Bezinky jsou úžasný letně podzimní plod. Obestřeny různými mýty vstoupily do mého života už dávno. Mystické poslání této rostliny má určitě mnohé do sebe. Nevzniklo jen tak. Ctím ho, ale nebojím se. Jaké bylo kdysi moje překvapení, když nám na zahradě u kůlny namísto pokáceného ořešáku vyrostl bezinkový keř! Usídlil se tam, jako by chtěl sdělit, že k nám patří, že si k nám konečně našel cestu. Vrostl do mé duše a hluboce zakořenil.

Mám docela dobrou metodu, jak si obohatit šatník, botník nebo sbírku kabelek. Funguje spolehlivě. To, když mne někdo pěkně rozčílí nebo se chová nezdvořile, nezůstává z mé strany bez následků. Tedy příjemných. Že to zní podivně? Určitě ne. Dříve jsem, jak se říká, pěnila, emoce se nedaly udržet na uzdě. Házela jsem nádobím, knížkami, předměty, které byly zrovna po ruce. Běda tomu, kdo mi přišel do cesty.

Napsala mi kamarádka, že mne obdivuje, kolik toho zvládnu a že mám vůbec čas na to, abych se věnovala třeba výrobě všelijakých džemů, kečupů a jiných pochoutek. Že ona absolutně nic nestíhá. Odpověděla jsem jí, že i na mne útočí čas ve všech jeho podobách, ale že na­vzdory tomu se snažím dějinami proplout bez nálepky chovanec psychiatrické léčebny.

Vytvořili legendární pár, žili spolu víc než šest desítek let, přitom byl každý z naprosto jiného těsta. Můj strýček pocházel z malého města na východě Čech, tetička byla hrdá na svůj brněnský původ. On skutečně vypadal jako typický český Honza, ona ztělesňovala půvab éterické baletky nebo řecké bohyně. Tak se jevili navenek, na první dojem.

Ve skutečnosti ona byla v manželství tou silnější osobností, na jejíchž bedrech spočíval veškerý chod pětičlenné rodiny. Nina se starala o všechny praktické záležitosti a zvládala to suverénně bez mrknutí oka, on se laskavě a rád podřizoval vedení její pevné ruky. Co měli kromě tří krásných dcer společné? Divadlo!

Osmdesátá léta byla ta doba, kdy se lámal chleba. Tehdy se vyhrotil konflikt mezi konzervativními trenkaři a progresivními slipaři. Šlo o to, kdo hodí jako první ručník do ringu a zcela se vzdá protivníkovi. Ale všem bylo tehdy zřejmé, že nositelé trenek bojují předem ztracenou bitvu a čekalo se na poslední odpočítávání. Vše se zdálo být nad slunce jasnější a mnozí nepochybovali, že zaostalá část mužské populace to nechce vzdát jen z vrozené mužské ješitnosti a vrozeného zpátečnictví.

Také jste si všimli, že se nevrací jen móda? Vytáhnout staré věci ze šatníku a znovu v nich „honit vodu“ je příjemné přinejmenším ze dvou důvodů. Člověka potěší, že si po létech může znovu obléknout své oblíbené šaty, boty nebo klobouk, že nezabíraly zbytečně místo ve skříni. S nimi přicházejí i vzpomínky na zašlé časy, tehdejší přátele a známé, významné i nicotné události. A také může zahřát na srdci, že jsme oblečení vdechli druhý život, že je nebylo třeba znovu vyrobit a potom někam navždy odhodit. Ostatně o tom je celá cirkulární ekonomika, v dnešním světě bezbřehé spotřeby a hromad odpadu tak aktuální a potřebná.

V naší obci si žijeme klidně. Vyhnání sudetských Němců, poslední opravdu dramatická událost místního charakteru, už nemá živé pamětníky a existuje pouze zpráva o tom v obecní kronice. Také živelní pohromy se nám vyhýbají. Když se zvedne hladina Obrtky po vydatných deštích, nikoho to příliš nevzruší, protože potok je regulován a nový rybník je z preventivních důvodů vypuštěný. Dříve v okolních borových lesích za parných letních dnů pravidelně hořelo a ospalou atmosféru probouzely ječivé sirény hasičských sborů, které se k požárům sjížděly zdaleka. Po dopadení pyromana poté, co podpálil i dřevěnou střechu na autobusové zastávce, už u nás červený kohout nezakokrhal.

Dvacet let je dost dlouhá doba na to, aby člověk někde zapustil kořeny. Na venkov přijede jako vykulený „lufťák“, který utíká z ruchu velkoměsta, hledá potřebný klid, jiný vzduch a novou životní náplň. A když tomu pomalému běhu času, těsnějším sousedským vztahům a starosvětskému prostředí postupně přijde na chuť, už se mu zpátky do moderní civilizace jaksi nechce. Na­konec zapadne mezi ostatní, nabývá rysů staro­usedlíků a přeje si, aby ho místní lidé nevnímali jako cizí element. Taky mu vůbec nevadí, že mu sláma leze z bot, to prostě k věci patří. Pak se zapomene, že kdysi přišel jako „náplava“ a do hospody chodil v nažehlené košili.