Mailová pošta v mém počítači přinese kdeco, je jako příliv a odliv na mořském břehu. Vedle mnoha úkolů, tedy zpráv, na něž je třeba ihned odpovědět, vyvrhne také „radostná“ oznámení o milionových výhrách v loteriích, nabídku potřebných i obskurních věcí a služeb, nesrozumitelné informace v cizích jazycích a spoustu zkomolených textů rádoby v českém jazyku (asi pro zasmání). Člověk nemá ani čas se tím nánosem písmen brodit a vyhazovat odpad do koše. Ale jako každé pravidlo má svoji výjimku i já se někdy podívám, kam bych asi neměl. Zvědavá není jenom opice.
Proto jsem si nedávno přečetl mail od kamaráda, který se volně šíří internetem a vzhledem k počtu sdílených adres se těší velké popularitě. Je na téma ekologické hnutí a postoj starší, tedy i mé generace.

Po světě chodí dva druhy lidí. Ne, nemám zrovna na mysli rozdělení podle pohlaví na muže a ženy. Rozlišuji je podle toho, zda vidí sklenici vody buď poloprázdnou, nebo z poloviny plnou. Mým měřítkem se stal optimistický nebo škarohlídský pohled na vše okolo nás.
Vím, že se nerodíme stejní. Někdo dostal do vínku krásu a šlechetnost, jiný se musí spokojit se slabšími nervy a nepřekonatelným sklonem k babským pověrám. Přesto vnímám realitu jako stejnou pro všechny. A lidé si mohou vybrat, jestli planetu začnou vnímat jako nejúžasnější místo na slunci, anebo slzavé údolí, jímž procházíme od jednoho karambolu k druhému.

Také máte někdy pocit, že toho pokroku už je na vás moc? Že se svět žene do neznáma šílenou rychlostí a vy už s ním přestáváte držet krok? Říkáte si, že už vás nebaví přizpůsobovat se novým trendům, být stále in a měnit za pochodu návyky vyšlé z módy?

Pro Pražana je víkendová chalupa jeho druhý, často vítanější a navštěvovanější domov. Sem se utíká, když už nelze snášet vymoženosti moderní civilizace, tady s radostí se žije primitivnějším, šťastnějším životem a zde se vrací k tradicím předků. Vaří se na kamnech, koupe se ve škopku a za potřebou navštěvuje se letitá kadibudka na dvorku. Bez jistého pohodlí se však přece jen nelze neobejít. Nerado se chodí pěšky i do nedalekého lesa, večery netráví se u petrolejky, ale ve svitu televizní obrazovky a koloniál chce se mít za humny, ne v sousedním městysi.

Okrajová část naší překrásné vlasti. Málo známá, tichá, ještě pořád nedotčená. Zavítá sem jen hrstka návštěvníků, ať už jsou z jiných částí České republiky, nebo ze zahraničí. Ale ti lidé tady! Možná by si člověk s dobrým vzděláním a dobrým zaměstnáním řekl: Och, jaká to bída zde? Ale ti lidé! Zvláštní, velice zvláštní. S podivuhodně zvednutým obočím by si je všechny prohlédl. A začal by se tázat. Jak tohle mohou vydržet? Kde se v nich bere ta odolnost, odhodlanost? A čím se zabaví, když jim život přinese volnou chvíli? Vždyť tu nic není. Ani peníze, ani honosné podniky. Snad jen ta příroda, kterou znají jak své boty.

Nejsem Pražan křtěný Vltavou, ale prachobyčejný venkovan. Patřím mezi ty, kterých je třináct do tuctu a kteří přicházejí do hlavního města za prací. Ve velkoměstě jsem i tři desetiletí žil, ale srdcem jsem zůstal člověkem z malých poměrů. Teď se počítám mezi přespolní v přeneseném i pravém slova smyslu. K autobusu chodím denně vyšlapanou cestou přes pole, na kterém dozrává ozim. A protože zemědělství byla moje druhá profese, na přírodu se dívám nejen jako její obdivovatel a ochránce, ale i jako hospodář vyhlížející dobrou úrodu.

S věkem prý přichází moudrost. Asi ne ke každému, ale jen k připraveným a ochotným naslouchat. Někdy může takové poznání nebo prohlédnutí náležitě překvapit. Přivede vás k proměnám tam, kde se člověk cítí doma. Řadu činností vykonává už od kolébky, dětských střevíčků a koho by napadlo, že v tom může být problém.

Každý má asi nějaké své místečko, kam se rád vrací. Nebo zpravidla to tak bývá – ale až ve věku, kdy mají lidé čas přemýšlet nad tím, co bylo, co ještě možná bude. Ti mladší zcela racionálně táhnou tam, kde jim je dobře, kde něco prima prožili, kudy šly jejich první lásky. Proč ne? Mnohokrát jsem se setkala s myšlenkou, že se svět zmenšil, takže není problém se z Evropy a jejího srdce pohnout tu na Sibiř, tu do Jižní Ameriky, jindy zas do Afriky či do Austrálie. A bez velkých plánů, filozofických úvah, či dokonce obav. Lusknete prsty a v kapse máte letenku do cíle snů. Možná to jde snadněji než třeba do Havířova nebo Písku z Prahy.