Ve svém věku jsem se už naučil značné opatrnosti, leč v hrudníku mi stále tepá srdce nadšeného experimentátora. Miluji vše nové, účelné a efektivní, i když jsem se taky už několikrát spálil. Ale já si říkám, že lépe se občas originálně zmýlit, než nudně plout s davem a pomalu klopýtat vpřed zlatou střední cestou.

Proto jsem dlouho neváhal, když se u nás objevily první internetové banky s nabídkou peněžních služeb. Nasypal jsem do jedné z nich celou svoji hotovost a liboval si, jak mi virtuální finanční dům ochotně slouží bez poplatků a pravidelně připisuje slušné úroky. Prostě pokrok nezastavíš, připomínal jsem si známou pravdu a spokojeně mnul ruce u klávesnice svého počítače. Mzda vždy dorazila na účet, platby byly realizovány obratem ruky, výpisy spolehlivě každý měsíc plnily e-mailovou schránku.
Tuhle se mi však přihodilo něco neočekávaného. Když jsem potřeboval předisponovat menší obnos do webového obchodu, platba se zablokovala, protože mi nepřišel autorizační kód na mobil. Chybička se vloudila. Zopakoval jsem celou transakci několikrát se stále větší nervozitou. Došel jsem však jen do místa, kam jsem měl vložit údaj z sms. Jenže můj telefon se choval jako mrtvý brouk a nepomohlo
ani pátrání ve starých textových zprávách.
Zdravě naštvaný volám na klientskou linku, ale automatický ženský hlas po mně chce heslo, které, pochopitelně, nevím. Praštím telefonem a začínám přemýšlet nad výhodami internetového bankovnictví. Pak opět vytáčím číslo svého bankovního „domu“. Bez odezvy! Telefon volá do prázdna a stejná reakce se opakuje i později v pravidelných intervalech. Odhazuji přístroj a propadám depresi. Pro pána krále, kam jsem to vlastně dal své peníze? Slušná odpověď mě v té chvíli nenapadá.
Příběh naštěstí pokračoval druhý den už se šťastným koncem. Linka pro klienty opět fungovala a později se mi podařilo zprovoznit také internet banking. Nic z mých peněz nezmizelo, s obnosem jsem mohl nakládat podle libosti, důvěra ve virtuální finanční ústav se pomalu začala obnovovat. Avšak něco z obav zůstalo.
S odstupem, s chladnou hlavou jsem začal přemýšlet nad životními jistotami. Když jsem si šel před čtvrtstoletím pro výplatu, dostal jsem do ruky obálku s několika bankovkami a mincemi. Pravda, nebyly podloženy zlatem, ale jen lidskou prací, která tehdy neměla valnou hodnotu, ale mohl jsem se s nimi polaskat. Nyní už mzdu dostávám ve volně směnitelné měně. Ale co dostávám?
Na obrazovce počítače si mohu prohlížet jen sloupce má dáti – dal. Někdy mi číslice udělají radost, jindy přidělají vrásky na čele. Ale koruny jsou to jen virtuální, nemohu si je vzít do ruky a pocítit jejich váhu. Vlastně jsem dostal jen elektrické impulzy, přišla mi dlouhá sestava jedniček a nul, které ke mně doputovaly počítačovou sítí.
Z lítosti nad ztrátou výplatních sáčků, šustivých bankovek a cinkotu mincí propadám filozofii. Stávám se obětí doby. Opouštím tento fyzický svět a stěhuji do cyber prostoru. Už jsem tam převedl své peníze, tam vyrážím za obchody, začínám si tam i pletky se ženami. Sousedy v domě nezdravím, vyhýbám se jim, ale zoufale hledám přátele na facebooku z druhého konce světa.
Nic proti tomu, ale co když vypnou proud? Přestane fungovat lednička, zmizí mé peníze, umenší se i moje existence. Nezbývá než spoléhat, že black out nepotrvá dlouho a situaci zachrání záložní zdroje.
Co však po mně jednou zbude? Pokud budou mít archeologové štěstí, najdou nekonečné soubory jedniček a nul. A řeknou si: „Panečku, to ale byla vyspělá civilizace!“
Pavel Kačer