Když mi bylo dvacet a měl jsem, jak mi tehdy říkali, ještě celý život před sebou, připadali mi lidé z generace mých rodičů staří. Bylo jim čtyřicet, padesát let… Teď bych ty padesátníky a padesátnice považoval za mladíky a mladice.

Uteklo něco vody, co jsem viděl „Abraháma“ a dneska se už mohu na padesátileté spoluobčany dívat jaksi „z patra“. Přibyla mi léta, dozrál jsem. Čas naštěstí měří všem stejně a ani na chvilku se nezastaví. Dodnes mám v paměti babiččina slova, která mi kladla na srdce: „Nic netrvá věčně. I ten nejhezčí Žid zešeredí.“ Bral jsem to jako bonmot, víc vtipný než pravdivý.
Teď už taky vím, co jsem dřív nevěděl. Stáří je stav ducha a není přímo závislé na počtu a hloubce vrásek nebo na fungování tělesných orgánů. Mozek může trpět výpadky paměti, může si pomaleji dávat dohromady dvě a dvě, může vyžadovat silnější startovací dávku kávy, aby se probudil, ale člověk se přesto může cítit v lepší kondici než krátce po pubertě. Můj případ!
Ale proč ten mnohomluvný úvod? Rád bych se s vámi rozdělil o čerstvý zážitek z autobusového nádraží. Každý den chodím okolo cestou do práce. Z jednoho stání odvážejí zaměstnance do nedalekého business parku, hned vedle stojí lidé, kteří budou o pár minut později nakupovat v hypermarketu.
To pondělní ráno se lišilo od ostatních všedních dní jen počtem účastníků. Ale o kvantitu skutečně nešlo. Do jednoho autobusu nastupovala mládež, u druhých dveří se seskupili senioři. Zaměstnancům firem, z nichž každá se pyšní světovou image, nebylo víc než dvacet pět až dvacet sedm let. Být to v jiné době, řekl bych si: Kluci a holky z devátého semestru vyrážejí na chmelovou brigádu nebo na exkurzi do patronátního závodu.
Do jednoho vozu senioři nad sedmdesát, do druhého mladí hluboko pod třicet. Kdyby to nebylo tak do očí bijící, věnoval bych se spíš bezpečnému přecházení vozovky. Tentokrát jsem se však ohlédl a snažil se mezi omladinou najít alespoň jednoho vrstevníka. Nepodařilo se mi to. Pokud v pražské filiálce některé světové společnosti pracuje padesátník, a jsem si jist, že ano, používá k dopravě na pracoviště služební limuzínu.
Nelámu si hlavu tím, proč důchodci věnují dopoledne shánění nejlevnějších potravin. Dává jim snad státní penze jinou možnost? Ne, přemýšlím nad tím, proč úspěšné firmy mají tak v oblibě mladé kolektivy a proč uchazeče středního věku odmítají. Že se má generace nedokázala zbavit stereotypů z totality? Že pokulhává v jazykových znalostech? Že jí chybí pružnost a adaptabilita?
Výmluvy na staré myšlení i dvacet let po sametové revoluci prostě neberu.
Sám vím nejlíp, jak jsem se musel snažit, abych zvládl přechod na počítačové technologie, celkovou změnu pracovního a životního stylu. Musel jsem se přizpůsobit požadavkům zaměstnavatele, pokud jsem si chtěl udržet oblíbenou práci a přiměřenou životní úroveň. Pravda, dodnes mám jazykový hendikep, protože jsem jako nikdo z generace dříve narozených nedostal šanci vycestovat na výměnné studijní pobyty, jako au-pair nebo jen tak na prázdninové vandrování do anglicky mluvících zemí. Zato s mateřštinou žádné problémy nemívám.
Rozhodně nechci na tomto místě podněcovat k diskuzi o tom, která generace je na tom lépe v takové nebo makové dovednosti. Ostatně, pokud jsme své děti špatně připravili na dospělost, je to jen naše chyba. Přemýšlím nad něčím jiným. V čem pro zaměstnavatele spočívá ta neodolatelná přitažlivost mládí? Mýlím se, když předpokládám, že nejvýkonnější pracovní tým má být složený z různých věkových skupin právě tak jako celá naše společnost? Tak se nejlépe doplňují přednosti různých generací a vytěsňují jejich slabá místa. Že by to světové firmy s pomocí světových personálních agentur nedokázaly pochopit?
Ať tak či tak, autobus odvezl mládežníky, aby v moderních kancelářích zahájili nový pracovní týden. Za deset, za dvacet let už bude odjíždět poloprázdný. Zato linka do hypermarketů bude muset být pro seniory posílena. Však to znáte, společnost stárne a bude stárnout víc a víc. Kde budou brát firmy stále nové absolventy škol, opravdu nevím.
Pavel Kačer