Člověk je otrokem reklamního průmyslu. Jeho útoky na náš rozum, emocionální soustavu, naše smysly a pudy vytvářejí soustavný tlak, jemuž neodolají ani tvrďasové. Ať se nám to líbí, nebo ne, musíme se k těmto výzvám postavit čelem. Únik není možný, není kde se skrýt, kam přesměrovat svoji maličkost, abychom byli nenápadní a jako vhodný cíl nezaměřitelní. Nakonec proč taky? Cožpak nejdeme všichni za jedním? A není tato poznaná nutnost nám jen ku prospěchu?

Nepatřím k tomu jednomu procentu občanů poněkud páchnoucímu, jemuž chybí nejen domov a identita, ale také zájem o cokoli jiného než přežít dnešní den. Jsem vystaven soustředěné palbě reklamy a nedokážu k ní zůstat lhostejný. V poslední době na mne útočí na každém rohu výzvy, abych si snížil splátky, konsolidoval svůj dluh, vyhledal nejbližší oddlužovací centrum a opět získal ztracené štěstí rozpočtové stability. Kromě tohoto mi slibují další bonusy, někde i nemalou hotovost pěkně na ruku.
Ti, co se živí půjčováním peněz, zjistili, že žiji dosti hluboko pod svými možnostmi, ačkoli mne samotného to nikdy nenapadlo. Přestože jsem obtížen mnoha dobře naplánovanými dluhy jak manželka plnými nákupními taškami, tito přátelé, odborníci na finance, mi chtějí ještě nezištně pomoci. Především mi snadno vysvětlí, že na tom vůbec nejsem s rodinnými financemi špatně, jak by se na první pohled mohlo zdát, a s jejich podporou na tom budu ještě líp. Stačí málo – jen dostatečně rozvinout vlastní úvěrový potenciál.
Vejdu do oddlužovacího centra, posadím se proti oddlužovacímu expertovi, otevřu aktovku s úvěrovými smlouvami, vyndám i výpisy z účtu. Plně se tomu člověkovi otevřu, nic neskrývám, aby si nemyslel, že před ním sedí tuctový, banální případ dlužníka, jemuž snad poradí „s prstem v nose“. Chvíli se seznamuje s mou finanční situací, znalecky pokyvuje hlavou, jeho tvář se rozjasňuje a pak na mne vypálí řečnickou otázku:
„Pane, vy že jste zadlužený?!“
Krčím rameny, vypadám ještě bezradněji. Nenacházím správnou, očekávanou odpověď, do tváře se mi nahrnula krev, na čele vyrazil studený pot.
„Vždyť vám poslední splátka končí už v roce 2021!,“ prohlásil vítězoslavně a šibalsky zamrkal. Úlevně jsem vydechl a poposedl na židli.
„Úvěry pěkně sjednotíme, upravíme splátkový kalendářek a okamžitě budete splácet měsíčně o x korun míň!“ Vyslovil sympatickou sumičku a sledoval mou reakci.
Ulevilo se mi na duši, i když jsem vlastně nic nechtěl ani neočekával. Proto jsem taky přišel k tomuto finančnímu Chocholouškovi. Potřeboval jsem řádně povzbudit. Splátky mám dnes tak vysoké, že mi z výplaty sotva zůstanou nějaké penízky na důstojný život. Kdysi jsem se tak rozhodl, a pořídil hodnoty, které nemá zas tak každý. A to svoji situaci popisuji dost eufemisticky, protože kamarád tvrdí, že živořím od výplaty k výplatě. To na sebevědomí nepřidá.
„Tak se podívejte,“ nadšeně vysvětluje expert, můj dobrodinec. „Kolik let bohatého života máte ještě před sebou?“ Nenechal mne to spočítat, hned si odpověděl sám. „Dvacet pětadvacet minimálně. Protáhneme vám splátkový kalendář o deset let. A ten váš finanční závazeček se vám v čase pěkně rozmělní a vy se zas budete moci hrdě nadechnout.“
Kývl jsem. Potěšilo mne, že z výplaty mi zůstanou další dvě tisícovky. Z oddlužovacího centra jsem v povznesené náladě odešel. Tak i cizí lidé věří v mou budoucnost. Deset dvacet roků tu mám najisto a s hlavou vztyčenou.
Dobře jsem udělal, že jsem vyhledal odbornou oddlužovací pomoc. Rozšířily se mi obzory a ostatním doporučuji totéž. Vidím okolo sebe spoustu nešťastných lidí, kteří se zbytečně uskromňují. Mladí se mohou zadlužit na třicet, čtyřicet, padesát let. Proč se životem plížit při zdi, když ho můžete projet na plný plyn?
Probudil jsem v sobě dřímající úvěrový potenciál. Hned teď půjdu a vezmu si novou spotřebitelskou půjčku. Udělám si radost a koupím něco, po čem tak dlouho toužím a bláhově jsem si dosud myslel, že na to nikdy mít nebudu. Nebudu přece žít pod své možnosti!
Pavel Kačer