V naší obci si žijeme klidně. Vyhnání sudetských Němců, poslední opravdu dramatická událost místního charakteru, už nemá živé pamětníky a existuje pouze zpráva o tom v obecní kronice. Také živelní pohromy se nám vyhýbají. Když se zvedne hladina Obrtky po vydatných deštích, nikoho to příliš nevzruší, protože potok je regulován a nový rybník je z preventivních důvodů vypuštěný. Dříve v okolních borových lesích za parných letních dnů pravidelně hořelo a ospalou atmosféru probouzely ječivé sirény hasičských sborů, které se k požárům sjížděly zdaleka. Po dopadení pyromana poté, co podpálil i dřevěnou střechu na autobusové zastávce, už u nás červený kohout nezakokrhal.

Když dojde na jediné křižovatce k dopravní nehodě, jednou za několik let, je to událost, o níž se v nedaleké hospodě dlouho živě diskutuje. I tento kulturní stánek obce však otevírá jen příležitostně, vždyť kromě točeného svijanského ležáku, utopenců s cibulí a hracích automatů nemá vlastně co jiného nabídnout.
Ani pamětihodnostmi se naše vesnice moc chlubit nemůže. Pravda, kdysi tu archeologové vykopali kostru jezdce s koněm a sekerou, která patří k zajímavým exponátům okresního vlastivědného muzea. Kostel na návrší může vzrušit sotva několik odborníků na architekturu vrcholného baroka, avšak i o nedělích a církevních svátcích přiláká pouze malou hrstku posledních věřících.
Poklid, někdo by řekl až nekonečnou venkovskou nudu, může symbolizovat pískovcové sousoší apoštolů v Getsemanské zahradě, jimž se zjevil anděl Páně. Oni také jakoby spí (pro neznalé), ve skutečnosti meditují (pro ty, co vědí).
Slavné květnové dny v době reálného socializmu, kdy tu po ránu vyhrávala řízná dechovka a místní občané zdobili svá okna symboly práce, osvobození a povinného veselí, nepamatuji. Po sametovém listopadu sem zajížděli s traktory soukromí rolníci, kteří parodovali alegorické vozy. Ty výstižně znázorňovaly radostný život v združstevněné obci, odhodlané obránce míru a pokořené americké imperialisty. Ale i tato novodobá tradice postupně vyčichla.
A tak jarní probuzení přírody ztělesňuje příroda sama, krásná, jak jen na Kokořínsku dokáže být. Na malém rynku také vyroste májka s ozdobeným věncem jako strážce obce, připomínka mládí, lásky a panenství. V tom ale spočívá ten kámen úrazu. Už loni nepřežila jedinou noc. V nestřeženém okamžiku ji podťal nájezdník od sousedů. Tehdy byl při činu dopaden a po zásluze ztrestán. Takový případ se řeší inzultací, tedy viník dostane co proto, aby si příště podobnou věc dobře rozmyslel.
Letos místní chlapci vztyčili máj ještě vyšší a pro jistotu ji do výše dvou metrů opatřili kovovým opláštěním. Ale z nové pýchy se občané neradovali dlouho. Jejich probuzení do nového rána mělo hořkou příchuť. Z májky se na zemi válelo torzo a zdobený věnec jako trofej ukraden. Viníka se tentokrát nepodařilo odhalit. Zůstalo jen podezření, že loňský pachatel se vrátil na místo činu. Povídá se, že tak jako tak dostane za vyučenou, protože, jak se říká, dvakrát opakovaný vtip přestává býti vtipem...
Nepíše se mi o poslední události vesele. Čest naší obce byla totiž pošlapána a hanba dopadla na každého z nás bez výjimky – starousedlíky i náplavu. Bude trvat celý rok, než dostaneme příležitost se jí zbavit. Tím samo sebou nemyslím na stejnou odplatu, my nejsme jako oni. My nekácíme, my budujeme. Postavíme na stejném místě tradiční májku ještě o hodně vyšší, ještě vyzdobenější a ještě lépe zabezpečenou. A tentokrát si ji dobře pohlídáme. Je už jisté, že k ní v noci postavíme ozbrojenou stráž z dobrovolníků. Tohle vám, nepřející, můžeme zaručit! Pavel Kačer