Chodila jsem okolo ní po špičkách, pohlížela k ní s nedůvěrou, už už jsem se k ní sehnula, ale zase jsem ucukla, no, než jsem jí po letech nabídla ruku, bylo to velké přemáhání. Pokušení jsem však již dál odolávat nemohla. Ta touha se s ní skamarádit byla tak znatelná, že rozumem nešla přebít, a tak jsem vstoupila. Do hvězdného prostoru jménem osobní váha.

Léta tato nezbytná pomůcka pro mnoho žen, leč mnou opomíjena, odpočívala na zcela viditelném místě pod okrajem postele netknutá. Pouze při luxovánín jí bylo posunováno sem a tam, pokud možno špičkou pantofle či hubicí vysavače.
Stalo se však, že jsem před pár měsíci zalaškovala se zdravějším životním stylem. Ne proto, abych přemohla všechny pomlouvačné sousedky a na světě zůstala zcela sama, ne proto, abych vlila něco závisti do žil svých kolegyň a vehnala trapné až zvídavé otázky do očí mužů kolem mne. Ne. Jen tak, pro své potěšení, jsem začala hubnout.
A to víte, když se do něčeho dám, jen tak to ze zřetele nepustím. Ubírala jsem na
porcích a přidávala si na náladě. Ubírala jsem z platebních karet i peněženky a přidávala do šatníku. Činím tak stále, je to báječné, kupovat si sukně, trička a vestičky jako před třiceti lety. Nevrátila bych svůj nový trend k životaschopnosti zpět, ani kdyby mi někdo sliboval spokojený život s nádherným chlapem, který má banku v hlavě i ve slamníku. Jediný kilogram své dřívější dlouhodobě budované hmotnosti bych nevyměnila prostě za nic.
A jak jsem se tak jednou nakrucovala před zrcadlem, a utvrzovala se v tom, že zlé jazyky kamarádek mají pravdu: Evo, to ti to nějak sluší, kolik jsi shodila, no to je báječné…, zalétl můj zrak na zaprášenou osobní váhu pod postel. Zařekla jsem se, že se vážit nebudu, že jediná míra bude stále lépe padnoucí prádlo a oděvy z let studentských uchovávané ve skříni s náležitými vzpomínkami. Ale znáte to – ten hlodavý pocit – tak, o kolik jsi dole?
Nervy povolily, chňapla jsem váhu a hup na ni! Příjemné zjištění nastalo, ale zklamání rovněž. Přála jsem si být hodnotnější hvězdou a skákat metr dvacet, místo toho jsem zařadila zpátečku
s vychloubáním se vlastnímu já. A abych nebyla tak smutná, začala jsem se utvrzovat v chápání relativity tohoto světa. Posunula jsem váhu o kousek dál a znovu lehce našlápla. Ejhle, relativita funguje! Hmotnila jsem o kilo a půl méně. No, usmála jsem se a pokušení dala jasný směr. Váhu jsem tentokrát s jistou dávkou něhy uchopila opatrně a jemně, aby se v ní nic nerozbilo, a přesunula ještě na další místo na podlaze. Tiše jsem položila jedno chodidlo, ještě tišeji druhé. No ne – byla jsem zase lehčí. Tolik radosti najednou? To není možné. Ale možné to bylo. Zpět do výchozího bodu jsem váhu nepostrčila. Ani zaboha! Impulz mi stačil, veselá mysl začala fungovat. To by tak bylo, abych se nedostala na bájnou hranici kilogramů, která bude už navždy stimulovat všechny neodvážné k závisti!
Od té doby sleduji svá kila ob den a vždy s náležitým rituálem. Nevím, o kolik deka shazuji, jisté je však jedno: sukně jsou čím dál tím volnější, a s váhou čistě osobní mám licoměrnou úmluvu: nic není definitivní! A ještě vím, že v tom nejsem sama – děláme to tak všechny.
Eva Brixi