Jako kluk jsem snil o velkém světě. Chtěl jsem utéci z nudné všednosti do vzrušujícího prostředí, kde oslňují světla velkoměsta, ohromují mrakodrapy. Co bylo tehdy cenné, bylo i vzdálené, nedosažitelné. Čas plynul pomalu, neuspokojená touha narůstala bez reálných nadějí na změnu.

Všimli jste si, že noviny už o tom píší jako o hotové věci – že v dohledné době přijde většina lidí o práci? Nebudeme moci pracovat, ani kdybychom nakrásně chtěli, protože za nás bude mít zaměstnavatel výkonnější, levnější, prostě dokonalejší náhradu. Manuální dřinu i intelektuální nádeničinu převezmou roboti. Už dnes svářejí, tvářejí, ohýbají plechy, lakují a manipulují, pájejí a vůbec dělají veškeré operace, na něž si lidský um netroufne.

Celý život se živím jako novinář, lépe řečeno redaktor, který prolezl celostátní deníky, okresní týdeníky, odborné měsíčníky, rozhlasová studia a krátce i tiskovou agenturu. Pero do ruky, abych napsal první pamflet, jsem vzal ve třetí třídě ZDŠ a v osmé už pořádal o hlavní přestávce vysílání školního rozhlasu. I když mi inkoust koluje v žilách, původně jsem se vyučil v lese a získal kvalifikaci dřevorubce s povolením kácet. Na Karlově univerzitě jsem měl tím pádem jako dělnický kádr ke studiu žurnalistiky dveře dokořán a je dost možné, že mi kantoři do určité míry museli tolerovat poněkud neotesané mravy a přístup k probírané látce.

Veřejnost nedávno rozbouřily diskuze o lécích ze skupiny statinů. Laik se v nich těžko orientuje a doktorskému jazyku nerozumí, a příbalové letáky na radu ošetřujícího praktika také zpravidla nečte. Až v okamžiku, kdy se něco přihodí. Něco, co člověka donutí uvažovat, ptát se, používat selský rozum a pátrat. Stalo se tak i mně.

Když oslavovali básníka Jaroslava Vrchlického u příležitosti jeho padesátých narozenin, uvítali ho slovy „Velebný kmete!“ Před sto lety znamenaly Abrahámoviny dovršení úctyhodného věku. A dotyčný oslavenec se měl náležitě tomu chovat. Dnes řadíme padesátníky mezi zdatné junáky. A píšeme o tom, že život začíná po padesátce. Nejen časy se mění. Jiní jsou lidé, věci, události...

Rád navštěvuji hřbitovy, ty větší na okrajích měst, i ty maličké za vesnicí. Zatímco náměstí s ulicemi žijí přítomností, hřbitůvky odkazují na minulost. A když už poznávám současnou tvář lidského sídla, chci se pozdravit i s jeho dřívějšími obyvateli, kteří zde žili před dávnými i nedávnými časy, milovali a truchlili, zaobírali se běžnými starostmi a odcházeli na věčnost. Prostory za hřbitovními zdmi vypovídají mnoho o historii, slávě i úpadku daného místa, o mnoha uzavřených osudech, o životě a smrti.

Mnoho vědátorů již dávno potvrdilo, že práce, jako výslednice spojení lidské mozkovny s šikovnými prsty, vydělila homo sapiens z říše zvířat, aby opanoval planetu Zemi. Nejdříve tato bohulibá činnost udržovala při životě tlupy rovnostářsky žijících jedinců, později si její výsledky začali přivlastňovat někteří „vyvolení“, aby roztočili spirálu pokroku lidstva. Dnes jsme se, historicky vzato, dostali nejdále: Část homo sapiens pracovat nemusí. Ne, že by jejich mozkovny či šikovné prsty zakrněly, nebo se, nedej bože, porouchaly! Ani nepatří mezi „vyvolené“. Na vině je zase člověk homo capital. Nahradil homo manufaktur a podnikl běh na dlouhé trati volné soutěže k tržnímu hospodářství a povýšil je na globální.

Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich říkal, že Češi jsou cyklisté: nahoru se krčí a dolů šlapou. Malý národ, který dokázal přežít v srdci Evropy, musí mít nějakou strategii vůči mocným. V cizině nás prý považují za Švejky podle ústřední postavy dobrého vojáka, kterou v celosvětově proslaveném románu zvěčnil Jaroslav Hašek. K dějinným i všedním událostem máme přistupovat, podle názoru zahraničních pozorovatelů, se Švejkovým výrokem „To chce klid!“