Hledám Kliku, další trampský kemp nedaleko Máchova jezera. Mobilní aplikace v chytrém telefonu mě tentokrát vede neomylně. Na rozdíl od většiny nocležišť na Roverkách a okolí vypadá Klika jako solidní srub. Uvnitř se nacházejí dřevěné lavice a v úrovni hlavy na přespání palandy, uprostřed jediné místnosti stojí bytelný stůl. Na něm leží balíček mariášových karet.

Nevím, co mě to napadlo, ale přitáhl mě jako magnet. První, co udělám, natáhnu se, sejmu a šklebí se na mě žaludové eso. Znamení! Jak rád bych to vzal zpět, ale kostky byly vrženy. Utěšuji se aspoň tím, že vždycky existuje horší volba než ta, co na nás padne. Z paměti se vyklube kdysi populární písnička skupiny Plavců pojmenovaná Balíček karet. Slyším slova o významu jednotlivých figur a připomínám si hlavně tato: „A spodek, pane, spodek, to je ďábel!“

Tak vidíš, spodek by byl horší, říkám si. Žaludové eso sice přináší smůlu, obtíže, problémy, změnu k horšímu, dokonce i smrt. Ale na internetu nacházím taky jiné vysvětlení. Jde prý o nejsilnější kartu. A dostává se mi ujištění, že s ní je spojena silná vůle a sebeuvědomění. Mohu si tedy vybrat, na co mám klást váhu, tak proč hned věšet hlavu?!
Já totiž věřím ve znamení. Když se sejdou na číselníku digitálních hodin nebo tachometru tři čtyři stejné číslice, zvedám spokojeně palec. Když slyším v jednu chvíli stejné slovo v hlavě a z rádia, zvednu významně obočí. Když nerespektuji vnitřní varovný hlas, a posléze následuje odplata, nemám vztek, cítím uspokojení.
Od kdy jsem takhle pověrčivý? Snad od doby, kdy jsem se potřeboval dozvědět, co mě čeká, a šel se poradit k jedné známé kartářce. Rozložila přede mnou karty do vějíře a já bez váhání táhl čtyři, čtyři esa. Znamení! Co dalšího jsem si z výkladu odnesl, nevím. Jen ty čtyři nejvyšší karty držím v ruce dodnes. Nepovažuji se tím za šťastlivce, za vyvoleného, na němž spočinul boží prst. To spojení s nebem (nebo jak to nazvat) je tu přece pro nás pro všechny.
Pátráme po smyslu života. Proč jsme se narodili, proč jsme potkali někoho, a ne jiného, co tady po sobě zanecháme... Má to vše hlubší smysl, nebo představujeme náhodné seskupení molekul, jež byly na určitý čas obdařeny lidským myšlením?
Na otázky samozřejmě existuje řada protichůdných odpovědí a nemusíme z nich být o nic moudřejší. Právě ta znamení, která nám dává někdo, kdo ví, kdo řídí osudy, však mohou představovat vodítko. Přicházejí nečekaně v jakoukoli chvíli, často se vynořují z podvědomí, mluví k nám ve snu. Manželka mi vyprávěla o své babičce, které se jednou zdálo o životní výhře. Měla vsadit do Lotynky čtyři čísla. Jenže nakonec zvolila jinou kombinaci, když sen probrala s kamarádkou. A to byla chyba, promarnila hlavní trefu, protože tažena byla přesně ta čísla, která jí napověděl sen.
Věřím, že procházíme životem obklopeni znameními všichni bez výjimky. Jenže je z nějakého důvodu nebereme na zřetel. Buď si jich vůbec nevšimneme, nepovažujeme je za významné, nebo si je špatně vyložíme. Šlapeme si po štěstí, protože se neorientujeme v tom, co je nám naznačováno shůry?
Měl jsem kamaráda Jardu, který si znamení kupoval. To on mě zavedl za kartářkou, kterých znal celý tucet a které mu vykládaly osud. Pravidelně si chodil pro rady k člověku, jenž mu předpovídal budoucnost kyvadélkem. Při špatném postavení hvězd, které mu četl astrolog, raději ani nevystrčil nos z domu. K jeho smůle mu vždycky přítomný okamžik nějak nevycházel, jak by si přál. Ale žil nadějí, že už brzy, snad příští týden nebo měsíc, se situace úplně změní v jeho prospěch.
S těmi znameními to bude ošidné. Víme, že existují. Nemáme pochybnosti o tom, že nám přinášejí určitá poselství. Nepochybujeme o tom, že ignorovat je nás může přivést do neštěstí. Jen kdyby v sobě obsahovaly i návod, jak se v nich vyznat. Jasné instrukce s ručením neomezeným. Panečku, to by se to pak žilo!
Pavel Kačer