Denně projdou mýma rukama desítky tiskových zpráv o velkých, středních, malých, domácích i zahraničních společnostech. Všechny vychvalují, jak je ta která organizace skvělá, jakých úžasných výsledků dosáhla, jaké smělé perspektivy před ní stojí a že za to můžeme děkovat neustálé péči o kvalitu produktů a o zákazníky. Pokud by se u mě dostavila profesionální deformace, začal bych věřit, že se všichni limitně blížíme naprosté dokonalosti. Ještě pár set sdělení médiím a budeme se v českém dolíčku už už vyhřívat na vrcholu.

Když ale opustím půdu oslavných prohlášení v tiskových zprávách, vypnu počítač a odcházím domů, vstupuji do trochu odlišné reality. V ní, bohužel, nenalézám popisovaný ideál, marně hledám onu dokonale fungující společnost.
Naopak narážím na chyby, přehmaty, omyly, nekompetence a kulišárny. Bývám zklamán o to víc, že jsem právě přestoupil z ideálního světa, zbudovaného z PR článků a reklamy. Ale abych nemluvil neurčitě a v jinotajích!
V obchodním řetězci, kde pravidelně nakupuji, mě vždycky dostanou. Ceny zboží, které lákají svou lácí zákazníka, při placení u pokladny prudce stoupnou. Buď zapomněli odstranit starou, akční cenovku, nebo údaj o ceně nesedí ke zboží v regálu. Máte-li dvě dioptrie na každém oku, ne-li víc, určitě na cenovce nepřečtete název zboží, jemuž je určena. Vím, že mnoho lidí na záměnu
vůbec nepřijde a zaplatí v dobré víře, že nakoupili výhodně. Ostatním se buď nechce zboží vracet, nebo reklamovat cenu. Protože však přicházím z mediálního prostředí, ještě načichlý optimistickým tónem tiskových zpráv, nastává u mne následující reakce: Údiv, naštvání, snaha o okamžitou nápravu, vyklizení „bojiště", slib sám sobě, že vyměním prodejnu. Další den se situace opakuje.
S čerstvým nákupem postupuji do podzemí metra. Přijede vlak a z reproduktoru se ozve příjemný ženský hlas: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají!" Výzva by mě jako spořádaného cestujícího pohladila po rozjitřené duši, kdyby si dáma nešlapala na jazyk. Tohle mě nazvedne. Když už dotyčná dáma zanedbala logopedickou výchovu a snaží se svou vadou výslovnosti ještě živit, měl by jí v tom zabránit jiný. Buď reklamní agentura, která si ji najala, nebo dopravní podnik, kterému dělá ostudu. Nejvíc mě však nenadzvedávají upatlané sykavky /také je nevyslovuji čistě/, ale to, že to v profesionálním projevu vůbec nikomu nevadí.
Když si v klidu domova pustím zprávy v televizi, rostu dál. Nenapadá mě jiné vysvětlení, než že v redakcích dostali zelenou lidé a kolegové s nesprávnou artikulací, vadami řeči, a zejména s neschopností klást přízvuk na předložky, správně skloňovat a časovat, natož pak vyřknout bezchybně číslo s desetinnou čárkou. Mávl bych nad
tím rukou, kdybych nemusel s hrůzou sledovat, že všechny ty přehmaty a nepravosti v médiích se šíří jako lavina a bleskurychle zakořeňují v široké populaci a následně se stávají normou, závaznou pro ostatní. Abych nebyl neupřímný - moji milí kolegové, kritický sykot pouštím i sám na sebe, neb i já udělám čas od času ostudu nejen sám sobě... Ale štve mě to, a rukou nad tím nemávám.
Od televize odcházím otráven a doufám, že si informace raději najdu na internetu. Sotva se však otevře domovská stránka mého oblíbeného portálu, zaplácne zpravodajské titulky plošný inzerát. Zoufale klikám na křížek v rohu, abych flastr odstranil, ale drží jak uhlířská víra. Reklama na jakýsi výrobek mě vytáčí a já přísahám, že si ho nikdy nekoupím a všem případným zájemcům ho budu rozmlouvat do roztrhání těla. Ale čert vem přípravek na zdravé klouby! Vadí mi něco podstatnějšího. Proč inzerent ani redakce serveru nechápou, že tento způsob propagace je kontraproduktivní? Jenže - i mne ty inzeráty vlastně živí. Tak nač si stěžovat. I já jsem se dostal do tlačenice požadavků vydavatele, že za každý inzerát zaplaťpánbůh...
Profesionálové! Prý vůči nim my, zdánliví laici, nemáme žádnou šanci a vždy nás dostanou tam, kam chtějí. Panebože, kdyby tomu tak opravdu bylo!
Pavel Kačer