Napsala mi Jitka. Kamarádova sestra z malého města na východě Čech, kde jsem vyrůstal. Náhodou našla po víc než půl století zasutý korespondenční lístek, který chtěl odeslat Milan na mou adresu. Z nějakého důvodu však napsaný vzkaz zůstal u odesílatele a já se o jeho existenci dozvěděl až teď. Rozrušilo mě to a těšil jsem se, že si starou zprávu s chutí přečtu. Snad se na chvíli přenesu v čase a možná zahlédnu, kým jsem kdysi byl a už dávno nejsem. A co mi přítel tehdy chtěl. Člověk stárne a v mysli se stále častěji zaobírá vzpomínkami na zašlé časy. Ale byl tu ještě jeden důvod...

Které období roku je nejkrásnější? Nevím, na tuto otázku nemám odpověď. Motorkář ve mně říká samo sebou jaro. Čekání na sezónu končí, cesty oschly, vzduch se ohřál a vše je připraveno k velkým plánům, dalekým dobrodružstvím. Jako milovník vody, koupání a tepla také mohu horovat pro léto. Červenec znamená prázdniny, vítr ve vlasech, čas bez starostí, noci vydechující žár, v nichž hvězdy planou podmanivou září. A jako kontrast k horkému vrcholu celého ročního cyklu bych mohl vyzdvihnout zimní měsíce – advent rozjímající, odpočinek těla a mysli, očekávání příchodu něčeho hlubšího, čistého. Také podzimní zadumané dny mají osobitou poezii, zvlášť když je našinec založením snivý melancholik a potrpí si na sladkobolné pocity. 

Velkým objevům, převratným vynálezům, ale i malým zlepšováčkům často nahrála náhoda. Newtonovi spadlo jablko na hlavu, udělalo bouli a ejhle, gravitační zákon byl na světě. Archimédes se neutopil ve vaně, nýbrž objevil zákonitost, že těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno.

I v mém případě zahrála významnou roli prostá náhoda. V jednom nejmenovaném největším českém e-shopu jsem si objednal zboží s dodáním téhož dne. Kurýr byl však jiného mínění a rozhodl se, že neděli bude světit a zásilku doručí později. Svět se sice nezbořil, avšak já se rozhodl objednávku zrušit a vyžádat poukázané peníze zpět.
Nebudu líčit, jak dlouho jsem si na ně musel počkat. Jen prozradím, že jsem při tom splnil bobříka trpělivosti i další bobříky – slušné mluvy, pozitivního myšlení a poctivého jednání. Nakonec částka přistála na mém účtu, a tak jsem mohl za případem udělat tečku s velkým T.
Že se tak nestalo, zapříčinila jedna jediná věta v komunikaci s prodejcem. Napsal mi, že obnos bude odeslán do tří pracovních dnů. Běžná praktika, řeknete si. Ale ve mně probudila spícího badatele, kterému to okamžitě začalo v mozkovně šrotovat.
Jak to, že elektronický obchod rozlišuje dny pracovní a sváteční? A právě tak online bankovnictví? V sobotu, neděli a státem uznaných svátcích se odpočívá?
Dosud jsem žil v chybné představě, že naše „digitální dvojče“, nebo lépe „virtuál“, se odlišuje od živé bytosti tím, že nepřijímá potravu, nevyměšuje, neodmlouvá a nemá žádná občanská práva. Ale skutečnost je zřejmě jiná, veřejnosti pečlivě utajovaná.
Panuje obecné přesvědčení, že virtuálové vytvářejí hodnoty, případně je ničí, podle vloženého programu, spolupracují s roboty, řídí je a kontrolují. Tím ale jejich funkce nekončí. I oni by měli dostat „po práci legraci“, jak říkal Werich. Také jim náleží to, co lidem z masa a kostí – nejen povinnosti, ale i nezadatelná práva.
Rozhodl jsem se, že vyplním mezeru v našem právním řádu a společenské smlouvě, abych virtuálům zajistil takové postavení, jehož si zaslouží. Především chci vyvrátit rozšířený mýtus, že náš digitální partner 4.0 nemá nárok na sociální vymoženosti řadového zaměstnance. Že mu není třeba zajistit vhodné pracovní prostředí, osmihodinovou pracovní směnu a dostatečný čas na přestávky. Protože nelze předpokládat, že se tato práva stanou samozřejmostí, je nutné založit odborovou ústřednu, která by tuto sociální vrstvu hájila.
Odbory budou dbát i na to, aby se virtuálům neupíralo právo na spravedlivou odměnu, pětitýdenní dovolenou na zotavenou a pochopitelně, i na právo stávkovat či odmítat rozkaz neslučující se s jejich svědomím a morálkou. Budu-li uvažovat dál, nevyhneme se ani tomu, abychom fenomén virtuálních osob nezakotvili v našem legislativním prostředí.
Ze zkušenosti vím, že novátorství naráží na odpor konzervativních sil a zpátečníků. Proto se nevyhneme ani vzniku politické strany hájící zájmy virtuálů a její účasti na zákonodárném procesu. Zvykněme se na myšlenku, že i oni budou naši rovnoprávní sousedé, obchodní, a možná i společenští partneři a spolu s námi budou tvořit skvělý nový svět.
Končím výzvou, která by chtěla otřást základy současné společenské smlouvy: Virtuálové všech zemí, spojte se! Kdy, když ne teď? Kde, když ne tady? Postavme se do čela procesu, který bude tvořit budoucnost!
Pavel Kačer

