Nastěhoval se k nám nový soused. Nejprve se za plotem objevil jen prázdný karavan a pak se dlouho nic nedělo. Následovala plachtová předzahrádka a okolí se postupně začalo zaplňovat věcmi potřebnými k životu – různými bednami a krabicemi, barely s kdovíčím, plynovou bombou. Později jsme poprvé zahlédli i jeho, muže spíš mladšího než staršího, spíš štíhlého než tlustého, v pracovním oděvu vypadal naprosto tuctově, nenápadně, prostě obyčejný truhlář.

Jak to u nás na vesnici bývá, nechtěli jsme zbytečně prodlužovat období anonymity, dlouho otálet a dělat, že se nevidíme. Nezbývalo než se seznámit. Tak to prostě chodí, udělat si první dojem who’s who, tedy co je kdo zač. Nikdo přeci nechce žít v sousedství s potížistou, nebo dokonce osobou s kriminální pověstí. Proto jsme brzy překonali ostych a vstoupili na jeho území. A po několika minutách srdečného rozhovoru bylo jasno. Ten člověk nám docela padl do oka.

Ukázalo se také, že nově příchozí není sám. Ten, kdo vlastně všechno způsobil, se dostavil brzy poté. Ovčácký pes, který by za normálních okolností budil svým zevnějškem respekt už na dálku. Jenže tento nový hafan byla jen taková dožívající troska. Přišel k nám umřít.
Jak jsme se dozvěděli, v podnájmu, kde dříve žili, už to dál nešlo. Proto „páníček“ obstaral starší obytný přívěs a se svým čtyřnohým druhem se přestěhovali k nám. Aby tu měli oba potřebný klid, který tvor končící svou pozemskou pouť potřebuje.
O tomhle pejskovi bychom ani nevěděli, protože se celé hodiny nepohnul, zůstával ležet ve stejné poloze na dece nebo na trávníku. Ochrnutý na zadní nohy byl prakticky odkázaný jen na cizí pomoc. S okolím téměř splýval a člověk si ho vůbec ani nevšiml, kdyby nevěděl o jeho přítomnosti. O seznámení zřejmě moc nestál, neštěkl, jen se na vás díval velkýma moudrýma očima.
Dny šly jeden za druhým, za plotem se nic nedělo, lépe řečeno, téměř žádný pohyb jsme nezaznamenali. Jen zvláštní zvuky. Pes totiž plakal. Celé hodiny vydával nepřeslechnutelné plačtivé vzlyky. Jistě ho bolelo celé tělo. Tělesnou bolest však patrně snášel statečně a bez hlesu, jeho trýznila duševní muka. Jeho pán musel každé ráno odjet do práce a zanechal trpící zvíře o samotě. Jestli měl při odchodu slzy v očích i muž, nevíme, ale jistě se mu neodcházelo lehko. Pak zase nastal klid a my věděli, že oba už jsou zase spolu. Když se psí pláč dlouho neozýval, měli jsme strach z nejhoršího.
Soužití se zvířaty na vlastní kůži jsme poznali, až když jsme přesídlili z ruchu velkoměsta na venkov. Netrvalo dlouho a přišla k nám na návštěvu kočička. Zřejmě usoudila, že my jsme ti praví a už od nás nikdy neodešla. Dali jsme jí jméno Tyninka, které se hodilo k jejímu sněhobílému kožíšku, jejž narušovaly jen menší mourovaté fleky na bocích a na hlavě. Snadno dokázala, abychom ji považovali za nejmilejšího mazlíčka, přestože kočičích příchozích postupně přibývalo.
Tyninka používala jedinečnou a naprosto spolehlivou taktiku. Když jsme se posadili ke stolu, nelenila a přisedla poblíž, pak nasadila ten nejneodolatelný pohled. A neuhnula, ani když se okamžitě nedostavil úspěch. Jen tiše seděla a významně hleděla. Oběd by nám přestal chutnat, kdybychom se o něj s ní nerozdělili. Nedivte se, že se nestalo, aby nedostala, co chtěla.
Ani jsme si nevšimli, že s touto kočičí královnou rychle uteklo dobrých třináct let. Týna zůstala stejná, i když se jí k stáru udělal na čumáčku ošklivý hnisavý nádor. Pochopili jsme, že její dny se krátí a nic na tom nezměnila ani návštěva veterinářky. Ale nechtěli jsme pomyslit, že jednou, a zřejmě brzy, tu zůstaneme bez ní sami.
Osud tomu chtěl, že její utrpení, které však nedávala nikterak najevo, náhle skončilo, když se zapomněla pod koly odjíždějícího automobilu. Odešla před pár týdny. Nám zůstaly vzpomínky na krásné společné chvíle. Myslíme často na naši čičinu, která se k nám sice dostala bez papírů, ale o jejímž vznešeném původu jsme nikdy nezapochybovali. Chovala se stále jako pravá dáma.
Někdy se ptáme, zda jsme si čtyřnohého přítele vybrali my, nebo si on vybral nás. Ale odpověď není tak důležitá jako samotné soužití se zvířátky. Když jeden druhého obohacuje, rozdává radost, pak to vždy stojí za to, i když konce bývají doprovázeny zármutkem. Tak už to na světě je uděláno, že slzy a bolest tvoří druhou stranu mince, která má hodnotu nad zlato. A bez níž by byl život strašně strašně chudičký.
Pavel Kačer