Které období roku je nejkrásnější? Nevím, na tuto otázku nemám odpověď. Motorkář ve mně říká samo sebou jaro. Čekání na sezónu končí, cesty oschly, vzduch se ohřál a vše je připraveno k velkým plánům, dalekým dobrodružstvím. Jako milovník vody, koupání a tepla také mohu horovat pro léto. Červenec znamená prázdniny, vítr ve vlasech, čas bez starostí, noci vydechující žár, v nichž hvězdy planou podmanivou září. A jako kontrast k horkému vrcholu celého ročního cyklu bych mohl vyzdvihnout zimní měsíce – advent rozjímající, odpočinek těla a mysli, očekávání příchodu něčeho hlubšího, čistého. Také podzimní zadumané dny mají osobitou poezii, zvlášť když je našinec založením snivý melancholik a potrpí si na sladkobolné pocity. 

Za tu dobu, co chodím po světě, jsem došel k přesvědčení, že každý okamžik může nabídnout něco. Kdo má nasazeny „kouzelné brýle“, ten ani nečeká na tuctové zázraky, na otvírání pokladů o Velké noci, na štědrovečerní nadílku, na štěstí v Lotynce. I tak jsou pro něj připraveny nádherné příležitosti k objevování a prožívání. To nelze popřít.

Já však mám ještě jednu zvláštní slabost.
Trpím na nostalgickou vůni odcházejícího léta, když srpnové slunce ztrácí sílu a do zářijové nálady proniká zvláštní smutek. Popsal bych ho vtíravým pocitem, že něco hřejivého, milého a zdánlivě nenahraditelného zvolna končí. Opravdu končí? Ne, to se nám jen tak jeví jako iuze. Co je zdání a co skutečnost?
Možná, že lidem mé generace se dostala tíseň pod kůží před půl stoletím, od doby, kdy byl
21. srpna násilně ukončen jeden velký sen. Naděje zemřela, říkali jsme si.
Jenže tahle nálada přicházela s končícím létem už před rokem 1968 a s tanky zřejmě neměla mnoho společného. Nosím v živé paměti ještě vzpomínky na předchozí rok. Tehdy také končily prázdniny, bylo nám patnáct, a my se už nevraceli do důvěrně známých školních lavic devítiletky. Před námi trčela nejistota, tísnivé neznámo, úzkost z toho, co nás asi čeká dál. Seděli jsme tenkrát na břehu rybníka Hluboký a zírali do kalné vody, jako by se z ní dala vyčíst budoucnost. Kamarád, s nímž jsme ještě nedávno připravovali školní rozhlasové vysílání o hlavní přestávce, byl ve stejném melancholickém rozpoložení jako já, nebylo nám do řeči. Čas jako by se zastavil, jeden okamžik skončil a druhý ještě nezačal.
Rozešli jsme se, každý se vydal jinou cestou, abychom se o pár let později shledali na stejné univerzitě v hlavním městě. Vybrali jsme si tentýž obor a v srdci chovali stejné sny. Připomínal mi to, a dodnes si to dobře pamatuji, slovy: „Do osmnácti píše každý, potom jen ten, kdo umí.“ Chtěli jsme ukázat, jaké talenty v nás dřímou.
Na Milana myslím často, i když, nebo právě proto, že už dávno odložil novinářské pero a nemohu se s ním sejít jinak než ve vzpomínkách. Mám ho spojeného s těmi ztrátami, jež mi připomíná každoročně odcházení léta.
Letošní rok je nepochybně výjimečný. Víc než podivnou pandemii, která obrátila naše životy vzhůru nohama, mám však na mysli něco jiného. Přišlo to nečekaně – léto z dřívějších časů, kdy nás pravidelně nespalovala čtyřicetistupňová výheň, ale slunce ohřívalo zem uměřeně a taky občas přenechávalo vládu mrakům a dešti. Teplota vzduchu někdy poklesla na hodnoty, nad nimiž lál majitel říčních lázní Antonín Důra a léto nazval rozmarným.
Nepochybně to spolu muselo souviset. Vrátil jsem se nazpátek, zas mi bylo těch patnáct. Toto léto se připomínalo dávnými časy, jejich tehdejší chutí a vůněmi, barvami, akustikou. Znovu se mi vybavily známé tváře, které jsem už léta neviděl.
Mozek prý uchovává každý vjem a při vhodné příležitosti si ho dokáže vybavit. Umí ho vytáhnout ven ze šuplíku jako krátké kalhoty na šle, z nichž jsme už dávno vyrostli. Potřebuje k tomu jen vhodný podnět. Stačí třeba ucítit povědomovou vůni nebo zaslechnout pozapomenutou melodii a mysl namaluje obraz zašlé minulosti.
Díky za to! Za letošní počasí ze starých časů i opakující se nostalgii babího léta! Poznáváme lépe, čím vlastně jsme.

Pavel Kačer