Velkým objevům, převratným vynálezům, ale i malým zlepšováčkům často nahrála náhoda. Newtonovi spadlo jablko na hlavu, udělalo bouli a ejhle, gravitační zákon byl na světě. Archimédes se neutopil ve vaně, nýbrž objevil zákonitost, že těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno.

I v mém případě zahrála významnou roli prostá náhoda. V jednom nejmenovaném největším českém e-shopu jsem si objednal zboží s dodáním téhož dne. Kurýr byl však jiného mínění a rozhodl se, že neděli bude světit a zásilku doručí později. Svět se sice nezbořil, avšak já se rozhodl objednávku zrušit a vyžádat poukázané peníze zpět.
Nebudu líčit, jak dlouho jsem si na ně musel počkat. Jen prozradím, že jsem při tom splnil bobříka trpělivosti i další bobříky – slušné mluvy, pozitivního myšlení a poctivého jednání. Nakonec částka přistála na mém účtu, a tak jsem mohl za případem udělat tečku s velkým T.
Že se tak nestalo, zapříčinila jedna jediná věta v komunikaci s prodejcem. Napsal mi, že obnos bude odeslán do tří pracovních dnů. Běžná praktika, řeknete si. Ale ve mně probudila spícího badatele, kterému to okamžitě začalo v mozkovně šrotovat.
Jak to, že elektronický obchod rozlišuje dny pracovní a sváteční? A právě tak online bankovnictví? V sobotu, neděli a státem uznaných svátcích se odpočívá?
Dosud jsem žil v chybné představě, že naše „digitální dvojče“, nebo lépe „virtuál“, se odlišuje od živé bytosti tím, že nepřijímá potravu, nevyměšuje, neodmlouvá a nemá žádná občanská práva. Ale skutečnost je zřejmě jiná, veřejnosti pečlivě utajovaná.
Panuje obecné přesvědčení, že virtuálové vytvářejí hodnoty, případně je ničí, podle vloženého programu, spolupracují s roboty, řídí je a kontrolují. Tím ale jejich funkce nekončí. I oni by měli dostat „po práci legraci“, jak říkal Werich. Také jim náleží to, co lidem z masa a kostí – nejen povinnosti, ale i nezadatelná práva.
Rozhodl jsem se, že vyplním mezeru v našem právním řádu a společenské smlouvě, abych virtuálům zajistil takové postavení, jehož si zaslouží. Především chci vyvrátit rozšířený mýtus, že náš digitální partner 4.0 nemá nárok na sociální vymoženosti řadového zaměstnance. Že mu není třeba zajistit vhodné pracovní prostředí, osmihodinovou pracovní směnu a dostatečný čas na přestávky. Protože nelze předpokládat, že se tato práva stanou samozřejmostí, je nutné založit odborovou ústřednu, která by tuto sociální vrstvu hájila.
Odbory budou dbát i na to, aby se virtuálům neupíralo právo na spravedlivou odměnu, pětitýdenní dovolenou na zotavenou a pochopitelně, i na právo stávkovat či odmítat rozkaz neslučující se s jejich svědomím a morálkou. Budu-li uvažovat dál, nevyhneme se ani tomu, abychom fenomén virtuálních osob nezakotvili v našem legislativním prostředí.
Ze zkušenosti vím, že novátorství naráží na odpor konzervativních sil a zpátečníků. Proto se nevyhneme ani vzniku politické strany hájící zájmy virtuálů a její účasti na zákonodárném procesu. Zvykněme se na myšlenku, že i oni budou naši rovnoprávní sousedé, obchodní, a možná i společenští partneři a spolu s námi budou tvořit skvělý nový svět.
Končím výzvou, která by chtěla otřást základy současné společenské smlouvy: Virtuálové všech zemí, spojte se! Kdy, když ne teď? Kde, když ne tady? Postavme se do čela procesu, který bude tvořit budoucnost!
Pavel Kačer