Jsem člověk plný předsevzetí, úkolů a plánů. Ale jak známo, slova jsou krásná, k činům poněkud daleko. Jako každá druhá rozhodla jsem se od ledna nasednout na rotoped a šlapat a šlapat až do vysoké tepové frekvence. A také neotvírat chladničku v jedenáct večer, jinými slovy letos shodím deset kilo a hotovo. Leden uběhl jako voda, rotoped jsem oželela, protože jsem každý večer cítila, jak se o mne pokouší chřipka. Jestli to tak skutečně bylo, je nedokazatelné. Radši zůstaň, holka, v klidu, našeptávalo mi špatné svědomí. Podlehla jsem a bránila se případnému nepořádku v imunitě. I tu ledničku jsem v noci pootevřela domnívaje se, že když chodím pozdě spát, mohu si „ještě něco dát“.

Na nejrušnějším místě naší městské části na konci Prahy, nejraději bych řekla na návsi, přesněji řečeno na křižovatce, odmontovali hodiny. Veřejné hodiny, čili ty, které byly pro všechny nás kolemjdoucí, postávající, čekající na někoho, na autobus i na lepší počasí, středobodem světa, záchytným bodem vesmíru. Prostě jednoho dne ráno tu už nebyly.

Když dostanu na stůl nový kalendář, listuji si v něm se stejnou radostí jako v nové knížce (přistihl jsem se dokonce, že to už u mne hraničí s úchylkou, protože neopominu přečíst ani návod k použití u zakoupeného pracího prostředku, příbalový leták k vitamínu C nebo podrobné složení nutričních hodnot na etiketě u kondenzovaného mléka). Jsem prostě zvědavý na to, co mohu očekávat, ať už od výrobku do domácnosti, léku, nebo od příštího roku. A fantazie hned začíná pracovat, aniž k tomu potřebuje obrazovou dokumentaci, fotky nebo kresby s Pivrncem. Jsem už takový a s věkem se v tomto směru stávám horším a horším.

Svoboda je prý poznaná nutnost. Pochopení, proč nějaká věc funguje tak a ne jinak, nás tedy musí zbavovat zábran a pout. Protože patřím ke svobodomyslným lidem, snažím se často přijít na kloub nejrůznějším záhadám, jejichž vnitřnímu mechanizmu a modu vivendi jaksi nerozumím. A porozumět bych opravdu chtěl.

Léto budiž pochváleno!, prohlašoval Miroslav Horníček. A lidé mu dávali za pravdu, nikdo neprotestoval. Znám sice pár milovníků zimních sportů, kteří přes školní prázdniny pracují, aby měli dost volna v prosinci, lednu nebo v únoru, ale ani ti v zásadě nic proti letním měsícům nemají.

Mám ráda nebeský humor, který dělá člověka člověkem a přivádí ho k poznání, že jsme si v jistém slova smyslu všichni rovni... Ctím lidi, kteří se dokáží zasmát nad prohřešky všedního dne, jež činíme, aniž o tom přemýšlíme. Ctím každého, který ví, že i ten druhý může být omylný.

Máme se až příliš dobře? Když o tom svého času chtěl obyčejné lidi přesvědčit ministr financí Miroslav Kalousek, se zlou se potázal a málem dostal přes ústa. I průzkumy veřejného mínění zcela jasně ukazují, že většina z nás není spokojena s klesající životní úrovní a přála by se mít lépe. Očekává to především od vlády a politiků. 
Nechci teď psát o tom, že podnikatelé a živnostníci do této většiny nepatří, protože spoléhají především sami na sebe. Od státu pouze chtějí, aby jim neházel klacky pod nohy, vytvořil rovné konkurenční podmínky na trhu a neumořil je nadměrnými daněmi.

Nevím, co mne to popadlo. Zmocnila se mne nepopsatelná touha vsadit sportku a vyhrát. Bylo to nutkání srovnatelné s nepoznanou erotickou touhou puberťáka. Hlad po něčem, co neznám, podivná intuice, že to vyjde. Navzdory tomu, že chodím po tomto světě již dosti desetiletí a můj organizmus je značně opotřebován, přidala jsem ono osudné úterý do kroku, abych stihla navštívit poštu dřív, než hodiny na věži blízkého kostela zhatí moje rozhodnutí. Cestou jsem se stavila v blízké cukrárně, abych navodila mé duši náležitou psychickou pohodu.