Spisovatel Karel Čapek napsal stovky sloupků do Lidových novin. Redakce musela do uzávěrky dostat předepsaný počet řádků, i kdyby „trakaře padaly“, protože noviny a slunce vycházejí každý den. Když si splnil tuto povinnost, mohl začít pracovat na svých románech, povídkách a divadelních hrách. Dokázal vydolovat i ze zdánlivě obyčejných věcí velké příběhy, ukázat je v překvapivých souvislostech, vidět novýma očima. Proto zůstává vzorem těm, kteří se snaží jít v jeho stopách.

Když dostanete za úkol odevzdat do určité hodiny fejeton, začnete si lámat hlavu, o čem to asi bude. Najít vhodné téma, na tom si člověk snadno vyláme zuby. I když si řeknete, že stále se kolem nás děje tolik zajímavého, a stačí tedy jen vzít nějaký námět a správně uchopit, opak je pravda. Zjistíte, že o všem už někdo před vámi psal, a lépe, než to dokážete vy sám.
Nejsnáze se pojednává o vlastních zkušenostech, ty přece bývají jedinečné. Ale bude to někoho zajímat? A pokud ano, nepodsunete druhým lidem nevhodný příklad? Abyste rozuměli, uvedu příklad.
Už jsem se na těchto stránkách rozepsal o meditaci s cigaretou. Zapálím si, hluboce vdechuji kouř, pak dech zadržím a posléze pomalu vydechuji ven z plic. Dostaví se pocit „božského“ klidu a uvolnění. Ale to je přece technika jógového dýchání, nemám pravdu?! Ano, skutečně je, pouze jogíni si přitom nezapalují a neotravují organizmus tabákem, nasávají pouze čistý vzduch. Potěšilo by mě, kdybych čtenáře přivedl k józe a oni objevili ten báječný duchovní svět. Zato bych si nepřál, aby si to někdo vyložil jako návod ke kouření.
I jako důchodce stále objevuji a zkouším něco nového, zvědavost mě neopustila. Tentokrát jsem svou pozornost obrátil k zelené přírodě, která nabízí spoustu příležitostí k experimentování. Co kdybych z ní ochutnal to, co se běžně nejí? Sehnul jsem se a uždíbnul šťavnatý výhonek kopřivy. Rozkousal ho, poválel po jazyku a spolkl. Nechutnalo to špatně.
Četl jsem o detoxu pomocí jarních bylin, o rostlinných tinkturách a ovocných čajích, o výtažcích z pupenů. Přiznám se, že mě jejich léčivé kouzlo vábí, ale odrazují mě komplikované úpravy. Proč ale vše nepřijímat v čerstvém a neupraveném stavu? Raw strava je nyní trendy, zatím nikomu neublížila. A znamená bezpochyby návrat člověka ke kořenům a kořínkům. Co jiného měl v dobách, kdy ještě nepoznal oheň, „na talíři“? A tak chodím a uždibuji. Hlavičky sedmikrásky jsou drobné, vejde se jich hodně do hrsti, ale mají výtečnou chuť. Babky kořenářky vědí, že zahánějí bolesti hlavy, čistí a posilují. Kvetoucí pampelišky lákají nejen hmyz, ale volají o ochutnání. Neodolal jsem a pozřel jich několik. Jemně nahořklá chuť nevadí, připravily mi skvělý kulinářský zážitek. A mám pocit, že jsem něco udělal pro správné trávení a dýchání, podporují totiž vykašlávání. Pak přišly na řadu fialky. Se stejným výsledkem!
Snažím se rozšířit si jídelníček o další pochoutky ze zahrádky, louky a lesa. Pojedl jsem květ sasanky, „punčošky“ i list bršlice kozí nohy. Protože mi chybí botanické znalosti, často ani nevím, co konzumuji. Má to však jedno úskalí. Některé rostliny nebo jejich části bývají jedovaté. Vím, že se mám vyhnout konvalinkám nebo vlaštovičníku, nedůvěřuji blatouchům. Někdy zkouším zapojit intuici, případně se musím porozhlédnout po tom, co zvířata spásají a co nechávají bez okusu. Netvrdím, že si nepochutnám na smaženém řízku s bramborovým salátem a další klasice české kuchyně. Jen si ten trojobal posypu jemně nařezaným divokým šnytlíkem, který jsem si přinesl z lesa.
Tak jsem téma nakonec našel. Autor prostě musí, i kdyby měl na sebe prozradit, že se stal tak trochu býložravcem.   

Pavel Kačer