Nejsem Pražan křtěný Vltavou, ale prachobyčejný venkovan. Patřím mezi ty, kterých je třináct do tuctu a kteří přicházejí do hlavního města za prací. Ve velkoměstě jsem i tři desetiletí žil, ale srdcem jsem zůstal člověkem z malých poměrů. Teď se počítám mezi přespolní v přeneseném i pravém slova smyslu. K autobusu chodím denně vyšlapanou cestou přes pole, na kterém dozrává ozim. A protože zemědělství byla moje druhá profese, na přírodu se dívám nejen jako její obdivovatel a ochránce, ale i jako hospodář vyhlížející dobrou úrodu.

Uplynulá zima mnohé potěšila svým mírným průběhem, skromným přídělem sněhu a teplotami nad nulou. S tím, jak zimní měsíce ubíhaly a sněhová pokrývka nikde, začínaly však pěstitelům přibývat vrásky na čele. Vždyť se ne nadarmo říká, „únor bílý, pole sílí". Tolik potřebná zásoba vláhy v půdě chyběla a hrozilo opakování velkého sucha. Proto jsem měl takovou radost z květnového deště, který prospěl všem plodinám. A „moje" pšenice se odvděčila velkorysým, hustým a vysokým porostem a bohatstvím těžkých klasů. O letošní úrodu už nemám strach a mohl bych se radovat z toho, jak si příroda umí poradit v každé situaci.
„Velké širé rodné lány, jak jste krásné na vše strany," veršoval český básník Josef Václav Sládek. Ale mě při pohled na nekonečná pole obilí a řepky napadá, že to zas taková krása není. Stejná rostlina, jedna vedle druhé, jakoby vyrobená v továrně, milionkrát zopakovaná. Člověk může jít podél pole kilometr, dva a stále stejný obraz. Z hlediska rostlinné výroby je to dokonalá práce, z pohledu živých tvorů, pro něž má být stejné pole domovem, tragédie.
Bezpochyby je pravda, že jsme porozuměli přírodním dějům natolik, že je dokážeme velmi úspěšně využívat ke svému prospěchu. Ještě nikdy nám žně neposkytly takovou hojnost, a to během několika dnů a s minimem lidí. Ale mince
má i druhou stranu. Na zajíce nebo bažanta nenarazíte, o koroptvích vůbec nemluvím. S výjimkou divočáků se zvěř z polí ztratila. Nedivme se, vedeme s přírodními živly boj - chemický, biologický, bezohledný. Každá nežádoucí rostlinka - plevel - stojí v cestě a musí být nemilosrdně odstraněna. A s ní mizí zvířata i ptáci, jimž dávala obživu. Za svůj blahobyt platíme. Platíme ztrátou rozmanitosti, stále větší uniformitou.
Mohu mít pocit uspokojení, když řídím auto po široké, kvalitní dálnici. Ale dovedu si představit, jaký pocit zažívá mravenec nebo hlemýžď, když se nedopatřením ocitnou na asfaltové vozovce. Z hmyzího hlediska pácháme na přírodě zločin.
Vím, že miliardy lidí na této úžasné planetě je třeba nějak uživit. Proto musíme mít asfaltové silnice a města z betonu. Nemůžeme se vrátit do středověku, zrušit kanalizaci, přijmout životní styl primitivních kmenů. Ale proč ta arogance a bezohlednost? Neměli bychom zapomínat, že věda a technika, moderní technologie může stejně dobře posloužit k hromadění peněz a uspokojování smyslů jako k ochraně přírodního bohatství.
Mohlo by se nám totiž přihodit, že zničíme nejen diverzitu živočišných a rostlinných druhů, ale i různorodost lidského rodu. Možná je to záměr vypěstovat společenství lidí stejně homogenní, jednotvárné a šedivé, aby jedna hla-
va byla jako druhá, navenek i uvnitř. Bojím se vlivu moderní civilizace na odlidštění člověka.
Ideální budoucnost nevidím v tom, že práci za nás převezmou stroje, počítače a automaty, když budeme uniformní masa, podobni víc androidům než tvořivým, citlivým, morálním lidským bytostem.
Musíme zaplatit tak vysokou cenu? Ne, máme právo volby. Zůstat lidmi je velký úkol, asi největší, který na tomto světě máme. Spolehnout se musíme jen sami na sebe, tohle žádná umělá inteligence za nás neudělá. A jsem přesvěd-
čený, že je to tak správně.

Pavel Kačer