Musel jsem posbírat hodně drzosti a odložit i poslední torza zásad, abych se mohl pustit do tohoto zakázaného tématu, do módy. Byl jsem totiž dlouhou dobu bytostně přesvědčený, že mužský se nemá plést slabšímu pohlaví do všech věcí, které souvisejí s oblékáním a zušlechťováním tělesného zevnějšku vůbec. A ženy by zase neměly chlapům komentovat fotbal a fušovat do motorizmu. Jenže teď jsem si řekl, proč ne, pro jednou? Vždyť i Eliška Junková byla za volantem lepší než většina řidičů a Ján Zákopčaník se proslavil jako televizní rosnička. Navíc jsem vše probral se svou přítelkyní, která mě nejen v mých úsudcích korigovala, ale k tomuto fejetonku do jisté míry dokonce inspirovala.

Musím se vám s něčím svěřit: Fakt mě už štve, jak to u nás vypadá. Nad domácí politikou se mi úplně obrací žaludek.  O národním hospodářství a vývoji státního dluhu nechci vůbec nic slyšet. Nemám totiž rád katastrofické zprávy a nechci poslouchat morbidní prognózy, kolik budu dlužit, až většinu společnosti budou tvořit penzisté. Nejhůř se mi vychází s lidmi. Buď mě dráždí tím, co si zas pořídili nového, nebo mě otravují remcáním o sociální nespravedlnosti. No prostě – co vám budu povídat!

Možná je to tím horkem, v jehož obětí nyní uléhám. Možná je to stresem, i když to předem vylučuji, protože stres přímo vyhledávám, je mi v něm dobře. Nebo by to mohlo být frustrací z toho, že zdánlivě nic nestíhám? Třeba však i proto, že si pořád něco vymýšlím a vymýšlím, aby toho předešlého nebylo málo. Že pokouším osud, kolik vydržím.

Dříve jsem nosívala kufřík. Někdy bylo těžké rozeznat, zda jde o zavazadlo spíše pro pány, nebo pro dámy, ale to mi nevadilo. Podstatné bylo, že se mi tam všechno pěkně vešlo a že jsem za každých okolností věděla, kam a pro co sáhnout. Jedna přihrádka, druhá i třetí, každá přísně vymezovala obsah – jaké desky se vejdou, kam diář, kde bude mobil, kde peněženka, parfém, kapesník. Kde mají být umístěny doklady, kde taštička s malováním, kde žvýkačky, kde vizitník, kde pouzdro s brýlemi. A spousty dalších věcí a věciček, bez nichž se žena z domova nevzdálí.

Nedělní večer jsem strávil u televizní obrazovky s Kráskou v nesnázích. Sledoval jsem příběh o mladé matce, která se svými dětmi řeší existenční problémy, a kouzelném podnikateli – emigrantovi ze slunné Itálie. Ve filmu se v moderních kulisách odehrává lehce intelektualizovaná červená knihovna, kterou kazí jen nejasný závěr. Hlavní hrdinka neví, zda ji plně uspokojí sladký život se šlechetným, bohatým mužem, jak stojí v pohádkách („…a žili spolu šťastně až do smrti“), nebo nevydrží bez dráždivého, obhroublého vztahu v primitivních domácích podmínkách.

Někdy si doma připadám jako neznalý cizinec. Stává se mi to, bohužel, stále častěji a dojem z toho mám víc a víc zmatenější. Nechci teď mluvit o generačním problému, nemám na mysli vlastní profesi, jíž paradoxně rozumím stále méně, čím ji vykonávám déle. Rád bych napsal pár řádků o nástroji ke vzájemné domluvě, který používá každý, někdo lépe, jiný hůře. Tím, co se mi nelíbí, je český jazyk, lépe řečeno to, co z naší mateřštiny děláme. Jde to tak daleko, že se často ptám, jestli ještě používáme češtinu, zda se jedná o její upgradovanou či faceliftovanou verzi, nebo už jsme postoupili na level, který původní praotcův jazyk jenom vzdáleně připomíná.

Nemáme doma sbírku básní od...? Zeptala se onehdy dcera gymnazijních let vedena vidinou povinné četby, kterou už chtěla mít z krku. Jo jo, Kačenko, určitě máme, ovšem s ohledem na přestavbu rodinné knihovny ti doporučuji koupit si tu knížku znova, radila jsem vyhýbavě a ve snaze shodit ze sebe zodpovědnost za poklady, které pod návalem domácích a firemních povinností nestačím tak pečlivě střežit jako dříve.

Připravoval jsem vánoční anketu do naší přílohy Prosperita Madam Business. Pokládal jsem manažerkám a podnikatelkám obligátní otázku o cukroví a dostával odpovědi, které víceméně potvrzovaly tradiční obraz české domácnosti. I ženy ve vrcholných funkcích a stoprocentně zaměstnané svou firmou musí na svátky napéct, anebo alespoň pro své nejbližší sehnat domácí cukroví. Jak jinak – vždyť ani první dáma nepřestává být v soukromí manželkou, mámou, babičkou a chová se podle toho. Tedy nic překvapujícího. Ale nejsem si zcela jist, zda totéž bude jednou platit i pro mladší generace.
Kde chybí děti, nelze čekat vnoučata a možná se postupně vytratí i role rodičů a prarodičů. Ale to je na docela jinou diskuzi…