Čas prý každému odměřuje stejně. A v tom spočívá i největší spravedlnost na tomto světě. Otázkou pak zůstává, kdo s tím „lichvářským lokýtkem času“, jenž je nám přidělen, co vyvede. Podle obecného mínění je tedy neměnnou a objektivní veličinou. Pro buddhisty naopak neexistuje.

V tomto podivném období, kdy mnoha lidem zakázali práci a všem nařídili nasadit masku na obličej, máme příležitost přemýšlet nad věcmi, jimž jsme dřív nevěnovali pozornost. Ptáme se, kdo, proč a za jakým účelem, ale napadají nás i filozofické otázky a konsekvence. A člověk může přijít na mnohé zajímavé skutečnosti, skryté pravdy i překvapivé paradoxy.

Napadlo mě, že s tím prouděním času to opravdu není tak jednoznačné až triviální. Stačí se ohlédnout do historie. Před rokem 1914 se dlouho neválčilo a také se nic jakoby nedělo. Stejný císař pán vládl z vídeňského Hofburgu celá lidská pokolení, Češi zpívali hymnu „Zachovej nám Hospodine“ a rakouská říše zdála se stát na věčné časy. Pak přišly čtyři roky válečného šílenství a jak zbraně utichly, vrátili se muži ze zákopů do zcela jiných domovů.

Nepochybuji, že podobné chvíle prožíváme právě teď. Mění se nejen kulisy, ale podstata fungování všeho, co jsme znali. Bez krveprolití, s minimem lidských ztrát, ale o nic méně významně. Protože světová válka s jadernými zbraněmi už není možná, mají-li být na Modré planetě zachovány složitější formy života.
Obrovské změny už přicházejí a dají se pozorovat. Miliony lidských bytostí v karanténě musely projít určitou proměnou. Možná si uvědomily svůj vztah k tak samozřejmým záležitostem, jako jsou práce, svoboda pohybu a úcta jednoho člověka k druhému.

Vrátilo mě to v paměti o hodných pár desítek let zpět, kdy jsem nastoupil na základní prezenční službu. Po „přijímači“, díky němuž uhnětli v kasárnách a na cvičištích z „blbého civila“ opravdového obránce vlasti, jsme se na krátký okamžik dostali ven. Vzorní vojáci měli povolenou vycházku nebo „opušťák“, méně vzorní lezli přes plot a pohybovali se mimo vymezený prostor bez povolení. Nikdy nezapomenu na omamný pocit volnosti, když jsem se dostal na ulici, nikoli v sevřeném pochodovém útvaru, dokonce v civilním oblečení. Nad hlavou hvězdnaté nebe a já mašíroval k domovu. Chodívával jsem tudy dřív denně, bez dojmů, bez zvláštní radosti, z nutnosti. Nyní jsem pociťoval naprosté štěstí Adama v ráji, že si jdu, kam mě nohy ponesou.

Dneska se také lidé dostali do podobné situace způsobené pandemií koronaviru. Vláda na několik týdnů povolila občanům jen cestu do práce a domů. Pokud neměli tu smůlu, že jejich povolání a podnikání spočívalo ve službách, pak jejich pracovní činnost a akční rádius byly ještě omezenější.

Když se uvolnila omezení pohybu a mohli jsme vyrazit do okolí, nic nebránilo vyrazit ven. Nikdy jsem nespatřil v lesích, na turistických cestách, v přírodě tolik nadšenců jako teď. Byli jsme všichni „vystátí“ jak koně, co je dlouho drželi v maštali. Museli jsme na vzduch, do otevřeného prostoru, uniknout ze sevření dotěrných myšlenek a provětrat pořádně hlavu i tělo. A hltat opojnou krásu všedních okamžiků, slunce, mraků, lesů, vod a strání.

Co se rovněž nedalo přehlédnout, změnili jsme se v zahrádkáře a samozásobitele. Vzpomněli jsme si na to, že náš prapředek se podle pověsti jmenoval Přemysl Oráč. Vzali do rukou rýč, motyčku a v pracovních rukavicích a holínkách začali vzdělávat každý vhodný kousíček země. Zřejmě s vědomím, že nelze sázet na česnek z Číny, jahody ze Španělska a mrkev od polských sousedů. Prostě co je doma, to se počítá – heslo válečného hospodářství.

Proměny, jimiž procházíme, nejsou jen vnějškové. Jsem přesvědčen, že nejen okolní prostředí, v němž žijeme, ale my sami vyjdeme ze současné krize jiní. Věřím, že lepší. A v tom je, podle mého názoru, hlavní smysl toho, čím právě procházíme. Neděje se to náhodně, jako ostatně se neděje ve vesmíru vůbec nic zbůhdarma.
Může být, že vlna euforie, která provází každého vyléčeného člověka, nebude trvat věčně a opadne. Ale svět už bude jiný a nedovolí, abychom, jak se říká, žili dál postaru. Trochu v tom slyším otřepanou frázi. Ale myslím to poctivě.

Pavel Kačer