V jistém věku začne člověk vzdorovat novinkám. Chce mít všechno tak, jak bývalo kdysi. Nejlépe se cítí ve světě, do něhož se zrodil, v němž vyrůstal, kde si budoval vztah k lidem, věcem, událostem, jimiž byl obklopen. 

Pro současné seniory představují tu elementární etapu života slavná šedesátá léta. Tam jim bývalo nejlíp, ač tehdy to tak nemuseli chápat. To poznání přišlo až později, kdy už se hrálo podle jiných not a na návrat nebylo pomyšlení, jako tomu bývá vždycky. 
Šedesátá léta utekla jak voda v potoce. Co se zdálo být tehdy samozřejmé a neměnné, zmizelo navždy v zapomnění, ztratilo hodnotu, prostě vyčichlo. Skrylo se pod hromadu toho, co přináší každý nový den. Zůstávají jen stále méně zřetelné stopy minulých časů, tváře lidí na starých fotografiích, kteří už nežijí nebo se změnili k nepoznání. Filmy pro pamětníky, vyvolávající nostalgii, když na chvíli vyplní velkou televizní obrazovku. Gramofonové desky, které šelestí, pokud se snaží zprostředkovat povědomé tóny tehdy oblíbených melodií a hlasy tehdy populárních zpěváků.
Každý člověk potřebuje nějakou jistotu, na níž může stavět, odvíjet od ní nové příběhy, odmotávat svůj osud. Nepochybuji o tom, že Archimédés ze Syracus tuto potřebu vyjádřil slovy: „Dejte mi pevný bod ve vesmíru a pohnu Zeměkoulí!“
Do minulosti se můžeme vracet ve vzpomínkách. Navštěvovat krajinu dětství, i když už vypadá poněkud jinak, vyhledávat lidi, s nimiž jsme ji obývali, přestože rovněž vypadají jinak. Ale ať jsou ty návraty sebečastější a sebedelší, dnešek vás stejně dostihne a pohltí. Bránit se mu je stejně pošetilé jako vyčerpávající. Někdo to vzdá hned, jiný později. 
Říká se, že mladý zůstane ten, kdo dokáže čelit novým výzvám. Proto odmítání změn neklamně znamená, že už patříme do starého železa. Věk se nehlásí degenerativními změnami orgánů, nedostatečnými funkcemi organizmu, výpadky krátkodobé paměti, takzvanými „okny“, ale naskočí v hlavě jako film. 
Jak snadno a rychle zestárnout? Naordinujete si nějakou chronickou nemoc. Nejprve jako představu, co vás už brzy čeká a nemine. Nemusíte na ni čekat dlouho, ohlásí se spolehlivě. První příznaky je třeba vzít s náležitou vážností a nic nezanedbat. Pomoc už čeká. Obvodní lékař vás rád přivítá a potvrdí novou diagnózu, která se hodí k pokročilému datu narození. A pacient je na světě. 
Polykáte po ránu hrst prášků, místo procházky se vymluvíte na počasí nebo prostě na stáří, a začnete dumat, kdy bude vhodné přesídlit se do domu seniorů se stálou ošetřovatelskou péčí. S radostí zjistíte, že okolí vás pak přijme s otevřenou náručí. Jsou lidé, kteří se jen třesou, aby se mohli o někoho nemohoucího starat. Že to s vámi ještě není tak zlé? Ale prosím vás, šetřete se a nechte 
se hýčkat! 
Dřív se ze starých rodičů stávali výměnkáři. Jejich ambicí bylo nepřekážet mladým, naopak jim podle svých sil co nejvíc pomáhat s dětmi, v hospodářství, být aspoň trochu ku prospěchu. 
Moderní doba zatočila s výměnkem. Stvořila pečovatelské domy pro seniory. Tam se můžete naplno věnovat svým zdravotním potížím, bilancovat uplynulý život a nechat se zahrnovat dokonalou péčí. Práce na sobě a pro sebe tam není vhodná a potlačuje se, o vše se postarají profesionálové. Vy si můžete v pohodě vyměňovat pocity s těmi, kteří jsou na tom stejně, se spolubydlícími. No řekněte, není to dokonalé?!
Pavel Kačer

 

Populární herec Jaroslav Dušek tvrdí, že není žádný důvod, abychom byli nemocní. Naše tělo i mysl jsou naprogramovány tak, aby dokonale fungovaly. Pokud dojde k nějaké „poruše“, způsobili jsme si ji sami. Místo, abychom v takovém případě jednoduše probudili jejich spící inteligenci, tedy obrátili se k vnitřnímu zdroji, vydáme se k lékaři. A ten nám předepíše nějaký lék, pro nějž si dojdeme do lékárny. A pak se pustíme, v případě nasazení antibiotik, do zabíjení všeho živého, podobně jako bychom šli na komára s minometem.

