Strhla se mediální šarvátka o poslední trampský ráj. Roverky tvoří skalnaté a lesnaté území na okraji Kokořínska, které si od padesátých let přivlastnili čundráci, vandráci, tuláci, darmošlapové a jiné podvratné živly jako azyl před dotěrnou civilizací. Teď by oň měli přijít. Přitom jejich kempy, totemy a ohniště odolaly likvidačním útokům Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí za totality, kdy se svobodně toulat krajinou v kanadách a s teletem na zádech bylo považováno za výtržnictví a projev nepřátelství k socialistickému státnímu zřízení. Pořádkové sbory, které po trampech šly, sice skončily po sametové revoluci na smetišti dějin, avšak nebezpečí se nikam neztratilo.

Tichá válka mezi trampy a správci chráněné krajinné oblasti doutná už pěknou řádku let a hrozí propuknout v otevřený požár. Loni přešel orgán do ofenzívy, když na tábořištích zanechal písemné upozornění, že jakékoli stavby a pálení ohňů je v CHKO trestný čin. Druhá strana dosud výpad přechází mlčením, ignorancí a dál si pokračuje v závadové činnosti. Nestalo se však ještě, že by někdo přikročil k likvidaci dříve de facto tolerovaných táborových zařízení z přírodních materiálů nebo k perlustraci přistižených pyromanů.

To, co se stalo před několika týdny, však nemá obdoby. Nůž do zad trampského hnutí vrazil totiž někdo z vlastního tábora. Zrádce, možná několik ve zločinném spolčení, se rozhodl vydat to nejcennější v plen cizím nájezdníkům.
Abych vysvětlil, co dělá Roverky Roverkami. Ač sama oblast je volně přístupná a hojně navštěvovaná, „mastňáci“ se drží značených cest a s výjimkou houbařské sezóny nebloudí lesem křížem krážem, neruší poklid a čistotu trampských osad víc než je v kraji zvykem. Pokud se údolím a hvozdy nese bujarý zpěv či řev doprovázený kytarou, mají to na svědomí samotní trampové zpravidla povznesení řízným ležákem z Lesní hospůdky na Skalce.
Bouři nevole vyvolal ten, jenž zveřejnil jména kempů na sociální síti. Přes padesát míst navíc vyznačil přesnou polohou na mapě, a tím věrolomně odtajnil největší půvab Roverských skal. Dorazit proto dnes na Mamuťák, Galatheu, Mrtvý dítě nebo Netopýra je nikoli dílem náhody nebo zasvěcení trampskou komunitou, ale podobnou rutinou jako dojet vlakem z Wilsoňáku do České Třebové.
Samo sebou se hned strhla obrovská váda a padala tvrdá slova. Bylo cílem zveřejnění nejtajnějších lokalit oživit a posílit trampské hnutí, jak tvrdí iniciátoři? Nebo jde o poslední ránu svobodnému trampingu podle přesvědčení pravověrných patriotů? Oba znesvářené tábory snášejí na svou obranu řadu přesvědčivých argumentů a nešetří vulgarizmy.
Rád a často se Roverkami toulám, je to můj oblíbený blízký cíl. Většinu času přitom nenarazím na živáčka, ať už je oblečen do trampského „stejnokroje“, či patří k davu pejskařů, houbařů, cyklistů nebo sběratelů borůvek. Víkendy bývají obsazenější, přesto většina nocležišť zeje i tehdy prázdnotou. Trochu čerstvé krve by tedy zřejmě trampingu jen prospělo.
Kritici jsou však přesvědčeni, že nyní hrozí rozvrat. Noví návštěvníci, nezvaní „zelenáči“ se nebudou dle jejich mínění držet správných trampských zásad. Kromě velkého ruchu přispějí jen k nepořádku a k zámince, aby ruka zákona tvrdě proti nepovoleným kempům zasáhla. Lze vycítit i roztrpčení z toho, že po létech budování a péče o tuto lokalitu si přijdou cizí lidé a bezpracně budou těžit z toho, co patrioti vytvářeli po celé generace. A zničí ducha svobody a nekomformnosti.
Chápu, že ti, kteří na Roverkách nechali kus svého života, lpějí na starých dobrých časech. Avšak myslím si, že Kokořínsko patří všem bez rozdílu vyznání, politického přesvědčení, barvy kůže, pohlaví, sociálního postavení, národnosti a civilizačních návyků. Sám patřím k těm, kdo přišli k Roverkám jako „slepý k houslím“. Ctím však trampské zásady a chovám se tam s ohleduplností nepříliš vítaného hosta. Mapa kempů přišla jak na zavolanou, protože jsem ke třem desítkám už známých kempů mohl přiřadit další. A obdivovat například krásy Srdce staré party, Trianglu nebo Gaupáča. A těším se, že časem obejdu všechny, že se dostanu tam, kam má noha dosud nevkročila. A že jednou využiju i nocleh pod hvězdnou oblohou, uspán šuměním korun borovic a vůní pryskyřice. A slibuji, že kemp opustím jako vždy s úctou a vyznáním díků trampské tradici, která jak věřím přežije i tuto bouři ve sklenici vody. Pavel Kačer