Každý člověk je něčím postižený. Někdo má tělesnou vadu a snaží se ji skrývat, jinému se líbí děvčata a v životě se devětkrát ožení, další je pyšný na svou sbírku zubních kartáčků... Těch zálib a nejrůznějších umanutostí může být tolik, že na to naše fantazie nestačí. Dokonce jsem poznal člověka, jenž si zakládal na své tuctovosti, prý není ničím výjimečný a nemá nic, co by ho odlišovalo od šedého davu. Prostě podivín!

Pořídil jsem si nový mobil, protože ten starý mi několikrát upadl a na jeho tváři se objevily stařecké vrásky. A užasl jsem, kam se ten vývoj technologií za dva roky posunul, oč je telefon zase chytřejší, rychlejší a elegantnější. Přivedlo mě to k zamyšlení, kam náš svět, který je právě ovázán hygienickou rouškou a uzavřen v přísné karanténě, spěje.

Čas prý každému odměřuje stejně. A v tom spočívá i největší spravedlnost na tomto světě. Otázkou pak zůstává, kdo s tím „lichvářským lokýtkem času“, jenž je nám přidělen, co vyvede. Podle obecného mínění je tedy neměnnou a objektivní veličinou. Pro buddhisty naopak neexistuje.

Báli jsme se hodně, často a také rádi. Rádi, když jsme jako malí večer co večer usedali k rozhlasovému přijímači a poslouchali dramatický příběh Psa baskervillského. Každý díl klasické detektivky Arthura Conana Doyla začínal hrůzostrašných vytím a při něm jsme opravdu měli oči navrch hlavy. Od té doby sice uběhlo víc než půlstoletí, avšak vzpomínka a pocit z neznámého, blížícího se nebezpečí, zůstaly.

Někdy mám dojem, že zdravení vyšlo z módy. Odcizujeme se navzájem, proč bychom si tedy vyměňovali pozdravy? Zejména mladí jako by dávali ostentativně najevo, že ty druhé mají „na háku“ a předstírají, že v jejich světě starší generace prostě neexistuje, pokud jí rovnou nenaznačí, že obtěžuje nebo překáží.
Mrzí mě to. Ne proto, že mě nepozdraví někdo, s nímž obývám stejný dům, sedím na pracovišti mezi týmiž čtyřmi stěnami, tísním se v téže kabině výtahu. Pomyslím si, že ten druhý se zbytečně a nevědomky o něco ochuzuje. Jako kdyby trpěl jakousi psychickou slepotou a nedokázal vnímat zdánlivě obyčejné, ale krásné a nezbytné, věci, vedle nichž žijeme. Jsem přesvědčený, že absolutním nezájmem se někteří vlastně připravují o to nejcennější, co mezi sebou máme – o pocit určité lidské sounáležitosti, k níž patří i formálně projevit jinému člověku přání být zdravý.

