Také v sobě někdy pocítíte magickou sílu a nutkání něčeho se zbavit? Zahodit to, zničit, odstranit z dohledu? Nevidět to, nevnímat? Získat prostor a nově se nadechnout? Ženy to mají v povaze. Občas se naštvou a jsou schopny zlikvidovat kde co. Hlava nehlava se zbavují všeho, co život v běhu času do bytu přinesl, přitáhnul a uložil. Ať jsou to dárky od příbuzných, pozornosti podniku, upomínkové předměty z cest, nadšenosti drahého chotě. Nebo věci, které kdosi v dobrém rozmaru odložil do obýváku, ložnice či předsíně. Kýmsi je myšlen manžel, kterýžto je veskrze vetešník, sběratel a obdivovatel mnohého.

Nech to, může se to ještě hodit – tuhle pověstnou větu slýcháme my, ženy, zejména o víkendu či před svátky, kdy se pouštíme do úklidu zevrubnějšího než běžného. Nech to, copak ti to tam překáží? Proč to budu vyhazovat, když to nikomu nevadí? Zaklínadla, která nám nahrávají na smeč.
Zdánlivě bývá partnerka jakéhokoli člověka rodu mužského proti takovým výzvám bezmocná. Ale jen zdánlivě. Z vynucené nemohoucnosti rodí se nenávist vůči památné výzdobě interiéru, nad níž by kdejaký vetešník jásal a mnul si ruce. Zraje okamžik, který ženám dává křídla… 
Jsem stejná – čas od času se ve mně cosi pohne, zbystřím, prozřu a nemohu přemýšlet. Rázně odhazuji do odpadkového koše, třídím z okna, i ze dveří lehce vykopnu. Nezastírám, uleví se mi při každém pohybu. Zvláštní druh štěstí zaplaví moji duši a ponouká k dalším neuváženým činorodým krokům. Vířím kolem sebe nejen prach, ale atmosféru letitého nánosu skutečností, že vše, co bylo kamkoli odloženo, má na tom místě zůstat.
Jsem v ráži – odvážná, pojednou sportovně založená vrhačka předměty doličnými, zbavuji se historie jednotlivých let a vůbec mi to nevadí. Povzbuzena vlastním úspěchem dodávám si kuráže a omlouvám posléze rozpoložení mysli, když tu a tam se ucho utrhne, a nenávratně se zničí další hodnota.
Ovšem nejen věci, k nimž má vztah někdo, komu se nepodařilo naočkovat ho i mně, končí takto neslavně. Naposledy na mne smutně v posledním tažení mrkla rychlovarná konvice, jíž jsem s potěšením ukončila život poté, co nemilosrdně začala protékat a cílila k vykonání elektrického zkratu. Pár dní nato letělo z verandy koště, jež se takřka vejpůl nalomilo právě v okamžiku, kdy jsem potřebovala jeho laskavou pomoc při vytírání podlahy. Nic nezmohlo synovo Počkej, já to někdy opravím… Mé vzpomínce neujde ani sekunda, během níž jsem prudce až smyslně s patřičnou pýchou odhodila ruční šlehač i s těstem do igelitky poté, co mi po šňůře zapojené do zásuvky začala běhat veselá zlatavá jiskra. Jsem žena činu.
Vzpomínám si, kterak jsem ve své první redakci adrenalinově vyšoupla telefonní aparát z okna, jak se bimbal čtyři patra nad zemí a ještě chudák zvonil. Hulákala jsem na něj, jako by on byl příčinou mých osobních nesnází, ačkoli po léta plnil, co mu kdo našeptával. Pamatuji, jak jsem nad hlavou třímala žehlicí prkno a chtěla ho protáhnout oknem koupelny, když jsem z plna hrdla křičela, ať si rodina žehlí na zahradě. Také mám v blahé paměti, jak skončily zlaté náramkové hodinky ve skartovačce a určitě ne omylem.
Inu, jsou okamžiky, kdy má člověk pocit, že musí něco udělat. A udělá, jinak by se udusil ve vlastní šťávě. Hrdinství drobných zásahů se musí živit, jinak by nebylo o čem vyprávět napříč generacím. Ať už zničím cokoli, je to krok vpřed. Jinam. Bez zátěže. Na truc. Naschvál. Proti proudu. Záporná energie je ta tam, vzduch se pročistí. Co na tom, že se to nemá či nesmí. A náhody, ty prý neexistují…
Eva Brixi