Připravoval jsem vánoční anketu do naší přílohy Prosperita Madam Business. Pokládal jsem manažerkám a podnikatelkám obligátní otázku o cukroví a dostával odpovědi, které víceméně potvrzovaly tradiční obraz české domácnosti. I ženy ve vrcholných funkcích a stoprocentně zaměstnané svou firmou musí na svátky napéct, anebo alespoň pro své nejbližší sehnat domácí cukroví. Jak jinak – vždyť ani první dáma nepřestává být v soukromí manželkou, mámou, babičkou a chová se podle toho. Tedy nic překvapujícího. Ale nejsem si zcela jist, zda totéž bude jednou platit i pro mladší generace.
Kde chybí děti, nelze čekat vnoučata a možná se postupně vytratí i role rodičů a prarodičů. Ale to je na docela jinou diskuzi…

Prohlížel jsem si fotografie ženských tváří, které anketní odpovědi doprovázely. Se zájmem, každá z nich mne něčím zaujala. Četl jsem v nich léty ukládanou zkušenost, ale také stále ještě svěží mladistvou jiskru. Byly mezi nimi i vyslovené krásky - a nebyly by ženy, kdyby nechtěly upoutat svým přitažlivým zevnějškem.
Začal jsem se ptát, jestli je všechny spojuje nějaká podoba. Jak by asi měl vypadat šéf v sukních? A pokud mají úspěšné top manažerky nějakého společného jmenovatele, najdu ho při pohledu do jejich obličeje?
Myslím si, že mužům bylo umění prosadit se dáno rovnou do genetické výbavy. Smečka nemohla zůstat bez vůdce. Alfa samec musel především vynikat silou, protože jen silní mohli v tvrdých podmínkách přežít. V boji o místo na slunci rozhodovaly pěsti a primitivní zbraně, respektive schopnost s nimi obratně nakládat. Početní síla představovala i kvalitu. To bylo v dávných dobách, kdy, řečeno s klasikem, práce ještě tolik nepůsobila na polidštění opice. Později už vyspělejší lidská společnost preferovala inteligenci spíše než hrubou sílu. Mozek přinášel úspěch přesvědčivěji než pevné svaly. Respekt už si vůdce nemusel zjednávat jen v šarvátkách, ale stačilo přesvědčit ostatní svou chytrostí, lstivostí, diplomacií, propagandou…
Jak známo, slabší pohlaví vytvořil Bůh z Adamova žebra, aby bylo muži po vůli. To sice trvalo dlouhé věky, ale nikoli do dnešních časů. Ženy nejen že už nechtějí být něčím majetkem a jen oddaně sloužit, ale už dlouho se úspěšně prosazují i v mužském kolektivu, v mužských profesích. V řídicích pozicích si nevedou o nic hůře než jejich partneři a často dokáží být lepší. Čím si však získávají respekt svých podřízených, jak působí na jejich instinkt, aby jim důvěřovali? Přesně tahle otázka mi vrtala hlavou, když jsem si prohlížel tváře účastnic naší vánoční ankety, a hledal odpověď. Přece někde tam to musí být napsáno jazykem, kterému rozumíme všichni.
Netrvalo mi dlouho, abych na to přišel. Spojovacím znaménkem těch žen také byla určitá síla. Byla to síla ženské osobnosti. Touhle kvalitou dokáží přesvědčit ostatní, že pod jejich vedením propluje kolektiv všemi nástrahami a spolehlivě dorazí do přístavu úspěchu. To se nedá naaranžovat, to nejde předstírat. Každá smečka, i ta lidská, vycítí, jestli se může na svého vůdce spolehnout a vyplatí se jí pracovat pro společnou věc.
V těch ženských očích, v těch pevných ústech a klenutých čelech, v držení hlavy a ramen, v gestu rukou jsem si přečetl: „Bez nejmenší pochyby, jsem ten pravý vůdce. Můžete mi naprosto důvěřovat!“
Odpověď je jasná. Mezi ženami naleznete stejně jako mezi muži vyhraněné vůdčí typy. Rodí se a život je postupně obrousí jako diamant do oslňující podoby. Z jejich pohledů vyzařuje odhodlanost, cílevědomost, sebevědomí. A navíc ještě to, co mužům chybí. Ženské kouzlo, jemuž nelze nepodlehnout.
Pavel Kačer