Někteří zastánci spikleneckých teorií jsou přesvědčeni, že nás ovládají bytosti z vesmíru. Aniž to tušíme, jsme pouhými pěšci na kosmické šachovnici a poslušně vykonáváme cizí vůli superinteligentních bytostí z jiných galaxií. Ony si s námi pohrávají, využívají nás ke svým zájmům, používají nás k bojům jedněch proti druhým, dobyvačným výbojům k cizímu prospěchu, stáváme se bezděčnou obětí pro jejich zábavu. Taková „tušení stínů“ měly už nejstarší lidské civilizace, nazývaly je bohy a zasvěcovaly jim chrámy a kultovní oběti.

Nechci tady polemizovat s Erichem von Dänikenem a dalšími záhadology, popírat vliv nadpozemských a trascendentálních sil na naše životy ani je zesměšňovat. Vím dobře, že svět je jiný, než se nám jeví, a nejen naše smysly, ale i zaběhané stereotypy myšlení podléhají obecně přijímaným klamům.
Můj názor, který zdaleka nepatří k ojedinělým, je ten, že jsme se už dávno dostali do područí tvorů, jež sice důvěrně známe, nicméně nechápeme jejich skutečnou roli na tomto světě – koček. Nejsme to my lidé, kdo určuje ve vztahu k těmto domácím zvířatům pravidla. Dominanci, byť velmi nenápadnou, nelze přehlédnout na jejich straně. Ony nám vládnou téměř nepostřehnutelně, nicméně se všemi důsledky pro obě zainteresované strany.
Nezpochybnitelným pánem naší domácnosti se stal už před lety kocourek Fanda. Jednoho krásného dne se prostě zjevil na naší zahradě, posadil se na bezpečnou vzdálenost ode dveří a prostě nám sdělil, že u nás zůstane a že se s tím vůbec nedá nic dělat. Protože jsme nerozuměli, nebo lépe řečeno, nechtěli porozumět jeho kočičímu vzkazu, snažili jsme se ho odehnat.
„Jdi si, odkud jsi přišel, malý příteli!“ začal jsem mu domlouvat nejprve verbálně, poté tleskáním a dupáním. Zvíře se nehnulo a jen dál na mě poulilo zelené oči. Odehnat se nedalo ani koštětem. Fanda (to jméno si vysloužil za čítankově fanouškovský poměr k naší rodině a chalupě) sice ustoupil za nejbližší keř, aby se vzápětí znovu vynořil se samozřejmým požadavkem, že je tu už doma a nevidí důvod, proč by odešel. Pochopitelně jsme to vzdali, když jsme kocoura našli na stejném místě se stejně urputným výrazem druhý den ráno. Do misky dostal žrádlo, čímž byla mezi námi zpečetěna tichá dohoda vzájemného soužití. Rychle se zabydlel na dřevěné truhle u vchodu.
Podobným způsobem si nás získaly i další kočky, které šly kolem a rozhodly se zůstat. Nedávno dokonce usoudila mourovatá Míca, že jsme dost dobrý pár i pro její čtyři koťata. Jestli to takhle půjde dál, změní se náš dům a zahrada na zvířecí útulek, v němž my budeme vykonávat službu jako „dobrovolní“ pěstouni. Kočičí přízeň nám sice zalichotila a zahrála na citlivou strunku, zároveň však přinesla i starost, kam to všechno povede. Ve snaze zabránit populační explozi jsme nechali tři kočičky vykastrovat, ale ani to náš problém nevyřešilo. Kočičích členů domácnosti dál přibývá.
Kdo ale dává a kdo bere? Na tuto otázku se nedá jednoznačně odpovědět. Záleží na hodnotách. My jsme se od nich naučili brát život takový, jaký je. A to s blaženým a samozřejmým výrazem, jak to umí jen kočky. Také jsem došel poznání, že svět nepatří nám lidem, pánům tvorstva. Uspořádaly si ho kočky domácí podle svých potřeb. Ony nám dovolují žít s nimi „na hromádce“, projevovat jim svoje city, krmit je a vůbec o ně pečovat. Buďme jim za to vděčni! Právě díky nim se můžeme stát více lidmi. Kdo chápe, že svět je tu pro kočku, se snadno dovtípí, že to není jen k jejich, ale i našemu prospěchu. Budiž jim za to dík!
Pavel Kačer