Pořídil jsem si nový mobil, protože ten starý mi několikrát upadl a na jeho tváři se objevily stařecké vrásky. A užasl jsem, kam se ten vývoj technologií za dva roky posunul, oč je telefon zase chytřejší, rychlejší a elegantnější. Přivedlo mě to k zamyšlení, kam náš svět, který je právě ovázán hygienickou rouškou a uzavřen v přísné karanténě, spěje.

Když se podívám na fotografie nebo videa ve smartphonu, jsou opět o něco barevnější, živější, „chutnější“. Prostě kamera a display umí zachytit a zobrazit realitu krásnější, než jakou mám běžně před očima. Umělá inteligence nám prostě servíruje svět v tom nejlepším, přikrášleném světle. Už se nedivím, že mládež raději stále civí do přístroje, než by si hleděla navzájem přímo do očí. Pokrok nezastavíš!

Pandemie kromě jiného raketově odstartovala proměnu analogového světa v digitální. Ukázala nám, že osobní přítomnost a kontakt více osob není nutný a zpravidla ani žádoucí. Společnost přece může fungovat v částečné izolaci. Dokonce tím víc, čím víc jsme globálně propojeni. Nebo se mýlím?

Všiml jsem si, že jsme z blízkosti jiné osoby trochu nervózní, a někdy i zpovykaní. Kdo se přiblíží na vzdálenost menší než dva metry, začíná být podezřelý, vnímán jako potenciální riziko nákazy. Máme strach, že by nás mohl ohrozit, a tak si raději odsedneme, vyhledáme bezpečnější, volnější místo, opustíme sdílený prostor. Distanc na dva metry už nebude vyžadovat vládní nařízení, ale stane se společenskou uzancí a naší dobrovolnou volbou.

Dokonce i doma dbáme na to, aby si partner pečlivěji a neustále myl ruce, po příchodu z venku se celý dezinfikoval a vůbec se nás dotýkal co nejméně. Druhých se začínáme štítit, protože je považujeme za přenašeče bacilů. Začínají nám víc páchnout, protože intenzívněji vnímáme, že se potí, je jim cítit z úst, a někdy se i s prominutím upšouknou.

Anton Pavlovič Čechov popsal před víc než stoletím v jedné povídce Člověka ve futrálu. Svůj domov nikdy neopouštěl bez pláštěnky, galoší a deštníku. Katastrofa nastala, když se ho místní dámy rozhodly oženit. Geniální ruský spisovatel, soudím, jen předběhl svou dobu. Přijde mi, že dnes se pomalu měníme v lidi ve futrálu vespolek.

Vypadá to, že skutečně do naší komfortní zóny už nevpustíme nikoho dalšího. Proč taky? Zatímco přítelkyně kromě výše uvedených nectností také nevypadá dokonale, mívá své nálady a vyžaduje občas pozornost, umělá panna je toho oproštěna. Mohu zajít do obchodu, nebo ještě lépe kliknout na e-shop, a mám partnerku hollywoodských tvarů, která nikdy neodmlouvá, plní to, k čemu byla stvořena, v koutě vydrží bez připomínek ležet celé týdny.

Řeknete si, že pokud to takhle půjde dál, naše civilizace rychle vymře. Já se ptám: A na co nám dal bůh umělé oplodnění? Tolik dětí už se narodilo ze zkumavky, že nám to dává důvod k přesvědčení, že tato cesta rozmnožování je z mnoha hledisek vhodnější než ta přirozená.

Čtenář si už asi povšiml, že jsem nejen trochu popustil uzdu své fantazii, ale i ironii. Skutečně se nedomnívám, že pokud se nám podaří vymýtit veškeré nebezpečné viry, bakterie, hmyz, konkurenční životní formy, octneme se v ráji na Zemi. Naopak se tak sami odsoudíme k vyhynutí. Naše imunita ve sterilním prostředí oslabí, a až narazí na první bacil, naprosto zkolabuje. Ještě větší neštěstí však vidím ve ztrátě lidství.

Pokud získáme strach a odpor k příslušníkům vlastního druhu, vznikne v nás alergická reakce na polibek a v hlavě nám začne blikat červená žárovka s varováním „Pozor, člověk!“, dostaneme se na pokraj evoluční propasti.

Naštěstí jsem optimista a věřím tomu, že si stále větší komunita spoluobčanů uvědomuje toto hrozící nebezpečí. A hledá z něho cestu ven. Proto se mnozí z nás duchovně probouzejí a zjišťují, že nejsme odděleni, ale ve vesmíru spojeni. Jsme stejní, téže látky, stejné energie, jednotné informace. Na počátku bylo slovo, říká nám Bible. A že informace tvoří stavební kámen všeho, co existuje, už ví i moderní věda. Kvantová fyzika přináší důkazy, že jedno ovlivňuje druhé, že svět je neuvěřitelně propojen, nikoli rozdělen. Ecce homo!

Pavel Kačer