Ty krásně voníš, děl můj partner, když si mne přivinul k sobě a hodlal mne na přivítanou políbit do vlasů. Znova se nadechl, chvíli bylo ticho a pak dodal: řízkama. Bylo mi to jasné, pach oleje z friťáku vykonal své, nedalo se to zapudit ničím, co bylo po ruce. Celý dům včetně osazenstva byl prosycen jednolitou vůní, příjemnou pro hladové, povzbuzující chuťové pohárky, lid pojící radostí z jídla, ale to je tak asi vše. Je to parádní zpráva, nebo naopak? Jak se to vezme.

Někteří zastánci spikleneckých teorií jsou přesvědčeni, že nás ovládají bytosti z vesmíru. Aniž to tušíme, jsme pouhými pěšci na kosmické šachovnici a poslušně vykonáváme cizí vůli superinteligentních bytostí z jiných galaxií. Ony si s námi pohrávají, využívají nás ke svým zájmům, používají nás k bojům jedněch proti druhým, dobyvačným výbojům k cizímu prospěchu, stáváme se bezděčnou obětí pro jejich zábavu. Taková „tušení stínů“ měly už nejstarší lidské civilizace, nazývaly je bohy a zasvěcovaly jim chrámy a kultovní oběti.

Pravou hodnotu lidí, věcí a událostí poznáme, až když je ztratíme, zmizí, uplynou. Uvědomil jsem si tu starou pravdu před pár dny, kdy srdíčko našeho souseda nevydrželo letní horka a zastavilo se. Měl sice už svůj věk, ale letos dovršenou osmdesátku jsme mu nehádali. Především byl stále plný života, a jak už to u starých lidí na vesnici bývá, od rána do večera se nezastavil. Měl svou zahradu, kde pěstoval okurky a brambory, hejno slepic, rybaření jako koníčka. Do okresního města si dojel na kole, a když bylo potřeba, i dál. Ani v zimě nezahálel. Věděli jsme, že doma plete vlněné šály, protože se jednou pochlubil a taky postěžoval, že je nikdo nekoupí. Kdo má alespoň malé hospodářství, moc dobře ví, co to obnáší udržet ho v chodu.

Potřeboval jsem se domluvit s jedním člověkem, který vede korporátní komunikaci v jisté firmě – telefonním operátorem. Mylně jsem se domníval, že stačí v seznamu vyhledat správnou stránku, číslo a zvednout telefon. Žluté stránky už po ruce nejsou, otevřel jsem tedy příslušnou webovou stránku a začal pátrat po kontaktu. Ačkoli s touto činností mám dlouholeté a zpravidla i úspěšné zkušenosti, dlouho jsem nemohl nic najít. Když se mi konečně po značné námaze podařilo dovolat do uvedené firmy, nechtěli mi tam telefonní číslo na požadovaného zaměstnance sdělit.

Já vím, počasí je určující veličina přírody, a umět ho předvídat lidstvu přináší velké hodnoty. Na druhé straně – počasí nás má v hrsti. K čemu by byly deštníky, kdyby nepršelo, že... K čemu zas opalovací krémy, když by nebylo se proč opalovat, kdyby nepražilo slunce... Ale hlavně, kdybychom nevěděli dopředu, jak bude, kdyby nás média, instituce a firmy nechaly jen tak, na pospas sobě samotným! Kdyby nás dopředu nesměrovaly, jak se zařídit, až to či ono přijde... Kdyby nás neuváděly v běs a pomatení smyslů, nepůsobily davovou psychózu. Co na tom, že každý cítíme, že je mráz nebo parno, že prší nebo je pod mrakem! Co na tom, že máme na zdi či na okenním rámu teploměr, který po léta spravedlivě funguje.

Stále mezi námi žije dost pamětníků na reálný socializmus, a na jejich zkušenosti a vzpomínky se odvolávám. Oni mi dají za pravdu, že jedno z tehdy okřídlených a pořád opakovaných rčení znělo: „Nejsou lidi!“ Protože tehdy nebyli lidi, každý znal i důvod, proč to či ono nefunguje, proč něčeho není dostatek nebo chybí vůbec. Bylo to takové lidské vysvětlení a lidi to brali – bylo to totiž tak nějak mezi námi lidmi. My jsme si to nadrobili, my si to i sníme. Proseděli jsme v hospodě většinu pracovní doby a lámali si hlavu nad tím, kam se ti lidi poděli. V pivnicích bývalo plno vždycky.

Člověk je otrokem reklamního průmyslu. Jeho útoky na náš rozum, emocionální soustavu, naše smysly a pudy vytvářejí soustavný tlak, jemuž neodolají ani tvrďasové. Ať se nám to líbí, nebo ne, musíme se k těmto výzvám postavit čelem. Únik není možný, není kde se skrýt, kam přesměrovat svoji maličkost, abychom byli nenápadní a jako vhodný cíl nezaměřitelní. Nakonec proč taky? Cožpak nejdeme všichni za jedním? A není tato poznaná nutnost nám jen ku prospěchu?

Od doby, co jsem se stala držitelkou řidičského průkazu, se bojím sednout za volant. Ne, není to fórek, jímž bych na sebe ráda výstředně upozornila. Je to krutý fakt, z jehož náruče se nedokáži vysvobodit. Z hrozeb a výkřiků učitele autoškoly, když jsem ignorovala tramvajové koleje, zpětné zrcátko a nebrala v potaz pravidlo pravé ruky, se dodnes budím ze spaní. I z několika nekomentovatelných zážitků na silnici už dnes vím, jaké záludnosti člověka mohou dostat do maléru. Kolik neočekávaných a nepředvídatelných situací na vás číhá, ať jste vynikající řidič, nebo začátečník. Kolik lidí experimentuje s drogami, kolik jich neodolá líbezné vůni i chuti alkoholu, kolik jedinců propadá svým emocím poté, co vyřešili osobní problémy s láskou i nenávistí či vlastní leností a neschopností.