Teď vám prozradím jedno velké tajemství. Nebojte se zestárnout! Čeká vás totiž nejlepší životní období, nejkrásnější věk. To, co vám bylo dřív zakázané, anebo nedosažitelné, máte najednou po ruce. Mluvím o skutečné svobodě, která patří k těm hodnotám, pro něž stojí za to žít.

Nečerpám jen z vlastní zkušenosti, ale znám celou řadu vrstevníků, kteří mi dávají za pravdu. Nejenže si rozumíme, ale vidím na nich, jak jim těch šest, sedm, osm „křížků na krku“ jde náležitě k duhu, jak vypadají spokojeně. Ale ano, máte pravdu, že starobní důchod nezní právě libozvučně a lákavě. Proto se taky z penzistů stali senioři a domovy důchodců se transformovaly na penziony. Není to zas taková novinka, už za socializmu se nehodilo říkat „starý člověk“, ale „dříve narozený“. Většinová společnost tím vyjadřuje určitý odpor k projevům tělesné a duševní degradace, které se začínající projevovat s přibývajícími léty, a snaží se vytěsnit strach ze smrti, jíž nerozumí. Kult mládí a výkonnosti ji ovládá tak silně, že nutí lidi se šedinami do ztřeštěných kousků, které sluší mladým a nezralým. Tandemový seskok padákem jako dárek ke zlaté svatbě nemusí vyjadřovat skrytou touhu dětí a vnoučat po dědictví. Spíš ho lze chápat jako celkové nedorozumění všech zúčastněných.

Na vysvětlenou musím však uvést: Tak jako všechno v životě i stárnutí má svoje pravidla. Nevyučují se ve školních budovách, nevysvětlují se v médiích hlavního proudu, v apatyce je nekoupíš. Buď jsi k nim dospěl sám, získal rodinnou výchovou, otřískán životem, a možná i mnoha předchozími životy, nebo ti unikají a nechápeš, o čem jde řeč.

Když mluvím o svobodě jako o nejvyšší hodnotě, musím jí plně rozumět a stát o ni. Jít proti proudu, když cítím, že to je správné. Neskočit na každou hloupost, kterou nám někdo chce nasadit do hlavy. Netoužit po uznání za všech okolností. Nesnažit se jít s módou, když neodpovídá mému vkusu, zkušenostem a přesvědčení. Prostě svobodně se rozhodovat, což vyžaduje určité úsilí, a přináší i ztráty nejen finanční a prestižní.
Ale kdo si může dovolit odporovat soustavnému tlaku okolí? Ano, člověk pod penzí, o jehož postoje se už nikdo valně nestará, kdo se dá jen těžko zmanipulovat. Jak na něj, když má své osvědčené zásady, nemusí každé ráno vstávat do práce a tam dělat, co se od něj žádá? Nesplácí hypotéku, domácnost a šatník už nemusí doplňovat a autobusem jezdí za polovic? Moje bábinka mi říkávala, že režim nemá nás důchodce rád. Zažili totiž jiné, lepší časy, ještě jim slouží paměť (spíš ta dlouhodobá než krátká), nenechají se opít rohlíkem, a navíc odčerpávají zdroje ze státního rozpočtu. Vždyť o nich svého času kolovala říkanka: „Dědeček a babička ujídají chlebíčka!“

Nechci tvrdit, že vyšší věk nemá i svá úskalí. Má je, ale lze se jim úspěšně vyhnout. Nesmíme však podlehnout strachu z nemocí, osamělosti a nemohoucnosti. Obavám a úzkostem tohoto druhu se můžeme úspěšně bránit. Než myslet na choroby je lepší si zacvičit a dopřát tělu a mysli to, co žádají. V sedmdesáti však už bývá pozdě. Sám jsem si s prvními známkami stárnutí vytvořil určitý zdravotní program a ten už dvě desítky let dodržuji. Odložil jsem cigaretu, bez níž mi káva nechutnala a relax neměl tu správnou hloubku. Skleničku přenechal jiným, alkoholické opojení vyměnil za meditaci a jógu. A když jednoho dne přišlo závažné onemocnění, rozebral jsem se po stránce hmotné a duchovní a upravil životní styl.

Někdo začne chátrat, když si umíní, že už nemá pro co žít. Děti odešly a ztratily o něj zájem, přišel o šéfovskou židli a radost něco užitečného tvořit. Prázdnota ho ubíjí a jeho mysl zaplnily chmury z toho, co ho teď čeká. Stává se to těm, co se na zasloužený odpočinek nedokázali správně připravit. Teprve když se našinec osvobodí od otravných každodenních povinností, může si plnit sny, k nimž se dříve nedostal. Konečně přečíst knihovnu, na níž léta sedal prach. Vychutnat si filmy, které chtěl vidět a v nichž je jak v konzervě uchována atmosféra jeho dětství a mládí. Sednout do vlaku, do auta nebo na motorku a objet republiku. Nebo jen spočinout v hlubokém rozjímání a nechat se ovládnout hlubinami svého vnitřního klidu.

Nenechám si vymluvit od nikoho, že nejkrásnější věk prožívám právě teď, když jsem oslavil sedmdesátku. A vůbec nepochybuji o tom, že každý, kdo chce, může mít jako já to nejúžasnější stáří. Opravdu jen chtít, to je to tajemství, které vlastně tajemstvím není. Protože se nikde neskrývá, je dostupné nám všem. Tak proč si to neužít?

Pavel Kačer