Okrajová část naší překrásné vlasti. Málo známá, tichá, ještě pořád nedotčená. Zavítá sem jen hrstka návštěvníků, ať už jsou z jiných částí České republiky, nebo ze zahraničí. Ale ti lidé tady! Možná by si člověk s dobrým vzděláním a dobrým zaměstnáním řekl: Och, jaká to bída zde? Ale ti lidé! Zvláštní, velice zvláštní. S podivuhodně zvednutým obočím by si je všechny prohlédl. A začal by se tázat. Jak tohle mohou vydržet? Kde se v nich bere ta odolnost, odhodlanost? A čím se zabaví, když jim život přinese volnou chvíli? Vždyť tu nic není. Ani peníze, ani honosné podniky. Snad jen ta příroda, kterou znají jak své boty.

Nejsem Pražan křtěný Vltavou, ale prachobyčejný venkovan. Patřím mezi ty, kterých je třináct do tuctu a kteří přicházejí do hlavního města za prací. Ve velkoměstě jsem i tři desetiletí žil, ale srdcem jsem zůstal člověkem z malých poměrů. Teď se počítám mezi přespolní v přeneseném i pravém slova smyslu. K autobusu chodím denně vyšlapanou cestou přes pole, na kterém dozrává ozim. A protože zemědělství byla moje druhá profese, na přírodu se dívám nejen jako její obdivovatel a ochránce, ale i jako hospodář vyhlížející dobrou úrodu.

S věkem prý přichází moudrost. Asi ne ke každému, ale jen k připraveným a ochotným naslouchat. Někdy může takové poznání nebo prohlédnutí náležitě překvapit. Přivede vás k proměnám tam, kde se člověk cítí doma. Řadu činností vykonává už od kolébky, dětských střevíčků a koho by napadlo, že v tom může být problém.

Každý má asi nějaké své místečko, kam se rád vrací. Nebo zpravidla to tak bývá – ale až ve věku, kdy mají lidé čas přemýšlet nad tím, co bylo, co ještě možná bude. Ti mladší zcela racionálně táhnou tam, kde jim je dobře, kde něco prima prožili, kudy šly jejich první lásky. Proč ne? Mnohokrát jsem se setkala s myšlenkou, že se svět zmenšil, takže není problém se z Evropy a jejího srdce pohnout tu na Sibiř, tu do Jižní Ameriky, jindy zas do Afriky či do Austrálie. A bez velkých plánů, filozofických úvah, či dokonce obav. Lusknete prsty a v kapse máte letenku do cíle snů. Možná to jde snadněji než třeba do Havířova nebo Písku z Prahy.

Říká se, že kdyby bůh chtěl, aby člověk kouřil, udělal by mu místo nosu komín. Silný argument proti kouření! Ale platí ve všech dalších případech? Že by ani nechtěl, aby létal, protože jinak by mu na zádech přidělal křídla? Bůh suď?! Jedno však vím jistě. Všem mužům (a některým ženám) vložil do srdce lásku k automobilům, motocyklům, výbušným motorům a rychlosti. Někdo by mohl argumentovat, že kdyby si stvořitel přál, aby lidé kolotali v neustálém pohybu z místa na místo doprovázeni velkým hlomozem a puchem ze spáleného benzinu a nafty, vytvořil by jim místo nohou kola s pryžovými pneumatikami a místo srdce čtyřtaktní osmiválec.

Kam se poděla letošní zima? Stále jsem čekal, kdy udeří pořádné mrazy, zamrzne obecní rybník, sněhem zapadnou okolní stráně a silničáři budou, tak jako každý rok, opět zaskočeni. Čekání však vyznělo naplano, ačkoli  rosničky a po nich média strašily, že se máme připravit na tuhou zimu - a to už v prosinci. Není nic horšího než nenaplněné očekávání.

Přišlo to jako z čistého nebe. V předmětu mai- lu dvě slova: láhev rumu. Zavětřila jsem. Cítila jsem opojnou a ničím nezaměnitelnou vůni. Zavřela jsem oči. Opravdu, nepřehlédla jsem se. Láhev rumu.
Takový mail jsem ještě nikdy nedostala. O to větší byla nedočkavost zjistit, co v něm stojí. Nic víc, nic míň: láhev rumu. Skutečně. Jenže aby vám jen tak někdo poslal, láhev rumu?

Také věříte na pohádky? Že to s vámi pan doktor myslí jen v dobrém a že pro vaše zdraví udělá první poslední? Pokud odpovídáte souhlasným kývnutím hlavy, pak stále žijete v úžasném pohádkovém světě, kde vždycky nakonec zlo prohrává a poctivec je štědře odměněn.