánoce jednou prožité dostaly své emocionální znaménko a jsou zašoupnuty někde v polici více či méně zasutých událostí. Mám tam uklizeno, abych dlouze nehledal, až budu něco urgentně potřebovat v paměti osvěžit.

Právě jsem si nějak omylem vymazal z počítače čerstvě napsaný fejeton. To víte, ještě teď jsem vzteky bez sebe. Znova ho nedám dohromady, už to nejde, už by to nebylo ono. Ptám se však sám sebe, jestli jsem nedokonalý já, nebo má pomocná technika. Samo že ona. Jak jinak! Již od prvopočátku se každá kultura snažila zaznamenat své dějiny slovem, písmem i obrazem na nosiče, které byly uschovávány na bezpečných místech.

Denně projdou mýma rukama desítky tiskových zpráv o velkých, středních, malých, domácích i zahraničních společnostech. Všechny vychvalují, jak je ta která organizace skvělá, jakých úžasných výsledků dosáhla, jaké smělé perspektivy před ní stojí a že za to můžeme děkovat neustálé péči o kvalitu produktů a o zákazníky. Pokud by se u mě dostavila profesionální deformace, začal bych věřit, že se všichni limitně blížíme naprosté dokonalosti. Ještě pár set sdělení médiím a budeme se v českém dolíčku už už vyhřívat na vrcholu.

Máte o sobě pochybnosti? Nejste tak chytří, schopní a krásní, jak byste si představovali? A jindy se přistihnete, když se povyšujete nad ostatními? Vím, že člověk se k takovým věcem nerad přiznává veřejně. Nicméně pokud odpovídáte ano, děláte mi radost, protože to znamená, že jsem ze stejného těsta. Nijak se nevymykám průměru a šlapu si to spokojeně uprostřed davu ve středním proudu.

Kdo má hlouběji do kapsy, mívá občas barevný sen, kdy se zázrakem od hodiny změní postavení v roli majitele tučného konta. Pak se tam někde hluboko v nitru začínají rojit nejrůznější opatrnické myšlenky, na kolik účtů a u kterých bank svůj poklad rozptýlit, kdo všechno tvoří potenciální riziko, ať již jako prosebník, nebo vychytralý investor, co všechno udělat, aby bankovní konto zůstávalo neporušené a do čeho opatrně investovat, aby se sumička pozvolna rozrůstala. 

„Hele, řekneme, že jsme šli na jídlo ve dvě, jo, kdyby se ptal...“ zavrávoral jeden tomu druhému do ucha. „Jasně, vole a kolik je?“ hledal rovnováhu souputník. „Ty vole, tři, tak to ani nemá cenu se vracet do práce, to sme to vod jedenácti zase natáhli.“ Vzali se kolem krku, ti čeští dříči, a šli se dolomit. Asi šéfovi nescházeli, nebo nasával v jiné hospodě. Nemakají, ale pro peníze na chlast se jít nestydí.