Stále mezi námi žije dost pamětníků na reálný socializmus, a na jejich zkušenosti a vzpomínky se odvolávám. Oni mi dají za pravdu, že jedno z tehdy okřídlených a pořád opakovaných rčení znělo: „Nejsou lidi!“ Protože tehdy nebyli lidi, každý znal i důvod, proč to či ono nefunguje, proč něčeho není dostatek nebo chybí vůbec. Bylo to takové lidské vysvětlení a lidi to brali – bylo to totiž tak nějak mezi námi lidmi. My jsme si to nadrobili, my si to i sníme. Proseděli jsme v hospodě většinu pracovní doby a lámali si hlavu nad tím, kam se ti lidi poděli. V pivnicích bývalo plno vždycky.

Čas oponou trhnul a změnil svět. V hospodách už se dopoledne nevysedává. Rozdíly mezi tehdejším a dnešním životem jsou na první pohled zřejmé. Zdálo by se, že nyní žijeme lépe a radostněji. Socializmus se vyznačoval nedostatkem zboží, po němž jsme tolik prahli. Současný kapitalizmus se vyznačuje jeho nadbytkem, každý pracující může uspokojit své hmotné potřeby.
Tehdy se toaletní papír sháněl pod pultem. Když přišlo zboží, bylo to jak malá výhra v loterii. Zajďete si dnes do jakéhokoli obchodu! Hlava vám půjde kolem z nabídky nejrůznějšího toaletního sortimentu. Bílý, růžový, modrý, s kytičkami, dvouvrstvý, třívrstvý, recyklovaný… Můžete si domů odnést obrovské balíky a nikdo vás nenařkne ze sobeckého chování, křečkování, poškozování socialistického obchodu.
Dřív byl problém vyrobit i ten toaletní papír. Dnes to umíme, ale máme problém ho prodat. Chytřejší hlavy už dávno přišly na to, že je třeba skloubit vlastnosti obou politicko-ekonomických systémů. Smísit i vytvořit ideál, jemuž se v odborných kruzích říká třetí cesta. Pak už nebude problém vyrobit a nebude problém ani prodat. Tento hybrid se zatím testuje na lidech a až se vychytají „mouchy“ (zatím totiž dokáže jen s problémem vyrábět a s problémem prodávat), jistě se zformuluje do paragrafového znění a potom vtělí se do nových, závazných direktiv.
Když uvádím, že v naší době je všeho nadbytek, není to tak úplně pravda. Ač regály překypují zbožím, zákazník přesto vždycky nenajde, co hledá. Nabídka se totiž šije na míru střednímu proudu. Menšinový spotřebitel, který se nehodlá podrobit tuctovému vkusu, marně poptává něco výlučně pro sebe. Vybočuje z řady a pro výrobce a obchodníka se paradoxně stává neviditelným. Nebo nezajímavým, a proto trhem ignorován. Pro individuality se specifickými požadavky tu není místo. Švec, krejčí, truhlář, kteří pracovali na zakázku, vymřeli a nahradily je počítačově řízené produkční, obchodní a komunikační systémy, které neznají menší jednotku než milion kusů a odcizují  se lidským měřítkům.
Je mi celkem jedno, že musím nosit boty od Bati, konfekci od Blažka a mít nábytek z Ikea. Nevadí mi, že mám v garáži škodovku jako všichni sousedi, spokojím se s televizním programem pro Nováky. Chápu, že jsem se nenarodil v době rukodělné výroby, kdy termín dělba práce ještě nebyl vynalezen, je mi jasné, že automaty nemohou mít pro každého zvláštní přístup. Ale vadí mi něco naprosto zásadního. Chybí mi živý člověk.
Co mám na mysli? Zkuste si třeba někam zavolat! Už se vám neozve volaná osoba, ale stroj z call centra. Vždy optimisticky naladěná, to je pravda. Medovým hlasem vás nejprve upozorní, že v zájmu zlepšování služeb může být váš hovor nahráván. Slyšíte uklidňující, pozitivně laděnou hudbu a do toho vás hlasový automat vede jakýmisi virtuálním prostředím někam do neznáma.
„Chcete-li objednat novou službu, stiskněte jedničku! Pokud vás zajímá vyúčtování, zvolte dvojku, při změně tarifu zmáčkněte trojku!“
Poslušně postupuji podle návodu automatického telefonního operátora, až se propracuji k poslednímu a nejzávažnějšímu sdělení:
„Děkujeme vám za zavolání. Na našich webových stránkách, v sekci podpora a pomoc, najdete emailový formulář, kam můžete napsat svůj požadavek. Odešlete ho a my vám na něj rádi odpovíme,“ vysvětluje mi průvodce v mobilním telefonu a končí hovor.
Nechci se bavit s automatem, nemám chuť si dopisovat s počítačem, odmítám zapadnout do bezduchého soukolí automatizovaného zákaznického systému, kde místo lidského kontaktu se vám dostane jen strojových instrukcí. Chci člověka, protože jsem lidská bytost s určitou inteligencí a emocemi, ne interaktivní Android.
V dnešním světě sice už neplatí argument, že nejsou lidi. Lidi už jsou. Někam se však ztratil sám člověk. Nejprve jsem si myslel, že ztrácí konkurenční schopnost a vzdává se postupně výsostného postavení pod tlakem agresivních technologií. Ustupuje, aby si uhájil jen to nejdůležitější. To opravdu lidské a nezastupitelné. Ale zdá se, že je hůř.
Obávám se, že se stáváme obětí jakéhosi tichého, nenápadného, ale velmi účinného spiknutí. Vlastnosti, které nás dělají lidmi, jsou na obtíž a musí být eliminovány. Proto se likviduje každá možnost osobního kontaktu, proto se vylučují individuální projevy osobnosti, všem je vnucován jediný operační systém. Kdo není trendy, kdo nejde s dobou, jako kdyby nebyl. Společnost ho vytěsní na samý okraj a podobně jako dinosaury ho čeká stejný osud – nechá ho vyhynout.
Nepatřím k těm, kteří s dojetím vzpomínají na staré dobré časy sociálních jistot, bezplatné odborářské rekreace a plné zaměstnanosti. Ale kdybych si měl vybrat mezi toaletním papírem a lidským slovem, volil jednoznačně to druhé. S člověkem si totiž mohu na režim zanadávat, najít společnou řeč, porozumění a soucit. S toaletním papírem nikdy.
Pavel Kačer