Okrajová část naší překrásné vlasti. Málo známá, tichá, ještě pořád nedotčená. Zavítá sem jen hrstka návštěvníků, ať už jsou z jiných částí České republiky, nebo ze zahraničí. Ale ti lidé tady! Možná by si člověk s dobrým vzděláním a dobrým zaměstnáním řekl: Och, jaká to bída zde? Ale ti lidé! Zvláštní, velice zvláštní. S podivuhodně zvednutým obočím by si je všechny prohlédl. A začal by se tázat. Jak tohle mohou vydržet? Kde se v nich bere ta odolnost, odhodlanost? A čím se zabaví, když jim život přinese volnou chvíli? Vždyť tu nic není. Ani peníze, ani honosné podniky. Snad jen ta příroda, kterou znají jak své boty.

Cizinec by usedl na terasu hotýlku pod zámkem Jánský vrch. Šel by se podívat na Borůvkovou horu. S batohem i dětmi v zádech by vyšplhal až ke zřícenině na Rychlebách. Večery by trávil v malé taverně, poblíž sádek, kde taky dělají toho nejlepšího pstruha na česneku, v hospůdce u cesty, kde se čepuje ta nejlepší limonáda z tanku podobně, jak tomu bylo za jeho dětství. Stačí nahlas pozdravit, usednout za stůl a osmělit se dobrým pivem, které se vaří v Hanušovicích nebo nealko mokem z Krnova. Malé všednosti jako nápoj sbližují. Otočil by se jeden z místních, druhý a postupně by se kolem návštěvníka zdaleka utvořil kroužek zvědavých lidiček, kteří si chtějí svou siestu po náročném dni zpestřit novinkami a novými lidmi. První otázka: Tak co, jak je tam u vás v Praze, Plzni, Brně? Obyčejná. Ale rozváže jazyk nejednomu člověku.
Cizinec není zapomenut. Naopak. Pokud vydrží do víkendu a je-li příjemný a na lidi nehledí s despektem, dostává se mu pozvání. Kam? Na slavnost, zábavu, hasičskou soutěž, bál, myslivecké hody, kácení máje. Rychlebští si svou týdenní společenskou událost vždycky nějak zorganizují. Platí tu dvojnásob, že kdyby na chleba nebylo, sranda musí být! Mají rádi tradice a ještě raději je interpretují novým způsobem. Ne však za cenu ztráty pohodlí a strategické výhody. Slavnost – to je místní studnice čilého společenského ruchu všeho druhu. A generace se tu tak prudko nedělí, naopak se střetávají, jsou pospolu, sdílejí své životy i moudrosti. Někdy i velice tvrdohlavě, ale vždycky tak, že se ovzduší vyčistí, aby tak spolu zase mohli táhnout za jeden provaz.
Společenská struktura dává cizinci zabrat. Jak by ne, když tady je víc než padesát procent populace příbuzensky spřízněna. Při hovoru slyší, kdo proti komu brojí, intrikuje, kdo je vystaven kritice a proč. Odhalují se normy a vzájemné vztahy. Hlava se člověku točí. Vždyť ta anonymita města je tak jednoduchá. Pohodlná. Nezávazná. Člověk by snad na venkově očekával jednoduchosti ještě víc. Ale místo toho se ztrácí v sítích, do nichž jsou zapojeny stovky lidí. Před očima si představuje, jako by to snad byla neurální struktura: Neurony jsou vůči sobě navzájem spojené hned několika synapsemi a těžko se v nich vlastně vyznat, když nejste odborník. Skoro by se zdálo, že se cizinec dostal do středu bitevního pole. Vesele se tu celé kolo baví pomlouváním, hodnocením, moralizováním a poučováním. Jako když se čerti hádají v pekle, kdo donesl lepšího hříšníka na stůl Luciferovi.
Ale pak najednou všichni začnou vzpomínat: Jojo, povodně v roce 2009. To bylo prostě hrozný. Měli jsme tu co dělat, abychom si zachránili životy. Ale Martin tady z Vlčic, dobrovolný hasič, toho to spláchlo a už jsme mu nemohli pomoct. Atmosféra potemní. Pohledy těžknou a zvlhnou. Najednou jako by se válečná vřava rozplynula. Cizinec naslouchající místním uvidí, že tohle jsou jedni z nejmíň sobeckých lidí, kteří myslí na druhé a skutečně jim na nich záleží.
Cizince také ale očekávají v radostném napětí na nejbližší oslavě. Odmítnout pozvání se tu bere za opovržení místní společností. Urážku Rychlebských neradno riskovat! Neznámému člověku se otevřeli a očekávají to samé od něj. Chutnává se domácí pálenka, jídlo, jímž se ženské chtějí pochlubit, prostě to, co nese punc práce, lásky a zručnosti. Všichni se baví tak bezstarostně a radostně, až oči přecházejí a s prvním zakokrháním kohoutů na dvorcích se teprve vracejí k domovům. A tato vášeň pro společenské události a život vůbec jim dodá sílu na další dny. A tak jsou tam skoro bez povšimnutí, tam severně od Jeseníků, schovaní lidé lidštější, než by se mohlo zdát. Bez nejdražších vymožeností civilizace dokáží najít smysl života, radost, lásku, dokáží vnímat krásu a vážit si všeho, co jim život, příroda, rodina a přátelé dali.
Kateřina Šimková