I když máme obě ruce stejné na pohled, rovněž uchopovací reflex funguje v pravačce i levačce stejně, pokud jde o šikovnost, rovnocenné si obě končetiny prostě nejsou. Tímto banálním konstatováním vás asi nepřekvapím, na tomto zjištění se jistě všichni můžeme shodnout: Není ruka jako ruka.

Patřím k těm méněprocentním občanům, jimž byla dána šikovnost do té levé dlaně a prstů. Tedy o šikovnosti se v mém případě moc mluvit nedá. Babička tvrdila, a rozhodně ne bezdůvodně, že jsem „levej na vobě ruce“. Ke zručnosti vnuka jistě mohla mít oprávněné výhrady, nicméně mou levorukost ctila a dokázala za ni i veřejně bojovat.
Před půlstoletím ještě společnost neuznávala ani jinou sexuální orientaci než tu heterosexuální ani jinou než tu jedině správnou pravorukost. Projevovalo se to snahou úřadů napravovat omyly, jimiž se na člověku provinila příroda. Když jsem jako prvňáček zasedl do školní lavice a uchopil tužku a pero do levé ruky, byl jsem ihned nemilosrdně přeučován na tu správnou stranu. Ovšem moje, už zmíněná babička, jež na vlastní oči viděla v Chrudimi jako malá holčička následníka trůnu, korunního prince Karla, s tím nesouhlasila. Znala lékařské studie o škodlivosti přeučování na lidskou psychiku a nehodlala snášet na svých příbuzných nevědecké pedagogické postupy. Neseděla proto s rukama v klíně a nezdráhala zajet za třídní učitelkou do vzdáleného městečka, aby jí vysvětlila, že písmena vytvořená levou rukou mohou být stejně krásná a slova složená z napsaných slabik mají stejný význam jako psaný projev vzešlý z pravice. Díky tomu dodnes úspěšně píši levačkou, a nemívám tudíž ani vážnější potíže s duševní labilitou, která by mi hrozila přeučováním.
Nevytahoval bych tady půl století starý případ, kdy starší žena ještě odkojená rakousko-
-uherským mocnářstvím zastávala pokrokovější postoj k životu než mladá socialistická učitelka po absolvování Večerní univerzity marxismu-leninismu, kdybych se právě nyní nemusel znova přeučovat na druhou ruku. Přišlo to zcela nečekaně. Jednoho rána jsem se probudil se silnou bolestí v zápěstí, předloktí a paži pravé končetiny. Nejednalo se o případ, kdy si přeležíte ruku a máte ji po část dne celou dřevěnou.
Jak se ukázalo, usilovným vysedáváním u počítače jsem si uhnal syndrom karpálního tunelu. Kdo by to řekl, že téměř motýlí klikání na malou optickou myšku může přivodit muka tak brutální? Logické! Otázku však může položit jen ten, kdo syndrom dosud nepoznal na vlastním těle. Nepoučený laik se podivuje, odborníci však mají jasno. Jednostranné, dlouhodobé namáhání určitých šlach, vazů a svalů vede k zánětům a deformacím v tunelu a jejich náprava se často musí uskutečnit chirurgickým nástrojem operatéra.
Když už jsem se teď začal zabývat částí těla, která dosud o sobě nedávala vědět, uvědomil jsem si zajímavou věc. Po dlouhých dvacet let jsem honil myš pravou rukou, jak na mě vyžadovalo ovládání osobního počítače a operační systém Windows. Na rozdíl od násadkového pera mě vůbec nenapadlo, že bych i u myši měl volit jinou, tedy levou orientaci. Přesto jsem docílil za ta léta počítačové praxe docela slušné manuální dovednosti, aniž by to mou levou a pravou hemisféru mozku, odpovědné za pravo a levorukost, uvedlo do zmatku, stavu nouze, natož pak totální schizofrenie. Následky nesprávné manuální orientace se prostě nedostavily, případně byly natolik nicotné, že jsem je přehlédl.
Bolest nepolevovala, začal jsem tedy léčit svůj karpální tunel zgruntu a radikálně: Přehodil jsem jednoho krásného rána optickou myš z pravé strany nalevo od klávesnice, abych postižené ruce ulevil. Technicky to nebyl problém, systém nenahlásil fatální chybu. Avšak ukázalo něco jiného. Ačkoli jsem zůstal nenapraveným levákem při psaní a jednorukých úkonech tělesné hygieny, jako vycvičená obsluha stroje jsem byl po dlouhou dobu vysloveně a úspěšně pravoruký.
Zato s levou rukou si teď myš evidentně nerozuměla. Připadal jsem si jako děcko, když s námahou, škobrtavě podniká své první krůčky, nebo člověk, který se po mrtvici znova učí mluvit. Kurzor, s nímž jsem dříve brilantně brouzdal po obrazovce monitoru, přišel o veškerou svou poslušnost. Naopak náhle zjankovatěl, vzpouzel se podvolit mé vůli a vždy začal poskakovat tam, kde neměl co dělat.
Nepochybuji o tom, že náprava bude vyžadovat čas a povede k dobrým koncům. Tisíce pokusů, více či méně zdařilých, určitě naučí i moji levici porozumět si i s myší počítače. Vždyť nouze naučila i Dalibora housti, jak známe z dějepisu. Možná se dopracuji k obouruké virtuozitě a budu pracovat s počítačem tou i onou rukou podle toho, jak se zrovna vyspím.
Jedno mi však nejde do hlavy. Jak je to vlastně s tou preferencí pravé nebo levé ruky, s přeučováním a jeho neblahými psychiatrickými důsledky? Nechce se mi přijmout fakt, že jsem žil většinu svého života v bludu, že věda se v mém případě mýlila a že babička cestovala za soudružkou učitelkou do školy zbytečně.
Pavel Kačer