Nestalo se vám to také? Sedím si tak u PC, čekám na myšlenku, vím, že marně, když tu najednou pink a mejl mi cinkl o monitor. Že prý mi jakási Gertruda Šílená posílá zprávu a já se mám hned ozvat na serveru, kde na mě čeká nejen ona, ale celý širý svět.

Co s tím? Myšlenka v nedohlednu a jen zbůhdarma sedět u počítače není zrovna produktivní. A seznámit se se šílenou Gerdou? Kdo to je a jak na mě přišla? Co když je to má Božská?
Už jsem na žádnou myšlenku nečekal. Ono po týdnu to stejně bylo marné, a nechal se pohltit vidinou nových přátelství, nových dobrodružství. Třeba nakonec ze mne bude sexuální Marco Polo, ta představa mne zaujala natolik, že jsem pocítil i pnutí v místech, kde již dávno ne. Jdu do toho. Podstoupil jsem registrační rituál, chtěli tam i fotku. Přece jim nebudu dělat vola, řekl jsem si, bůhví, kdo mě pozná, poslal jsem fotku osla.
Byl jsem vůl, neprošlo to, musel jsem poslat jinou. Old Shatterhand jim nevadil. Vyplnil jsem rubriku jazykových znalostí včetně somálštiny. Uvedl, že jsem na holky, že umím číst, psát, rozepínat podprsenky. Rozepsal jsem se natolik, že bych se sám se sebou klidně seznámil, jaké jsem byl eso.
Ale pak to začalo. Bylo to jako v pohádce o Popelce. Přede mnou defilovaly fotografie žen, jako na plese. A já, Velký Výběrčí, jsem měl možnost buď zvolit, že s dotyčnou krasavicí, i když někdy spíš to bylo panoptikum, chci kontakt. ANO, MOŽNÁ, NE. Tak jsem to začal rubat. NE, NE, tu taky ne, tuhle už vůbec, má sto kilo nad sto kilo, tahle zase na všech fotkách hulí. DELETE. Tahle. Možná, ale při bližším pohledu na profil se netrefí do i y, s a z. NE. A tak to jelo. Pár jich prošlo na Možná. Jen zlomek na ANO.
Namazal jsem jim do první kontakní zprávy esenci pravdy a lži a čekal. Nepředpokládal jsem žádnou velkou odezvu. Ale najednou cink. PC zareagoval, že mám Jednu novou zprávu na serveru.
Otevřu a bum, vydeletovaná po mně zatoužila, pak další a další. Po čem jsem zatoužil já, to ani ťuk. Pak mé ego zajásalo, přišla první, druhá, třetí až jedenáctá odpověď.
Všechny by mne po nějakém oťukávání chtěly.
Co s tím, každá byla něčím zajímavá, i když po pár mejlech jsem zase udělal delete.
Začal jsem si psát se šesti, posléze se čtyřmi, aby zase šel počet na sedm.
Všechny mi byly sympatické, všechny jsem začínal mít rád. Ale mnoho zajíců psova smrt.
Začaly výmluvy, že nemohu, že nejsem, až jsem je otrávil jako tchyniny kecy.
Tři už se dá unést, i když jedna je mimopražská a moc by chtěla zase poznat lásku.
Ty dvě pražské také, ani já nebyl proti.
Tak jsme vesele romantičili, plánovali, šli si po mejlu vstříc.
Bylo nám spolu dobře a začínalo to vypadat, že bude ještě lépe.
„Nechtěl bys toho už s těma babama nechat, seš vůbec normální?!“ ozvalo se mi za zády, když jsem si plánoval rande v mrazivém čase na Olšanských hřbitovech.
Ani jsem se neohlédl. Věděl jsem, jak se má žena tváří. Udělal jsem DELETE v srdci, pak TOTÁLNÍ v počítači.
Potupně, pod dohledem. Holky, já vás mám stejně rád, ale když udeří domácí ĎÁBELSKÉ DELETE, je všechno v háji.
Vratislav Konečný