Je to asi v každém chlapovi. Touha po dobrodružství. U někoho se ve vyšším věku unaví, obalí sádlem, u jiného zůstane stále klukovsky mladá.
To se třeba čtyři tátové od rodiny seberou, nasednou do půl století starých tříkolek Velorex a vypraví se na Island. Když se vrátí zpátky, mají o čem v hospůdce a na internetu vyprávět. Pravda, mohli by si koupit zájezd s cestovní kanceláří a viděli by toho možná i o něco víc. Ale jistě chápete, že to nedělají ani tak kvůli překrásné zemi termálních gejzírů, ale aby dokázali něco sami sobě.

Když se ptali Reinholda Messnera, nejslavnějšího horolezce současnosti, proč chce zdolat všechny osmitisícovky, odpověděl: „Protože existují!“ Jenže taková touha nedřímá pouze v mužské duši. Na Mount Everest lezou i dámy právě ze stejné potřeby.
Zamýšlel jsem se nad tím, proč se dnes o takové kousky pokouší stále víc lidí. Odmítnou vyšlapanou, pohodlnou cestu, která vede zdánlivě ke snadnému úspěchu, a vydají se tou nejkrkolomnější stezkou, kde při špatném šlápnutí nebo chybném úchopu hrozí smrtelný pád do propasti. Nejde jim o hazardování se životem (i když takových najdete taky dost), ale o prověrku vlastních sil a schopností. Chtějí se o sobě dozvědět víc. Musí se dokonale poznat v mezních situacích. Tak jak to říká staré přísloví: Jsme jako olivy. Teprve pod tlakem ze sebe vydáváme to nejlepší!
Všechno zřejmě způsobila moderní doba. Podbízí se pohodlím a luxusem, vyzývá k neustávajícím zábavám. Má v rukávu snadná, rychlá řešení na všechny naše bolístky. A našeptává nám, že je máme kdykoli a jakkoli použít. Mnozí, asi většina, podlehnou lákavým svodům. Na bolest si vezmou prášek, místo tvrdého výdělku půjčku, na veselou náladu skleničku. A táhnou to tak dlouho, dokud to jen jde.
Nevím, jestli v tom je nějaký vyšší zájem, konspirace, ďábelský plán. A nepochybuji o tom, že „snadná“ řešení oslabují nejen naši letoru. Jestliže přestaneme používat svaly, přijdeme o sílu. Nebudeme-li utužovat svou vůli, staneme se povolnými i mírnému nátlaku. Vyroste z nás generace slabochů. Lidí závislých na „sladkostech“, pro něž budeme ochotni udělat cokoli. A možná, že právě takové nás chtějí někteří mít.
Všiml jsem si, že už si toto nebezpečí řada z nás uvědomila. A tito lidé se rozhodli mu postavit. Začali spoléhat na svůj vlastní rozum, vůli, svědomí. Zjistili také, že opravdová slast se dostaví jen za odměnu, že si ji musí nejprve odpracovat. Překonáním mnohých strastí při cestě na Island, během namáhavého a nebezpečného výstupu na vysokou horu nebo jen splněním nepříjemného úkolu, jemuž se mohli vyhnout.
Civilizační katastrofy, hospodářské krize, osobní bankroty se dostavují tam, kde se společnost, ekonomiky nebo jednotlivci snažili dlouho žít na úvěr. Nejenže tak přišli o pravou radost z budování, tvorby a dosažení cíle, ale byli nutně zavedeni do slepé uličky. A na jejím konci narazili na zeď. Dostavila se bolest, jíž se tak dlouho snažili vyhnout. A pak přišlo, velmi draze nabyté, vystřízlivění.
Mám rád dobrodruhy, kteří nevzdali své sny. Ty, kteří je proměnili v činy, úctyhodné tím víc, čím víc potu, slz a krve stály.
Pavel Kačer