Tak jsem se přiblížil ke stovce! Věkem sice ještě ne, ale po deseti letech jako fejetonista jsem se pomalu dopracoval k tomu milníku na stránkách Madam Business. Možná si při té příležitosti budu něco přát. Nebude to dort ve tvaru knihy, kuličkové pero s osobním věnováním ani poukázka na kurz tvůrčího psaní. Pokud bych při té slavné příležitosti mohl vyslovit přání, pak by znělo: Už žádný další fejeton!

S určitým věkem se člověku dostaví nostalgie. Co mu dříve otravovalo život nebo dohánělo k depresím, na to po létech s dojetím vzpomíná a přeje si návrat starých časů. Odcházejí mu do nenávratna kamarádi, a teprve v tom okamžiku mu opravdu začínají chybět. 

Věřili byste, že je ochutnávání dobrot docela složitá disciplína? Nikdy bych neřekla, jak těžké to ve skutečnosti bude, když jsem ještě předtím kývla na možnost zdvořilostně okusit něco ze sortimentu jisté pekárny. Nabídku jsem bez rozmyslu a s nadšením přijala a těšila se na to, kdo a co z našeho redakčního týmu ohodnotí jako jedničku, který výrobek jednoznačně zvítězí, který bude propadák, co bude lahodit chuťovým vjemům žen a co mužům. Střemhlav jsem se vrhla do propasti možností netuše, že objektivní výsledek našeho upřímného snažení nebude hoden žádného podstatného závěru.
Už však vím, jak zodpovědné je napsat, že ten a ten chléb je mému vkusu blízký, že bych ho dokázala snídat či večeřet každý den, nebo že ten či onen bych si už nikdy nekoupila. Jak těžké je nezarmoutit, ale potěšit a povzbudit, a jak důležité je vážit slova! Hodnotit není maličkost.

Spisovatel Karel Čapek napsal stovky sloupků do Lidových novin. Redakce musela do uzávěrky dostat předepsaný počet řádků, i kdyby „trakaře padaly“, protože noviny a slunce vycházejí každý den. Když si splnil tuto povinnost, mohl začít pracovat na svých románech, povídkách a divadelních hrách. Dokázal vydolovat i ze zdánlivě obyčejných věcí velké příběhy, ukázat je v překvapivých souvislostech, vidět novýma očima. Proto zůstává vzorem těm, kteří se snaží jít v jeho stopách.

Čas od času si povídám s váhou. Tedy ne tou, které nosí moje nohy, ale s tou, kterou mívám pod postelí, a jíž se často zdráhám uklonit, podívat do očí. Měsíce ji nechávám zastrčenou, zapomenutou, bez jediného lidského slova. Bez mateřské pozornosti a klientského zájmu. Práší se na ni a já nemám odvahu navázat konverzaci. To zpravidla v době, kdy vím, že hřeším v cukrárnách a na nejrůznějších akcích, když se nechávám svádět rauty, ochutnávkami a pobídkami nejroztodivnějšího společenského stylu.

Naše rodina nikdy nepatřila k těm normálním. Její příslušníci vždy inklinovali k umění. Nepřijímali ho jen pasivně, někteří se stali dokonce profesionálními umělci. Tím se nechci nijak vyvyšovat nad ostatní spoluobčany. Snažím se spíš vyjádřit zvláštnosti, které provázely mé dětství, jinošství a jimiž jsem svým způsobem poznamenán stále.

Aktuální vydání v PDF

Newsletter

Zaregistrujte se do našeho newsletteru a dostávejte nejnovější vydání Madam Business emailem. Na základě registrace navíc můžete využít 20 % slevu na první inzerci v Madam Business.

Registrací souhlasíte s Podmínkami zasílání a použití služby.

 

Hlavní partner:

manner84_84

Partneři:

logo-eternity_web_119 jaja_logo2_108design4net_119_119 nadeje_logo88_882018 yourchance rgb color120
smart press logologo klub manazerek 150lazne teplice v cechachnupreme SiMyCo

Tip Grady

kniha mesice madam business 2025 leden Takovi jsme byli ZindelovaTakoví jsme byli

Michaela Zindelová

Jak jsme žili v šedesátkách? Jak jsme se oblékali v sedmdesátkách a kdo byly naše idoly v osmdesátkách? Móda a životní styl optikou nynější pamětnice, tehdejší studentky, později módní redaktorky, autorky a sběratelky času. Kniha plná unikátních fotografií je určená všem, kteří mají chuť se ohlížet. Stojí rozkročená mezi módou, životním stylem a kulturou, balancuje na hraně mezi amatérskou rovinou a populárně naučnou literaturou, dotýká se nejen proměn v pánském a dámském oblečení, ale také líčení, doplňků i toho, jak se tehdy žilo a jaký vliv měla na módu a životní styl tehdejší životní realita.

 

 

Navštivte také

iprosperita RGB freshtimecz RGB