Když dostanu na stůl nový kalendář, listuji si v něm se stejnou radostí jako v nové knížce (přistihl jsem se dokonce, že to už u mne hraničí s úchylkou, protože neopominu přečíst ani návod k použití u zakoupeného pracího prostředku, příbalový leták k vitamínu C nebo podrobné složení nutričních hodnot na etiketě u kondenzovaného mléka). Jsem prostě zvědavý na to, co mohu očekávat, ať už od výrobku do domácnosti, léku, nebo od příštího roku. A fantazie hned začíná pracovat, aniž k tomu potřebuje obrazovou dokumentaci, fotky nebo kresby s Pivrncem. Jsem už takový a s věkem se v tomto směru stávám horším a horším.

Procházím kalendářem na rok 2013 a zasním se. Březen, no to už budeme mít zimu za sebou! Jakápak asi ta letošní bude?, ptám se pro sebe a s uspokojením konstatuji, že jsem se připravil podle hesla „až se zima zeptá...“. Ovoce je zavařeno, dřevo pořezáno a uskladněno, kamna prošla pečlivou revizí a šamotováním, nemám se tedy čeho bát. Otočím další listy. U května s obrázkem rozkvetlých třešní se dojmu nad pomíjivostí lásky, u června nad rychlým dozráváním jahod a v srpnu nad pomalu končícím létem. Tak to musí být, všeho jen tak akorát! Kdybychom měli celý rok žhavé slunce nad hlavou jako na Sahaře, toužili bychom po pořádné zimě ve Špindlu.
Přiznávám, že podzim neřadím ke svým nejoblíbenějším obdobím, spíše naopak. A pokud jde o stránky v kalendáři, listopadové mi přijdou nejméně přitažlivé. Holé stromy, sychravé dny a nedostatek světla, no opravdu není o co stát. Vždycky jsem si říkal, že nám bude líp, až skončí smutné listopadové dny a kalendář se přehoupne do prosince. To už můžeme vyhlížet sníh a mráz, s jistotou pak Mikuláše, a hlavně těšit se, že ke konci měsíce se dostaví vánoční svátky se silvestrovskou tečkou na konci. A pak v lednu nový začátek plný nadějí na lepší příští...
Ano, takhle jsem to viděl: Rychle z toho nehostinného listopadu utéct do vlídnějšího měsíce! Nejlépe se sebrat, zabalit plavky, trička a kraťasy, no a honem pryč do teplých krajin, na Kanárské ostrovy jako německý důchodce.
Nevím, jestli jsem zmoudřel, ale dneska to vidím jinak. Nebudu prchat, nebudu ho odmítat, budu si ho užívat. Vždyť má přednosti jako každý jiný měsíc, jen je potřeba je vidět a vnímat. Nevěříte?
Není o tom jenom silná příchuť sentimentu, jakási nostalgie po něčem, co nám uteklo mezi prsty. S listopadem se vkrádá do duše klid a mír. Očím už venku není mnoho co nabídnout. Nemohou se pást na sytých barvách léta, blyštivém jasu měsíce září. Uši zachytí jen hvízdání studeného větru, nic líbezného. Nos nasaje pachy z počínajícího hnití. Prsty se nebudou dotýkat vlhké trávy nebo oslizlé kůry stromů, protože studí a maže.
Z venku se pozornost obrací do nitra a začíná objevovat překvapivé hlubiny. Může se tam setkat s něčím blaženým a nekonečným. Najednou už nechcete před ničím unikat. Naopak vás přitahuje jiný prostor, který není viditelný, vymyká se dotyků všech našich smyslů. A přeje a hřeje!
Tentokrát jsem se se na listopad těšil. Na to, jak se teple obléknu, natáhnu holínky a vyrazím ven. Do bláta, do plískanice, do mlhy nebo mrholení. Jen tak splynout s přírodou, courat se lesem, který je prázdný a klidný, nebo po louce, z níž už dávno svezli otavy. Být tam tak dlouho, že přestanu vnímat čas.
Už je mi jasné, že listopad přináší relaxaci právě tohoto druhu. Nechává odpočinout tělo, všechny jeho smysly. A v těch šťastných okamžicích se odpoutá i mysl. Prostě se toulá po těch mokrých loukách, uvízne mezi vlhkými stromy, usadí se v šedi nízkých mraků, mezi kapkami deště.
Nevím přesně, co celý život hledáme. Možná, že radost, spokojenost, štěstí. Šťastné chvilky, které se zachytily v paměti. Vynoří se, potěší, zmizí. Jsou příliš plaché na to, aby se nechaly uměle vyvolat a polapit, konzervovat v nádobce s pevným uzávěrem. Listopadové bloumání přírodou jim však přeje. Díky za ně! Díky za tento měsíc, který sice postrádá mnohé, ale získal nové a neocenitelné ctnosti! Listopad budiž pochválen!
Pavel Kačer