Já vím, počasí je určující veličina přírody, a umět ho předvídat lidstvu přináší velké hodnoty. Na druhé straně – počasí nás má v hrsti. K čemu by byly deštníky, kdyby nepršelo, že... K čemu zas opalovací krémy, když by nebylo se proč opalovat, kdyby nepražilo slunce... Ale hlavně, kdybychom nevěděli dopředu, jak bude, kdyby nás média, instituce a firmy nechaly jen tak, na pospas sobě samotným! Kdyby nás dopředu nesměrovaly, jak se zařídit, až to či ono přijde... Kdyby nás neuváděly v běs a pomatení smyslů, nepůsobily davovou psychózu. Co na tom, že každý cítíme, že je mráz nebo parno, že prší nebo je pod mrakem! Co na tom, že máme na zdi či na okenním rámu teploměr, který po léta spravedlivě funguje.

Stále mezi námi žije dost pamětníků na reálný socializmus, a na jejich zkušenosti a vzpomínky se odvolávám. Oni mi dají za pravdu, že jedno z tehdy okřídlených a pořád opakovaných rčení znělo: „Nejsou lidi!“ Protože tehdy nebyli lidi, každý znal i důvod, proč to či ono nefunguje, proč něčeho není dostatek nebo chybí vůbec. Bylo to takové lidské vysvětlení a lidi to brali – bylo to totiž tak nějak mezi námi lidmi. My jsme si to nadrobili, my si to i sníme. Proseděli jsme v hospodě většinu pracovní doby a lámali si hlavu nad tím, kam se ti lidi poděli. V pivnicích bývalo plno vždycky.

Člověk je otrokem reklamního průmyslu. Jeho útoky na náš rozum, emocionální soustavu, naše smysly a pudy vytvářejí soustavný tlak, jemuž neodolají ani tvrďasové. Ať se nám to líbí, nebo ne, musíme se k těmto výzvám postavit čelem. Únik není možný, není kde se skrýt, kam přesměrovat svoji maličkost, abychom byli nenápadní a jako vhodný cíl nezaměřitelní. Nakonec proč taky? Cožpak nejdeme všichni za jedním? A není tato poznaná nutnost nám jen ku prospěchu?

Od doby, co jsem se stala držitelkou řidičského průkazu, se bojím sednout za volant. Ne, není to fórek, jímž bych na sebe ráda výstředně upozornila. Je to krutý fakt, z jehož náruče se nedokáži vysvobodit. Z hrozeb a výkřiků učitele autoškoly, když jsem ignorovala tramvajové koleje, zpětné zrcátko a nebrala v potaz pravidlo pravé ruky, se dodnes budím ze spaní. I z několika nekomentovatelných zážitků na silnici už dnes vím, jaké záludnosti člověka mohou dostat do maléru. Kolik neočekávaných a nepředvídatelných situací na vás číhá, ať jste vynikající řidič, nebo začátečník. Kolik lidí experimentuje s drogami, kolik jich neodolá líbezné vůni i chuti alkoholu, kolik jedinců propadá svým emocím poté, co vyřešili osobní problémy s láskou i nenávistí či vlastní leností a neschopností.

Mám rád internet. Vím, že ničí noviny, odvádí mladé lidi od televize a z těch starších vyrábí neschopné hlupáčky (v očích jejich dětí a vnoučat), ale přesto ho i jako novopečený senior mám rád. Tak, že si už vůbec nedokážu představit dobu předinternetovou, kdy jsme všichni byli offline. A ptám se, co jsme to vůbec dělali, když jsme nemohli brouzdat po webových stránkách, kdy jsme ještě ani netušili, co se nám ve virtuálním světě nabídne? Marně hledám odpověď ve vzpomínkách, protože ty časy jsou tak vzdálené, přestože jsme v nich žili ještě nedávno, vlastně před pár lety.

Jsem člověk plný předsevzetí, úkolů a plánů. Ale jak známo, slova jsou krásná, k činům poněkud daleko. Jako každá druhá rozhodla jsem se od ledna nasednout na rotoped a šlapat a šlapat až do vysoké tepové frekvence. A také neotvírat chladničku v jedenáct večer, jinými slovy letos shodím deset kilo a hotovo. Leden uběhl jako voda, rotoped jsem oželela, protože jsem každý večer cítila, jak se o mne pokouší chřipka. Jestli to tak skutečně bylo, je nedokazatelné. Radši zůstaň, holka, v klidu, našeptávalo mi špatné svědomí. Podlehla jsem a bránila se případnému nepořádku v imunitě. I tu ledničku jsem v noci pootevřela domnívaje se, že když chodím pozdě spát, mohu si „ještě něco dát“.

Na nejrušnějším místě naší městské části na konci Prahy, nejraději bych řekla na návsi, přesněji řečeno na křižovatce, odmontovali hodiny. Veřejné hodiny, čili ty, které byly pro všechny nás kolemjdoucí, postávající, čekající na někoho, na autobus i na lepší počasí, středobodem světa, záchytným bodem vesmíru. Prostě jednoho dne ráno tu už nebyly.

Když dostanu na stůl nový kalendář, listuji si v něm se stejnou radostí jako v nové knížce (přistihl jsem se dokonce, že to už u mne hraničí s úchylkou, protože neopominu přečíst ani návod k použití u zakoupeného pracího prostředku, příbalový leták k vitamínu C nebo podrobné složení nutričních hodnot na etiketě u kondenzovaného mléka). Jsem prostě zvědavý na to, co mohu očekávat, ať už od výrobku do domácnosti, léku, nebo od příštího roku. A fantazie hned začíná pracovat, aniž k tomu potřebuje obrazovou dokumentaci, fotky nebo kresby s Pivrncem. Jsem už takový a s věkem se v tomto směru stávám horším a horším.