Chápu, že sotva se budeme v metropoli všichni zdravit na ulici, v anonymním davu, když míjíme stovky neznámých tváří. V městském autobusu nebo tramvaji, kde platí, že si k někomu přisednu, aniž bych se ho ptal, jestli je místo vedle něj volné. Ale čím menší a neformálnější skupina, tím víc vyžaduje dodržování určitých společenských pravidel.

Ve vlaku se stále ještě dovolujeme spolucestujícího, když chceme obsadit vedlejší sedadlo. Na vesnici, kde se po sousedsku „vidí druhým do talíře“, vám děti i dospělí obvykle taky popřejí „dobrý den“, i když vědí, že mezi místní nepatříte. Prostě jste jen nějaký starší pán, což k reakci úplně stačí. Rodiče to takhle své potomky dosud někde učí. Vychovávají je k respektu vůči ostatním, nejen pouze k prosazování vlastních práv a sebestřednosti.
Ono s tím zdravením je to mezi lidmi zapeklité. Jsem motorkář, a proto vím, že my se zdravíme zvednutou rukou nebo jen pokynem hlavy. V zimě, kdy jezdí právě ti statečnější a solidárnější, to platí téměř stoprocentně. S oteplením a rostoucím provozem v jedné stopě už vám málokterý pravověrný harlejář pokyne na pozdrav. A pokud dokonce jedete na skútru, zařadil jste se rovněž pod rozlišovací schopnost většiny významnějších motorkářských skupin. Musíte náležitě pocítit, že kolegiální gesto za řidítky má svou cenu a není ho hoden jen tak leckdo, natož nějaký koloběžkář.

Ono zpravidla vždycky potěší, když si s druhým vyměníte pozdravy. Ale někdy mohou být pocity zcela opačné. Když jsem se jako kluk přestěhoval k babičce a začal chodit do nové školy, místo obvyklého „dobrý den“ musel jsem zdravit „čest práci“. Poroučel to učitel matematiky, který spouštěl na žáky hrůzu nejenom vyžadováním obšírných znalostí svého vyučovaného předmětu, ale i truchlivými předpověďmi o budoucnosti mladého pokolení. Pochybnosti, kterých bývá pubescent přeplněn, ještě rád poléval živou vodou. Právě kvůli němu jsem ztratil kuráž pokračovat ze základky na studiích a svoji další cestu nasměroval do dvouletého učňovského zařízení. Aniž jsem tušil – jako vyučený dřevorubec jsem se pak stal ceněným dělnickým kádrem, jemuž se později otevřela i prestižní vysoká škola, a ještě protekčnější profese, ač můj původ ze strany obou rodičů byl naprosto buržoazní, k významnějšímu uplatnění v socialistické společnosti naprosto diskriminující.

Když jsem poprvé vyjel na Západ, to už ale „čestprácování“ skončilo na smetišti dějin, učil jsem se zdravit slovy „Grüss Gott“. Proč ne? Přesto však nepochybuji, že pánbíček přijme každý pozdrav, nejen v jeho jménu, který jde upřímně od srdce. To jen my lidé stále rozlišujeme na ty správné a méně správné proklamace, na to, co se sluší, a co nikoli.

Má generace vyrostla na prostém „ahoj“. Ten­hle pozdrav jsme doplňovali přátelským oslovením „vole“. Už naši otcové, a snad i dědové, byli „co volové“. Nenajde se jiný národ volů v Evropě ani v celém světě, vznikl však spontánně a s potěšením. Ale jak víme z Formanova filmu Černý Petr, je třeba pozdrav „ahój“ náležitě správně vyslovit. Rozdíl v nedbalé a neznělé odpovědi „hoj“ může leckomu vadit. Nejenom zedníkům, jakým byl Čenda, kterým mistr dovolí zdít roh.

Pavel Kačer