Právě jsem si nějak omylem vymazal z počítače čerstvě napsaný fejeton. To víte, ještě teď jsem vzteky bez sebe. Znova ho nedám dohromady, už to nejde, už by to nebylo ono. Ptám se však sám sebe, jestli jsem nedokonalý já, nebo má pomocná technika. Samo že ona. Jak jinak! Již od prvopočátku se každá kultura snažila zaznamenat své dějiny slovem, písmem i obrazem na nosiče, které byly uschovávány na bezpečných místech.

Denně projdou mýma rukama desítky tiskových zpráv o velkých, středních, malých, domácích i zahraničních společnostech. Všechny vychvalují, jak je ta která organizace skvělá, jakých úžasných výsledků dosáhla, jaké smělé perspektivy před ní stojí a že za to můžeme děkovat neustálé péči o kvalitu produktů a o zákazníky. Pokud by se u mě dostavila profesionální deformace, začal bych věřit, že se všichni limitně blížíme naprosté dokonalosti. Ještě pár set sdělení médiím a budeme se v českém dolíčku už už vyhřívat na vrcholu.

Máte o sobě pochybnosti? Nejste tak chytří, schopní a krásní, jak byste si představovali? A jindy se přistihnete, když se povyšujete nad ostatními? Vím, že člověk se k takovým věcem nerad přiznává veřejně. Nicméně pokud odpovídáte ano, děláte mi radost, protože to znamená, že jsem ze stejného těsta. Nijak se nevymykám průměru a šlapu si to spokojeně uprostřed davu ve středním proudu.

Kdo má hlouběji do kapsy, mívá občas barevný sen, kdy se zázrakem od hodiny změní postavení v roli majitele tučného konta. Pak se tam někde hluboko v nitru začínají rojit nejrůznější opatrnické myšlenky, na kolik účtů a u kterých bank svůj poklad rozptýlit, kdo všechno tvoří potenciální riziko, ať již jako prosebník, nebo vychytralý investor, co všechno udělat, aby bankovní konto zůstávalo neporušené a do čeho opatrně investovat, aby se sumička pozvolna rozrůstala. 

„Hele, řekneme, že jsme šli na jídlo ve dvě, jo, kdyby se ptal...“ zavrávoral jeden tomu druhému do ucha. „Jasně, vole a kolik je?“ hledal rovnováhu souputník. „Ty vole, tři, tak to ani nemá cenu se vracet do práce, to sme to vod jedenácti zase natáhli.“ Vzali se kolem krku, ti čeští dříči, a šli se dolomit. Asi šéfovi nescházeli, nebo nasával v jiné hospodě. Nemakají, ale pro peníze na chlast se jít nestydí.

Ve svém věku jsem se už naučil značné opatrnosti, leč v hrudníku mi stále tepá srdce nadšeného experimentátora. Miluji vše nové, účelné a efektivní, i když jsem se taky už několikrát spálil. Ale já si říkám, že lépe se občas originálně zmýlit, než nudně plout s davem a pomalu klopýtat vpřed zlatou střední cestou.

Písnička z roku 1957 vyvolává trochu nostalgický úsměv. Už si ji pamatuje málokdo, ač byla prvním československým videoklipem. Slova pokračovala:
Do vázy kytici, pod vázu stůl, ke stolu židli, kdo židli má, bydlí, každý, kdo bydlí, má starostí půl, jen jedno lůžko radši a dva kartáčky zubní, když lůžko nepostačí, tak se má milá zhubni... Josef Bek a Irena Kačírková si před kamerami zařizovali bydlení.

Člověk se někdy potřebuje vyjádřit přesně a náležitě. Tedy vlastně vždycky, ale občas mu to nejde. Jsa zblblý vším, jen ne čtením krásné literatury a poezie, ochabuje zásoba slovní, ta, po níž volají všichni ještě vzdělaní jazykozpytci. A tak homo sapiens hledá slova, a nejen to. Aby je měl, slova si vymýšlí. Třeba onehdy. Jak bych měla nazvat dávné příbuzné, kteří se postarali o moji jasnou budoucnost? Prapředek a prazadek, jinak to nevidím.