Mám ráda lidi, kteří si na nic nehrají. Mám ráda muže, kteří nejsou sebestřední, ale třeba umí přivrtat poličku na zeď. Nebo ženy, které nepípají jen o buticích, ale klidně pro své milované navaří a napečou jen proto, aby jim udělaly radost. Mám ráda lidi pro život, protože takoví jedinci těm jiným nekazí náladu, ale přinášejí radost, klid a mír. Jsou užiteční. A je jedno, jaký obor činnosti provozují

Přiznám se, že třeba o lékařích jako kategorii homo sapiens jsem posledních pár let hodně pochybovala. Nezkoumala jsem, jestli ten či onen doktor umí zasadit strom nebo opravit auto, nepátrala jsem po tom, zda kardioložka natruc životu pozve své kamarádky do cukrárny, aby probendily odpoledne v přítomnosti vtipů o chlapech a a talířky plných větrníků, laskonek a indiánků. Doktoři mi byli prostě nesympatičtí, protože se pacientem nemínili zdržovat, na nic se nezeptali, jen by nejraději na všechno předepisovali prášky a kázali o tom, co je dávno zdravým rozumem překonané. Ano, přiznávám, nenáviděla jsem je z celé duše, taky se mi podepsali na zdraví, a já bláhová jsem se jimi nechala ošálit... Zeptáte se, proč tolik záporných emocí? Odpověď je prostá: protože přesně těmto výlupkům v bílých pláštích chybí povětšinou to nejzákladnější – vztah k člověku. Nás, ubohé pacoše, hází do jednoho pytle, o každém si myslí jen to, že je obézní, alkoholik, kuřák a nevzdělanec. Zasypávají nás letáčky, kázáním a písničkami, které už dávno nesdílejí špičky hitparád. Nohu zkoumají odtrženě od hlavy, játra zase jen podle sona. Když potřebujete zkonzultovat, zda užívat ten či onen doplněk stravy, vysmějí se vám a odkáží na lékárníka, protože na vás nemají čas. Nebo doporučí na zklidnění očí lék, který se už deset let nevyrábí. Jeden navrhne jíst sedmkrát denně, druhý vůbec. Ten nařídí striktně antibiotika, další by vás jen při pomyšlení na ně uškrtil. A tak to jde pořád dokola.

A tihle šamani ani netuší, jak velkou konkurenci si vytvářejí. I díky jejich chatrně povznesenému postoji k člověku se rodí množství novodobého businessu, vyrůstá řada nutričních specialistů, výživových center, poradců, nových laboratoří, kde se pracuje nejen s nejnovějšími poznatky v oboru lidské výživy a životního stylu, ale také se zdravým rozumem, psychologií, úsměvem, povzbuzením.

A sem se, kupodivu, lidičky objednávají rádi, i když se za to platí. Protože tady s nimi odborník prohodí aspoň pár slov, zeptá se na zkušenost, zamyslí se a hledá cestu.

Ano, takovým lidem dávám přednost. Nejsou to jména z excelu s přiřazenou pracovní dobou, telefonním číslem a všeobecnou emailovou adresou, z níž nikdo neodpovídá. S prostořekostí sobě vlastní musím přiznat, navzdory tomu, co jsem napsala o pár řádek výše, že k takovým lidem řadím i několik lékařů-výjimek, které mi osud přivál do cesty při nejrůznějších příležitostech. Nevybočili, zůstali věrni svému poslání. Pořád si ještě myslí, že slovo léčí. Já také.

Tak třeba onehdy. Oční klinika Horní Počernice. Celý zdejší tým neznám, ale k jednomu MUDr. bych chodila klidně i ke zpovědi. Petr Bedřich vede jedno z oddělení a je to muž mého srdce a mojí nátury. Minule jsme si povídali o zelí. Patrně proto, že jsem s sebou do ordinace přitáhla pořádnou hlávku, prostě mi šla v tom obchodě naproti a já věděla, že si na ní večer pěkně pochutnám. Doktor zavzpomínal, jak jako kluk zelí šlapal a s jakou chutí ujídal, když krásně křupalo, lehce prosolené, nakmínované připravené k procesu životadárnému, tedy mléčnému kvašení. Napadlo mne, že bych mu mohla na oplátku za prima setkání i potvrzení mého zdravotního stavu nějaký ten svůj vyhlášený salát přinést, ale s šarmem jemu vlastním odmítl. Nu což, co není, může být. Příště přijdu s ešusy a basta. Doktor bude mít zelný týden. Jindy zas byla řeč o celostní medicíně a zdravé výživě. Při vychvalování zelených smoothie z listové zeleniny, líčení mých snídaní sestávajících z libečku, petrželky a pampeliškových listů si mne sice změřil očima Chocholouška, ale poté, co jsme se shodli na tom, že bůček je bůček, se MUDr. Petr Bedřich uklidnil a popřál mi pěkný zbytek dne.

Cestou domů jsem tehdy zamířila do řeznictví a vybrala pěkný kousek středně tučné pečínky. Ta malá motlidba k pestrému jídelníčku pro všežravce stála za to. Přinesla mi radost, nic víc. A na MUDr. Petra Bedřicha jsem se začala zase těšit. Vím, že nevejdu do ordinace, ale na pracoviště partnera, za člověkem, který má stejné starosti jako já, a aniž má čas a prostor jim porozumět, sdílí je se mnou, ať to jsou obavy, či naděje.

Eva Brixi